Život mezi světlem a stíny - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Život mezi světlem a stíny

, Michal Dvořák,
Život mezi světlem a stíny
Zdroj: Euro.cz

Příležitost pro všechny druhy čtení

Tisíc stránek? Trochu narcisistní, nemyslíte? Napsal jistý Američan pod jménem Adel do internetové debaty organizované BBC. Řeč byla o pamětech Billa Clintona, jež nedávno vyšly pod názvem „My Life“. Adel knihu 42. amerického prezidenta nečetl, ale okamžitě věděl, jaká bude. Je to pochopitelné: texty politiků se čtou bez předsudků jen málokdy, tak proč by měl být výjimkou právě Clinton. Muž, který od svého prezidentského konce bojuje proti nálepce prezidenta–přeborníka. Ovšem přeborníka nikoli politického.

Tak jako každé memoáry i Clintonův My Life dává svému čtenáři předem vybrat: budeš mě číst jako sympatizant, anebo jako nepřítel? Jako chápavý Američan, anebo coby reálií neznalý cizinec? Tisíc stránek, jež nakladatelství Hutchinson nechalo potisknout, je příležitostí pro všechny druhy čtení.

Z těchto důvodů není divu, že první soudy, jež se po vydání pamětí objevily, byly spíše apriorní. „Clinton sice nenapsal perfektní knihu,“ čteme například Douglase Brinkleyho, profesora historie z univerzity v New Orleans, „ale pokud ji podrobíme soutěži v prezidentském memoárovém žánru, je spravedlivé říct, že My Life je bezesporu nejlépe napsanou knihou všech dob.“ Brinkley, jenž je zřejmým prezidentovým sympatizantem, vyzdvihuje především Clintonovy zásluhy o ekonomiku a cituje z pamětí tuto sebechvalnou pasáž:

„Mou poslední zprávu o stavu Unie byla radost přednášet. Vytvořili jsme 20 milionů nových pracovních míst, nejnižší nezaměstnanost za posledních třicet let, nejnižší zločinnost za posledních pětadvacet let, nejnižší koeficient chudoby za posledních dvacet let…,“ a tak dál a dál, věta ještě dlouho pokračuje, až za její tečkou pan profesor dodává: A všechno je to pravda.

Zato Anne Applebaumová, známá sloupkařka listu Washington Post, nenachází na exprezidentově knize nic zajímavého. V článku pro britský konzervativní list Daily Telegraph, který s politikou Billa Clintona nikdy příliš nesouhlasil, píše: „My Life není pouze těžké číst, ta kniha je přímo nečtitelná!“ Podle Applebaumové autor Clinton „selhal, neboť nevyužil příležitosti vysvětlit ekonomický rozměr svého prezidentství“.

A tak jsem zvědav, jak (pokud vůbec) se tato kniha bude číst v Česku. Nedivil bych se, kdyby většina českých čtenářů měla podobný pocit jako Frank McCourt z Entertainment Weekly:

„Pamatujete si ten příběh malé holčičky, co vrací vypůjčenou knihu? Knihovník se ptá, jak se jí líbila, a ona odpovídá: Byla OK, ale dozvěděla jsem se v ní o tučňácích víc, než opravdu potřebuji.“

Zatímco mými „tučňáky“ jsou například předlouhé pasáže o tom, jak Bill Clinton stavěl na svých kalifornských vazbách (už jste slyšeli o Maxine Watersové, Cecilu Murrayovi, Johnu Emmersonovi, Jamesi Hahnovi? Ti všichni a mnozí další Kaliforňané jsou skvělí a nejednou Billovi s něčím pomohli.), Frank McCourt poukazuje na něco, čeho jsem si všiml již v nedávno vydaných pamětech Hillary Clintonové. Totiž: mnohomluvnost, jistý sklon k banalitám a zbytečné podceňování čtenářů.

