Co čekat od dvacátých let. Hledání nové politiky i technologická skepse - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Co čekat od dvacátých let. Hledání nové politiky i technologická skepse

, Petr Fischer,
Co čekat od dvacátých let. Hledání nové politiky i technologická skepse
Zdroj: čtk

Bez nové politiky budeme jen programem technologických aparátů.

Na konci starého roku se obvykle bilancuje uplynulých 365 dní, na začátku roku nového děláme vyhlídky a dáváme si novoroční předsevzetí. Začátek letošního roku je však výjimečný. Rokem 2019 skončila desátá léta 21. století, rokem 2020 začínají léta dvacátá. Kolem stanovení začátku dekády panuje velká polemika a my jsme se přiklonili k interpretaci Emily Brewsterové, editorky renomovaného slovníku Merriam-Webster, podle které dvacátá léta lingvisticky začala 1. ledna 2020.

Desátá léta byla pro Českou republiku v mnoha ohledech přelomová. Bylo to desetiletí rozpadu klasické politiky, která byla rozdělena na dvě velké strany – ODS a ČSSD – a pak na řadu menších partají, jež byly takříkajíc vždy po ruce, aby mohly doplňovat vládu, která by bez jejich pomoci nevznikla. Ještě volby v roce 2010 byly typickým soubojem dvou velkých občanských stran, a přestože je vyhrál sociální demokrat Jiří Paroubek, jeho 22 procent bylo tak slabých, že musel přenechat moc druhé ODS (20 procent) a novým koním z TOP 09 a Věcí veřejných.

O tři roky později se v předčasných volbách po milenecké aféře premiéra Petra Nečase (ODS) jedna velká občanská strana rozpadla a druhá, sociální demokracie, se začala drolit pod nástupem nového hnutí miliardáře Andreje Babiše. Tehdy, říkají dnes mnozí, byla ještě šance Babiše zastavit, kdyby ho sociální demokraté nevzali do vlády, jenže společnost už byla tak nedůvěřivá a otřesená, že by Babišovi své hlasy dala dříve nebo později. Politika se změnila z disciplíny stranického, ideového střetu na (sebe)předvádivou show, v níž hraje roli psychologické přesvědčení o tom, že ten, komu věříme, dodá to, co slibuje, a že to, co dodává, je přesně to, co všichni potřebujeme.


Přečtěte si esej: Trumpety a greténi
  Ilustrace k eseji Trumpety a greténi


Přechod politiky do fáze narcistního populismu se odehrál přesně v polovině desátých let 21. století. Tehdy se i český prezident Miloš Zeman změnil z rozvážného proevropského politika do prezidenta východních azimutů, který vidí byznys, svou přitažlivost a popularitu až na prvním místě. Krásně to je vidět na prezidentově vztahu k evropské integraci. Z eurofederalisty, který žádal vytvoření pozic europrezidenta, ministra zahraničí, obrany i ministra financí, se stal kritik EU, který by dokonce dal příležitost hlasovat o vystoupení Česka z EU, protože nám v mnoha oblastech odebírá suverenitu.

Desátá léta nového století a tisíciletí budou připomínána jako začátek politického blázince, v němž se rozpustila důvěra v liberální demokracii, a to nikoli proto, že by tato na plné čáře zklamala, nýbrž proto, že se mnoha lidem zdá příliš pomalá na to, aby byla schopna rychle řešit přicházející problémy, především pak sociální nerovnost. Všechno chceme rychle, skoro hned, a to klasická demokratická politika neumí, proto ten nástup autoritářů, identitářů a dalších akčních politiků z televizních show, kteří slibují změny okamžitě, máchnutím ruky, čemuž uvěřily i miliony lidí v České republice.


Nobelista Kydland: Máme dva druhy vlád, které se od sebe vůbec neliší

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Finn Kydland


Politika se na začátku desátých let stala především politickým marketingem, na jejich konci se proměnila v mediální show, v níž vítězí oblíbení klauni a baviči, zatímco racionální rozvážné typy ztrácejí půdu pod nohama, protože v rychlém mediálním proudu není na nějaké složité zamýšlení čas. Bojuje se o názory, nikoli o to, jak věci doopravdy jsou a jak si s nimi poradit. Desátá léta byla přechodem od politiky racionálního vyjednávání k diktatuře názoru, který není třeba nějak kultivovat, nýbrž jen početně shromažďovat, emotivně kumulovat, jako se to dělá ve fanouškovských klubech.

Podle větru

Zrychlení – slovo, které charakterizuje desátá léta snad nejpřesněji. Dynamika technologických a společenských změn byla tak obrovská, že se za ní politika začala vážně opožďovat a šanci na úspěch si udrželi jen ti, kdo se podobně rychle a dynamicky dokázali měnit. Příklad českého premiéra Babiše je v tomto typický: Babiš se podle větru, který právě vane, dokáže názorově změnit nejen během několika dní, ale i během několika hodin, je-li to potřeba. Tradiční ideologie už nemají šanci, jsou příliš rigidní a nepružné, navíc razí známou hegelovskou anekdotickou tezi, která říká, že „jsou-li fakta v rozporu s mou teorií (ideologií), tím hůře pro fakta“.

