ZAVÁDĚJÍCÍ KOEFICIENTY

Značnou roli při financování investičních záměrů sehrává v české ekonomice již dlouhou dobu leasing. Z poměrně vysokého podílu leasingu na celkových investicích vyplývá i důležitost otázky hodnocení efektivnosti pořízení investice touto formou. Podniky se většinou rozhodují, jestli pro pořízení investice využijí bankovní úvěr, či leasing, nebo se rozhodují mezi nabídkami několika leasingových společností. Hlavním kritériem při rozhodování je cena jednotlivých variant financování.

Jak porovnat nabídky.

Rozhodujícím faktorem, který určuje cenu leasingu, je úrok, ale na rozdíl od bankovního úvěru, kde je výše úrokové sazby vyjádřena přímo, je v případě finančního leasingu úrok vyjadřován nepřímo výší splátky. Leasingové společnosti často prezentují svoji cenovou nabídku různými formami, ale pokud jde o nejúplnější formu vyjádření ceny leasingu, je to jednoznačně takzvaný splátkový kalendář, který udává přesnou výši a splatnost všech splátek a dalších případných plateb, které se k leasingu vztahují. Výše splátek může být obecně proměnlivá, ale nejčastěji se používá splácení anuitní, to jest splácení ve formě pravidelně se opakujících plnění v konstantní výši. Nejčastějším intervalem splátek je přitom kalendářní měsíc nebo čtvrtletí. Výše splátky se v leasingové smlouvě velmi často vyjadřuje v procentech, a to ve vztahu k pořizovací ceně předmětu.

Při porovnávání cenových nabídek několika leasingových společností se v praxi nejvíce používá asi to nejhorší vyjádření ceny leasingu, leasingový koeficient. Obecně se jím rozumí poměr součtu všech leasingových splátek k pořizovací ceně předmětu leasingu. Otázkou je, zda přitom mají být leasingové splátky a pořizovací cena předmětu leasingu počítány včetně DPH, nebo ne. V každém případě je nutné, aby v případech, kdy čitatel DPH obsahuje, byl i jmenovatel uváděn včetně DPH (což platí i naopak).

Pokud se vychází ze skutečnosti, že leasingový koeficient je vyjádřením nákladů spojených s leasingem, měl by být u předmětů, kde je možný odpočet DPH na vstupu, koeficient vyjadřován v hodnotách bez DPH (platí to samozřejmě u plátců DPH). Výjimku tak u nás prakticky tvoří pouze osobní automobily, kde DPH v naprosté většině případů na vstupu odečíst nelze, a tak je vhodnější vyjadřovat leasingový koeficient v hodnotách včetně neodčitatelné DPH. Pokud podnik porovnává cenové nabídky různých leasingových společností pomocí leasingového koeficientu, může narazit na řadu těžkostí. Tou první je skutečnost, že leasingový koeficient nebývá u všech leasingových společností vymezen stejným způsobem (některé společnosti dokonce kalkulují s různými slevami u poskytovaných doplňkových služeb, a to hlavně u pojištění předmětu leasingu). V případě, kdy má podnik kromě leasingového koeficientu k dispozici i návrh splátkového kalendáře, může tento problém obejít přepočítáním všech leasingových koeficientů podle shodného vzorce. Tento postup ale nestačí v případech, kde se u jednotlivých cenových nabídek neshoduje výše akontace (případně první mimořádné splátky), interval placení (i při shodném intervalu navíc záleží i na tom, zda jsou splátky placeny na začátku, nebo na konci období), a v případech, kde se liší doba trvání leasingové smlouvy. Leasingový koeficient tedy není možné doporučit jako univerzální srovnávací kritérium.

Chceme-li porovnat několik cenových nabídek, je nejvhodnější vyjádřit úrokovou sazbu, která je implicitně obsažena v leasingových splátkách - takzvanou vnitřní úrokovou sazbu. U nejčastější formy leasingových splátek - anuity, kdy jsou platby v konstantní výši placeny vždy v pravidelných intervalech, se při výpočtu vnitřní úrokové sazby vychází ze vztahu pro současnou hodnotu anuity. Její současná hodnota vyjadřuje, kolik musíme dnes investovat, abychom při dané úrokové sazbě dosáhli pravidelného anuitního výnosu po dobu několika po sobě jdoucích období. Při výpočtu vnitřní úrokové sazby přitom známe, jaká je současná hodnota anuity. Je to výše „úvěru , který leasingová společnost poskytuje svému nájemci. Vzhledem k tomu, že akontace (nebo první mimořádná splátka) je obvykle splatná ihned při uzavření smlouvy, to znamená téměř ve stejném okamžiku, kdy leasingová společnost platí pořizovací cenu předmětu leasingu, je tento „úvěr (někdy se také používá označení „financovaná hodnota ) ve výši pořizovací ceny předmětu leasingu snížené o hodnotu akontace. Jedinou neznámou ve výrazu pro současnou hodnotu anuity zůstává vnitřní úroková sazba a tuto neznámou lze snadno spočítat pomocí počítače nebo finančního kalkulátoru.

Vztah akontace a koeficientu.