„Byly chvíle, kdy se mi chtělo nad knihou křičet,“ píše Frank McCourt, „Óóó Bille, musíš mi říkat, že Damašek je nejstarší obydlené město na světě, že Filadelfie je kolébkou naší demokracie nebo že britská královna matka byla ve svých 93 letech stále čilá?“

I přes jistou skepsi se mi ale zdá, že si i český čtenář může v Clintonově „životě“ leccos zajímavého přečíst.

Paralelní světy

Literárně jsou pravděpodobně nejlepší ty pasáže prezidentových pamětí, jež pojednávají o dětství a o Billově celoživotním souboji s „temnými silami“. Bill Clinton totiž od mládí věří, že žije v paralelních světech. Bez ironie, bývalý americký prezident je vhodným případem pro profesionálního psychoanalytika. Vyrostl sice v malém arkansaském městečku, které se jmenuje Hope (tedy „naděje“), ale máme-li mu věřit, té se mu mnohdy nedostávalo.

Billův otec sjel s autem ze silnice a utopil se v drenážní stoce tři měsíce před tím, než se jeho syn narodil. Nebýt této události, Bill by se nejmenoval Clinton a nemusel by do svých pamětí psát, že tématem jeho dětství byla osamělost. Billovy matky, mladé vdovy Virginie, se totiž ujal alkoholik Roger Clinton; muž podle všeho agresivní a ne příliš vřelý. Bill Clinton přesto ve svých memoárech nazývá svého nevlastního otce „daddy“:

„Byl jsem otci vděčný, že mi přišel pomoct, když jsem si zlomil nohu… Pamatuji si, že mě jednou dokonce vzal do St. Louis na zápas Cardinals, což byl náš nejbližší tým profesionální baseballové ligy. Zůstali jsme ve městě přes noc a vrátili se druhý den. Miloval jsem to. Bohužel to byl jediný výlet, který jsme spolu podnikli. Anebo jsme spolu pouze jednou rybařili. Jedinkrát jsme šli společně do lesa uříznout vánoční stromek a stejně tak jsme uskutečnili pouze jediný prázdninový výlet mimo Arkansas. Bylo mnoho věcí, které pro mne tolik znamenaly, ale už se nikdy nezopakovaly,“ píše Bill Clinton, jenž podle vlastních slov už v dětství pochopil, co to znamená „žít v paralelních světech“.

Na jedné straně prý stojí veřejný život, plný „přátel, legrace, učení a činů“, na straně druhé tajný vnitřní svět „plný nejistoty, vzteku a hrůzy ze vždy hrozícího násilí“. Neboli, Bill Clinton – zřejmě k úžasu mnohých svých čtenářů – nepopisuje sám sebe jako nezdolatelného optimistu, který celý život bojuje s temnějšími stránkami své povahy. Bývalý prezident vykresluje sám sebe spíše jako instinktivního pesimistu, který chápe život coby boj mezi slunečním světlem a temnými stíny. Jedním z „nezaplatitelných momentů, kdy slunce pohltilo všechny stíny“ Clintonova života, byl podle autora okamžik, kdy otec Bill pomáhal dceři Chelsea vybalovat kufry na univerzitě v Oxfordu, pár metrů od místností, kde sám studoval. Co to ovšem také znamená: podle Billa Clintona dominují jeho životu právě ony stíny; slunce je pouhou výjimkou.

Bill Clinton píše, že integrovat ony „paralelní životy“ v jednu bytost se mu dařilo především ve chvílích relativního klidu bez většího napětí. Například v čase studií na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu anebo ve chvíli, kdy se usmířil s umírajícím nevlastním otcem. Ale pokud prý čelil krizové situaci, „staří démoni sebepochybností a hrozící destrukce znovu zvedly hlavy“. Zkrátka: uvěříme-li interpretaci z memoárů, celoživotním problémem Billa Clintona bylo, aby se okolní svět o jeho démonech nedověděl. Snažil se je držet v největší hloubce svého niterního života, a právě v této souvislosti napsal větu, kterou Washington Post označil za nejjednodušší a nejsilnější vyjádření celé knihy: „Tam uvnitř byla temnota.“