 Andrej Babiš

Přesto se ideologie, zejména pravicová mantra neviditelné ruky trhu a všelijak vybroušené nacionalismy a pseudokonzervatismy neustále vracejí. Není to ale proto, že by byly schopny adekvátně reagovat na dynamickou rychlost dobových proměn, nýbrž proto, že nás dokážou před touto rychlostí schovat do bezpečí stability. Je to sice bezpečí iluzivní, ale je to bezpečí, což je přesně to, co ideologie dělá: chrání nás před vnějším světem, který ve skutečnosti vypadá úplně jinak, než ideologické iluze vykreslují.

Diktatura sdíleného fanouškovského názoru, nikoli politického či jiného přesvědčení, které si přece jen vyžaduje velkou míru kritického myšlení, nám ale dlouho nevydrží. Názor je možná dobrým pomocníkem při udržování nějaké uzavřené kultovní společnosti, ale ve zrychleném otevřeném světě sítí a kapitálu letícího rychlostí světla nám orientaci moc neusnadní, spíše naopak. A tak největší výzvou přicházejících 20. let 21. století bude to, jak zmenšit rozdíl mezi proměnami zrychlujícího světa a našimi intelektuálními a morálními schopnostmi na ně adekvátně reagovat.


Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda


Dvacátá léta budou hledáním nové politiky v době, kdy se společnost vmžiku proměnila v soustavu aparátů, které seřizují naše touhy a myšlení, aby je mohly lépe naprogramovat pro konzumní a mocenské stroje, které nás více či méně (ne)viditelně ovládají. Politika ve 20. letech bude muset odpovědět na otázku, jak se ubránit tomu, abychom se nestali funkcí těchto kontrolních aparátů technologické biomoci a zůstali sami sebou: svobodnými bytostmi hledajícími smysl.

Větší obavy

Dvacátá léta zcela jistě přinesou další technologickou proměnu, do níž se ještě více než dnes zapojí umělá inteligence, především zdokonalené samoučící se algoritmy, které už dnes řídí volební kampaně a stávají se oním přízračným strašidlem, které obchází svět. Politici se budou muset rozhodnout, zda ve vlastním mocenském zájmu pracovat s automatickou manipulací rozsáhlých dat, nebo proti takové manipulaci naopak vystoupit a vyloučit programování celých mas a společností algoritmickou a bleskově analyzující digitální inteligencí.

Jak vidíte budoucnost české politiky?

Dvacátá léta budou bojem o míru přijímaného a rozumem tolerovaného programování společnosti a jednotlivců v ní a svůdnou možností naopak tento potenciál využít k mocenským účelům. Dilema USA/Západ vs. Čína/ Rusko, které dnes dominuje mediální prezentaci světové politiky, se i v této otázce rýsuje složitěji, než se zdá.


Technologické firmy, giganty moderní ekonomiky, jsou v defenzivě – ovšem často ze špatných důvodů. Na ty dobré teprve pomalu dochází. Čtěte více v eseji Hromy budoucích bouří


Desátá léta byla kromě populistického a zábavního obratu v politice také dobou klimatického prozření. Přes všechny kritiky a zpochybňování je dnes už zřejmé, že globální změny klimatu jsou realitou, s níž se budeme muset stále častěji vyrovnávat. I když je mnozí z nás pořád ideologicky odmítají, dopady klimatických změn jsou patrné i v Česku, ať už jde o hloubkové sucho, nebo o proměnu skladby flóry a fauny. Dnes už je jasné, že snižování uhlíkové stopy bude ekonomickým motorem v Německu, které ve 20. letech počítá s kompletním přetvořením výroby automobilů na elektromobily.

Česko, které je na Německo silně navázáno především v automobilové výrobě, s touto zásadní proměnou musí už dnes dopředu počítat. Jak si poradíme s přechodem na obnovitelné zdroje elektrické energie, případně zda zůstaneme u stále dražší a velmi nákladné ideje stavby nové jaderné elektrárny, je už čistě v našich rukách. Pokud k tomu má dojít, je jasné, že se s tím začne právě ve 20. letech.

Přichází třetí desetiletí 21. století, je to příchod spojený s mnohem většími obavami, než s jakými se ohlašovala desetiletí předchozí. Technologický optimismus se poněkud vytratil, ochladila ho technologická skepse, strach z toho, že techniku, kterou jsme stvořili, nezvládneme a že naopak ona bude vládnout nám. Tuto civilizační úzkost je třeba obrátit a udělat z ní klad. Science fiction se stává realitou, a podobně jako ve sci-fi platí, že bez obavy a jistého strachu nedojde nikdy k žádnému posunu. Chce to jen odvahu: postavit se, stát rovně, vnímat a podle toho jednat.

Hodně odvahy nám všem ve 20. letech!

Autor je spolupracovníkem redakce

Čtěte také:

Esej: Pravda a cháska

Esej: Ztraceno ve výkladu

Esej: Proč dojmy vítězí nad realitou

Ohodnoťte tento článek
Diskuze