Esej: Jak veliká má být vlastně Amerika? - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Esej: Jak veliká má být vlastně Amerika?

,
Esej: Jak veliká má být vlastně Amerika?
Zdroj: Profimedia.cz

Nejgeniálnější politický slogan loňské sezony je zároveň nesnesitelně vágní, pokud jde o vlastní obsah. Očividně to nevadí – stačí se na něm shodnout.

Amerika už není tím, co bývala, zazní z pódia. A potom pár příkladů pro ilustraci. Tak to běží nejméně od loňských primárek a typické kontury apokalypsy obsahoval i inaugurační projev 45. prezidenta USA: „Zatímco Washington bohatl, zbytek země chudl. Matky a děti žijí v bídě, v ulicích bují zločin. Miliony lidí přišly o práci vzavřených továrnách, zatímco USA rozdávají své bohatství světu.“

Stačí se podívat na reálná čísla a zjistíte, že skoro nic z toho není pravda. Příjmy ve Washingtonu DC, ač logicky nadprůměrné, se houpají ve stejném rytmu jako příjmy ve zbytku země. Úroveň chudoby zůstává několik let podobná (13 procent populace), nároky na dávky v nouzi dokonce klesají. Zločinnost klesá přes dvacet let. Počet dělníků se už padesát let pohybuje kolem dvaceti milionů, přičemž průmyslová výroba vzrostla od 80. let takřka na dvojnásobek.

Ano, i v tomto ukazateli – nejčastěji spojovaném s „velikostí“ Ameriky – fakta ošklivě narušují jinak dojemný příběh o úpadku velmoci. Amerika nadále vyrábí všechno představitelné zboží na světě, dodnes je tu možné zakoupit pračku nebo třeba boty Made in USA, aniž by se jich dotkla ruka čínského dělníka. Že jsou drahé, jinými slovy nekonkurenceschopné, je druhá věc. Nicméně zboží je k dispozici a spotřebitel má na výběr.

Téma zavřených továren, které znělo tak působivě v 80. letech z úst Bruce Springsteena, je lehce nerelevantní v době, kdy mají USA jednu z nejnižších nezaměstnaností na světě (pod pěti procenty). Výdaje na zahraniční pomoc tvoří zhruba procento HDP, všechny americké základny na světě pak stojí okolo deseti miliard ročně při 500miliardovém rozpočtu na obranu.


Přečtěte si další esej autora, kde se zabývá dějinami populismu:

Esej: Malé dějiny populismu

 Populismus - ilustrace


To však není vůbec důležité, protože současné veřejné mínění je postiženo mentální schizofrenií a každému příkladu o úpadku velmoci ochotně přitaká. Skoro dvě třetiny lidí se podle průzkumů shodují, že Amerika už není tak veliká jako dříve, přestože se téměř stejný počet lidí domnívá, že Amerika pořád ještě veliká je. Nápad postavit kampaň na sloganu, jemuž se dnes přezdívá MAGA (,,Make America Great Again“) by si zasloužil nominaci na Oscara za nejlepší apokalyptický scénář, přestože je to dosti otřepané téma. Dnešní čtyřicátníci si ještě vzpomenou, jak koncem 80. let Ameriku válcovalo Japonsko a světová velmoc se třásla před novým technologickým obrem.

Konec zlatých časů

Ajak je to doopravdy? Začněme tím, že Amerika nikdy v očích své veřejnosti až tak neohroženě veliká nebyla. Když bylo Donaldu Trumpovi 11 let, vypustil SSSR Sputnik 1 a vyvolal tím celonárodní šok. O čtyři roky později obletěl zeměkouli Jurij Gagarin. Trvalo dekádu, než Amerika dobytím Měsíce stvrdila svou pověst technologické jedničky. Bylo to důležité, neboť o nějaké absolutní vojenské převaze nemohla být řeč, a to nejen kvůli rovnocennému soupeři na Východě. Celé Trumpovo mládí se statisíce amerických vojáků snažily marně udržet jedno relativně malé teritorium v jižní Asii. V letech 1963 až 1975 zahynulo v jižním Vietnamu skoro 60 tisíc Američanů – nikoli šest tisíc jako v Afghánistánu a Iráku o čtyři dekády později.

Aby toho nebylo málo, už v 70. letech (to Trumpovi bylo třicet) začali mnozí ekonomové předvídat konec americké hegemonie, mimo jiné proto, že Spojené státy přestaly být schopny garantovat stabilitu měnového systému a ekonomická váha se pomalu přesouvala jinam.