O tom, že Bill Clinton prožíval toto vnitřní napětí celý život (a že si ho třeba nedomyslel až při psaní pamětí), není třeba pochybovat. Jako důkaz zde stojí esej ze střední školy v Hot Springs: „Jsem člověk motivovaný a ovlivněný tolika protikladnými silami, že občas pochybuji o příčetnosti vlastní existence,“ čteme ukázku v My Life. „Jsem živoucí paradox – hluboce nábožensky založený, ale stále ne pevně přesvědčený o svých skutečných přesvědčeních. Chtěl bych odpovědnost, ale stále se z ní ulejvám; miluji pravdu, ale často dávám průchod falši… Nenávidím sebestřednost, ale sám se dívám do zrcadla každý den.“

Když ani pes nepromluví

Nepochybuji, že se tyto pasáže objeví v řadě interpretací aféry, která ovlivnila závěr druhého Clintonova prezidentského období. Bill Clinton tak sám neučinil: v kapitolách o Monice Lewinské se o paralelních světech nebo o démonech nedočteme vlastně nic. Přesto může být zřejmější, proč Bill Clinton vždycky tak trval na tom, aby (nespravedlivá, útočná a senzacechtivá) média oddělovala schopnost vládnout zemi a schopnost vládnout sobě samému. Nejsou snad právě tohle typické „paralelní světy“?

V každém případě, kdo by chtěl číst My Life pouze kvůli Billově sexuálnímu životu, bude zklamán. O Monice Lewinské se nedočte téměř nic, co by už nečetl mnohokrát. Bývalý prezident je zde takový, jak ho známe: na jednu stranu nechápe, jak mohl něco takového udělat, a dodnes se prý snaží zjistit, proč takhle klesl, na straně druhé jsou memoáry využitou příležitostí k obžalobě Kennetha Starra a médií, které „aféra Lewinsky zajímala víc, než osudy lidí v Bosně“.

Bill Clinton je vděčný své ženě a dceři: poté, co ho mohly bez okolků vyhodit z domu, nechaly ho spát ve společném domě v přízemí na gauči. „Bylo to dobré znamení,“ píše odhalený nevěrník z Bílého domu. Znamení, že mu dají šanci. Ostatně i to, že souhlasily se schůzkami s rodinným terapeutem, byl pokrok. Protože tam, kde nebyly televizní kamery, nemluvil s Billem Clintonem po nějaký čas ani domácí pes.

Zkrachovanec a burský oříšek

Ačkoli to doposud z tohoto textu nevypadá, paměti Billa Clintona jsou přes všechna slova o prezidentově nitru především tlustospisem o politice. Nejlepší pasáže o dětství se autorovi vešly na zhruba sedmdesát stránek, zbytek tvoří popis „politického pobytu“. Proč tedy taková nerovnováha?

Bill Clinton je autor, který nepředkládá příliš dokumentů: v knize nejsou využity vlastně žádné dopisy, autentické poznámky, historické materiály. Bill Clinton vypráví, jak si události zapamatoval, a dopouští se podobné chyby jako nedávná spisovatelka Hillary: také kniha My Life je plná zbytečných popisů zahraničních návštěv, schůzek, jednání, situací, z nichž nevyplývá vůbec nic.

Pokud se týká světového dění, zřejmě nejzajímavější částí knihy jsou pasáže o Clintonově snaze zprostředkovat mír na Blízkém východě. Jásir Arafat je zde popsán coby muž, který zavinil, že Bill Clinton selhal. „Nejsem velký prezident, jsem zkrachovanec a vy jste mou porážku stvořil,“ napsal prý americký prezident palestinskému vůdci v odpovědi na Arafatovo poděkování při Clintonově odchodu z Bílého domu.

Jenže jak uvedeno na začátku, My Life dává čtenáři vybrat: já jsem se rozhodl hledat spíše člověka. Jiný ať si hledá politické detaily. Třeba: víte, co se stalo Ehudu Barakovi v Camp Davidu, když se dojednával mír mezi Izraelem a Palestinci? Vdechl burský oříšek a na čtyřicet vteřin přestal dýchat.