V praxi se velmi často můžeme setkat s případy, kdy se od určité výše akontace vnitřní úroková sazba leasingových splátek zvyšuje. Pronajímatelé volí tento postup hlavně z toho důvodu, že režijní náklady spojené s leasingovou smlouvou jsou prakticky konstantní, ale absolutní výše leasingové marže (to jest zisku leasingové společnosti) je při vysokých akontacích poměrně nízká. Leasingové společnosti tak při prezentaci své cenové nabídky mohou využít skutečnost, že leasingový koeficient má tendenci rychleji klesat s růstem akontace, takže při vysokých akontacích i po zvýšení úrokové sazby klesá leasingový koeficient dostatečně výrazně.

Leasing versus úvěr.

Vnitřní úroková sazba, která je implicitně obsažená v leasingových splátkách, přímo vybízí ke srovnání s úrokovou sazbou alternativního úvěru, ale ve skutečnosti toto srovnání není tak prosté. Při srovnávání leasingu s úvěrem je třeba respektovat několik hlavních faktorů: Velmi důležitý je rozdíl v daňové úspoře u obou variant - daňový náklad v případě leasingu tvoří leasingové splátky, kdežto v případě úvěru jsou daňovým nákladem úroky z úvěru a odpisy. Z tohoto důvodu je při srovnávání obou variant důležitá zvolená metoda odpisování a sazby odpisů, úroková sazba včetně systému úvěrových splátek a u leasingových splátek jejich výše a průběh po dobu leasingu. Navíc se musí respektovat faktor času, vyjádřený diskontní sazbou pro aktualizaci peněžních toků, které jsou spojeny s oběma variantami financování.

V praxi se často používá metoda diskontovaných nákladů, kdy rozhodování probíhá ve čtyřech postupných krocích:

1) kvantifikují se náklady na leasing, snížené o daňové úspory

2) kvantifikují se náklady spojené s úvěrem, snížené o daňové úspory

3) oboje náklady se aktualizují s přihlédnutím k času, kdy byly vynaloženy, to jest diskontují se

4) jako výhodnější je pak určena ta varianta, která má nejnižší celkové diskontované náklady.

Pro diskontování se většinou používá úroková sazba z úvěru, a to úroková sazba po zdanění (efektivní úroková sazba). Tímto způsobem se současně eliminuje i případný rozdíl v kvalitě záruky, kterou vyžaduje leasingová společnost a kterou by vyžadovala banka - diskontní mírou je úroková sazba, při které by banka byla ochotna poskytnout úvěr při stejné kvalitě záruky. (Celý postup výpočtu u metody diskontovaných nákladů je ilustrován na jednoduchém příkladu v rámečku.)

Jak drahá je oběť.

Další používanou metodou hodnocení efektivnosti leasingu je takzvaná čistá výhoda leasingu. Jde o metodu, která vychází z porovnání čisté současné hodnoty investice financované úvěrem a čisté současné hodnoty investice financované leasingem. Tímto způsobem se odvozuje vzorec, který souhrnně vyjadřuje efektivnost leasingu. (Čistá současná hodnota investice je přitom zjednodušeně rozdílem mezi současnou hodnotou přínosů investice a současnou hodnotou investičních výdajů.)

Leasing je výhodnější než úvěr, je-li čistá výhoda leasingu kladná, což je v případě, je-li současná hodnota výdajů spojených s leasingem nižší než pořizovací cena zařízení. Výdaji leasingu se přitom rozumí leasingové splátky po odpočtu daňové úspory, kterou přinášejí, daňové úspory z odpisů, o které podnik při leasingu přichází, a daňové úspory z úroků z případného úvěru na nákup zařízení, o které rovněž přichází. Daňová úspora z úroků a odpisů se tedy z hlediska leasingu dá chápat jako náklad obětované příležitosti (oportunitní náklad).

Ze vztahu pro čistou výhodu leasingu lze také odvodit maximálně přijatelnou výši anuitní leasingové splátky. Tato hodnota (kritická hodnota splátky) odpovídá situaci, kdy je čistá výhoda leasingu rovna nule.

Obě uvedené metody vedou v podstatě ke shodným výsledkům hodnocení, ale ani jedna z nich nedokáže ohodnotit ostatní okolnosti, které mohou být důležité z hlediska konečného rozhodnutí o tom, kterou variantu financování investice zvolit. Konečné rozhodnutí mohou ovlivnit například různé požadavky na zajištění úvěru a leasingu, rozdíl mezi rychlostí uskutečnění obou variant a tak dále. Někdy rozhodnutí ovlivňují i subjektivní hlediska, která lze jen obtížně kvantifikovat. V praxi není výjimkou ani případ, kdy o způsobu financování rozhoduje skutečnost, že investice financované leasingem nepodléhají tak přísné kontrole jako investice financované bankovním úvěrem, a leasing tak představuje „cestu nejmenšího odporu . Závěrem je třeba zdůraznit, že konečné rozhodnutí o způsobu financování by měl podnik provádět vždy v konkrétních podmínkách, to znamená při konkrétní cenové nabídce leasingu, při konkrétních možnostech získání bankovního úvěru a při znalosti jeho podmínek. Přitom je třeba pečlivě uvážit všechny výhody i nevýhody obou variant a na leasing pohlížet jako na rovnocenný substitut bankovního úvěru.

PŘÍKLAD VÝPOČTU DISKONTOVANÝCH NÁKLADŮ JE UVEDEN VE FYZICKÉM VYDANÍ TITULU.