Tehdy ovšem nikoli do Číny, nýbrž do Evropského hospodářského společenství. Pocit absolutní americké hegemonie ve vojenském, technologickém a současně hospodářském smyslu mohl mít tedy současný prezident jedině v 90. letech, kdy už však naplno bujely všechny trendy, které ho později vynesly do prezidentského křesla: přesun výroby do Asie a relativní pokles váhy USA na světovém obchodu, mzdy zaostávající za hospodářským růstem, rozevírající se sociální nůžky a nárůst podílu populace žijící v chudobě. Kdy tedy přesně měla Amerika podle Trumpa a jeho voličů tu správnou velikost, k níž by se nyní chtěli vracet?

Zpráva o stavu Unie

Nastupující prezidenti obvykle vynechají každoroční projev před Kongresem, který se jinak koná v únoru a říká se mu Zpráva o stavu Unie. Kdyby ho Trump přesto chtěl pronést, muselo by v něm zaznít, že nezaměstnanost klesá už 75 měsíců za sebou, že domácnostem, kde jsou oba manželé zaměstnaní, konstantně rostou příjmy (nyní jsou 20 procent nad „zlatou érou“ 90. let), Amerika vyrábí nejvíce zboží v historii, inflace i úrokové sazby jsou stabilně nízké (hluboko pod „zlatými časy“ 70. až 90. let), dolar už několik let za sebou sílí a USA podle Světového ekonomického fóra v Ženevě disponují třetím nejkonkurenceschopnějším hospodářstvím světa za Švýcarskem a Singapurem. Ovšemže tato růžová zahrada má svá stinná místa, jinak by se polovina země nepodepsala pod chmurný a katastrofický scénář nového prezidenta. Bylo by nezodpovědné tvrdit, že si prezident pokaždé vymýšlí: mnohé obrysy Trumpovy apokalypsy předobraz v realitě mají.

Takže pracujícím párům se sice vede lépe, ale těch je menšina. Příjmy většiny domácností v posledních letech rostly jen zvolna, a svobodným matkám dokonce klesají. Výroba sice roste, produktivita práce ovšem nejpomaleji za padesát let. Zatímco jídlo, textil, auta, hračky apod. jsou stále dostupnější, všechny úspory za tyto plody globalizace (dalo by se říct) spolykají rostoucí náklady na bydlení, zdravotní péči a především vzdělání. Náš autor Zprávy o stavu Unie by musel stejně tak poctivě konstatovat, že ovoce hospodářského růstu putuje posledních několik let hlavně tam, kde je ho potřeba nejméně: totiž do finančního sektoru, na prestižní univerzity a hlavně do zisků korporací.


Přečtěte si o vzpouře blonďáků:

Vzpoura blonďáků. „Trumpové“ po celém světě cítí šanci

 Boris Johnson


Mají tedy tvůrci americké apokalypsy ajejí vděční diváci pravdu? Ano i ne. Téměř určitě ve svých narativech divoce přehánějí, když už se však nechali ovládnout strachem, děsí se toho správného stínu. Psycholog by pravil, že člověk dostatečně sžitý s rolí životního ztroskotance nevidí stejnou řeku plynout korytem, jakým vždy tekla. Před jeho očima unášejí temné vody trosky ráje. Svůj exil hledá ve vzpomínkách. V časech, kdy byla Amerika ještě veliká. Do jaké míry je však strach z úpadku novodobé Římské říše reálný; jinými slovy – o kolik je Amerika ve skutečnosti menší, než bývala?

Centrální mozek lidstva

Je nepochybné, že celková váha amerického hospodářství klesá, byť není důvod k poplachu – ještě pořád je s HDP 18 bilionů dolarů největší ekonomikou světa, když tu vzniká 23 procent světového HDP v dolarech. Nicméně převedeno na paritu kupní síly ji už dohnala Čína: obě velmoci si rozdělí 17 procent světové výroby a spotřeby. Pokud tedy jde o produkci oceli (ony legendární rezavějící továrny v Pittsburghu), průmyslovou a zemědělskou výrobu, obchod a spotřebu, oči apokalyptika jej při sledování zkázy světa nešálí: Amerika ve světovém měřítku ztrácí váhu, byť na vině jsou mnohem více demografické než jiné faktory. Jestliže byla v roce 1994 největším trhem pro 44 zemí, dnes už jen pro 32 zemí. Jsou ale výroba a obchod těmi nejdůležitějšími kritérii pro velikost země?

Vojensky je převaha USA stejně drtivá jako před čtvrtstoletím. Jestliže podstatou nadvlády britského impéria byla po stovky let vojenská i obchodní převaha na moři, americká vojenská hegemonie bude trvat přesně tak dlouho, dokud si udrží převahu ve vzduchu (nepočítáme teď s nukleárním konfliktem). Ta je zatím neotřesitelná: například letadlových lodí má Amerika více než Čína, Rusko a Evropa dohromady.

Technologická převaha zůstává víceméně konstantní, v informačních technologiích dokonce drtivější než kdy v dějinách: Amerika hostí dvě třetiny všech uživatelů sociálních sítí světa, její vyhledávače provádějí přes devadesát procent hledání a vyrábí software pro 99 procent chytrých telefonů na světě. Digitální aspekt je často podceňován – pro kulturní hegemonii je totiž podobně důležitý jako Hollywood, o němž netřeba říkat, že drží zbytek světa pod bradou stejně pevně jako kdykoli předtím.

Jsou měřítka, podle nichž nadvláda Ameriky nad světem dokonce roste. Po úpadku eura a libry je dolar v podstatě jedinou rezervní měnou světa, což mimo jiné znamená, že americký dluh je vícesystémem méně irelevantní veličinou (dolary tiskne Fed, a i kdyby příští finanční krize překonala v parametrech tu poslední, největší investoři se stejně poběží schovat na Wall Street).

Své otěže nad dolarovým platebním systémem svírají Spojené státy od počátku války s terorem tak pevně, že si od něj mohou dovolit odstřihnout kohokoli, kdo se jim znelíbí – Írán, Kreml nebo třeba mezinárodní fotbalový svaz FIFA. Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo OSN se bez příspěvků USA změní na legrační diskusní kluby. Jistě, blíží se čínská epocha, slyšíme odevšad už čtvrtstoletí. Jenže až do úplného otevření kapitálových trhů zůstane Čína obří manufakturou, byť stále monstróznější.

Možná už nemá svaly, nicméně Amerika zůstává centrálním nervovým světa, napsal nedávno týdeník The Economist. A varoval: při špatné koordinaci může zeměkouli nebezpečně rozkývat. Špatnou koordinací měl na mysli hlavně rostoucí izolacionismus Republikánské strany.

Big Mac do Pekingu

Historie se ráda opakuje a symptomy mívá podobné. „Co je mi po nějaké zhovadilé liře?“ odpověděl Richard Nixon poradcům, když jej zpravili o spekulativním útoku na italskou měnu v roce 1972. Před loňskou návštěvou Si Ťin-pchinga v USA tehdejší republikánský kandidát Trump poznamenal: „Státní banket na jeho počest? Vrazil bych mu do ruky Big Mac.“ Jenže Nixon měl už brzy mávat světu na rozloučenou a Trump se těší na osmileté kočírování planety podle vlastních motivačních příruček.

Kniha Moudří muži z roku 1986 od Waltera Isaacsona a Evana Thomase uvádí, že podstatou velikosti Ameriky po druhé světové válce bylo několik faktorů: politická elita plynule se přelévající z Wall Streetu do administrativy a zpět, zodpovědná média, nadstranické chování Kongresu v zásadních otázkách a společný ideologický nepřítel, který vtiskl Washingtonu pocit, že musí v mnoha ohledech myslet dále než na své bezprostřední zájmy.

Současný Washington je jiný. Značná část republikánů a extrémní levice v Demokratické straně začíná být alergická na jakoukoli zmínku o „globální odpovědnosti“ své země. Když dala agentura Morning Consult před volbami respondentům na výběr ze čtyř odpovědí: 1. Amerika nikdy nebyla veliká, 2. Amerika byla vždy veliká, 3. Amerika bývala veliká, ale už není a 4. Amerika je pořád veliká, ale méně než dříve, zvolila většina lidí poslední možnost. Lidé identifikující se jako liberálové byli skupinou, která nejčastěji zatrhla první, zároveň však i druhou možnost, zatímco konzervativci se nejlépe ztotožní s bodem 3.

Ať už byly pohnutky respondentů ke zvolení odpovědi jakékoli, průzkum ukazuje, že Trump vytvořil po všech stránkách geniální slogan. Až na pár ambasadorů typu Andrewa Schapira, klub přátel Madeleine Albrightové a možná několik spolužáků Chelsea Clintonové musel oslovit snad každého.


Ohodnoťte tento článek
Diskuze