Vlastnictví novin není licencí k tištění peněz - Euro.cz

Přihlášení

Vlastnictví novin není licencí k tištění peněz

, Karel Hvížďala,
Vlastnictví novin není licencí k tištění peněz
Zdroj: Euro.cz

Rozhovor s českým novinářem žijícím 25 let v Kanadě

Se střetem zájmů, či s jeho pouhým zdáním, má česká společnost (tedy nejen česká novinařina, která tu společnost více či méně odráží) velké potíže. To jsou slova třiašedesátiletého Petra Adlera. Patnáct let pracoval jako novinář v Česku a pětadvacet let v Kanadě. V šedesátých letech spoluzákladal několik dnes již zapomenutých divadélek malých forem, do povědomí především tehdejší mládeže však vstoupil zejména jako redaktor progresivního časopisu Mladý svět. V roce 1980 emigroval do Kanady, kde žije dodnes.

Vím, že česká média stále sledujete. Kdybyste měl jmenovat tři základní rozdíly v žurnalistickém provozu v Česku a v Kanadě, které by to byly?
V první řadě jde asi o rozdíl v úloze vlastnictví. Například vlastníci deníku Toronto Star jsou stoupenci kanadské liberální strany a na linii listu se to projevuje víc, než by bylo zdrávo, ale ve většině ostatních případů se majitel musí smířit s tím, že list sice vlastní, ale do jeho redakčního zaměření nemá moc co mluvit. My jsme patřili ještě jako Southam Conradu Blackovi, což je muž veskrze pravicových názorů. Jenže když se mu nelíbilo, co ten či onen list napsal, nevyrazil celou redakci na mráz. Ozval se pouze dopisem, který zaslal do rubriky čtenářských ohlasů či dopisů. Redakce jeho psaní otiskly, ale současně taky pod jeho podpis přidaly, že pan Conrad Black je majitelem firmy Southam, a tudíž i tohoto listu.
Když nás od Blacka koupila televizní síť Global z Winnipegu, její vlastníci, rodina Asperových, také do obsahu jednotlivých listů nemluvili. Vyhradili si však, že budou k otázkám, na nichž jim záleží, sami psát úvodníky, které listy obtisknou s tím, že to je názor celého podniku. Asperovi šli ve své drzosti tak daleko, že nařídili, že jednotlivé listy jejich názorům smějí oponovat jedině v podepsaných sloupcích, ale rozhodně nikoliv v úvodnících, které vyjadřují názor redakce. Netušili, jakou bouři tím rozpoutají. A kdyby protestovali jenom novináři. Ona se dokonce začala ozývat i veřejnost. Toto chování indického slona v čínském porcelánu bylo dáno asi tím, že až do té chvíle Asperovi neměli s novinami moc do činění. Jejich televizní síť, to je tiskárna na peníze, ale noviny jsou trochu jiné zvíře. A přitom řešení bylo snadné. Mohli sepisovat své názory, podepsat se pod ně, přičinit k tomu poznámku, že jsou vlastníky, a noviny by to milerády otiskly jako jejich soukromé názory.

Dobře, to jsme hovořili o Kanadě, co ale dle vašeho názoru nefunguje v tomto směru v Česku?
Zdá se mi, že hlavní potíží českých sdělovacích prostředků je zcela nevyjasněný vztah státu k vlastníkům a vlastnictví, vztah vlastníků k vlastnictví a také přílišné soustředění vlastnictví českých sdělovacích prostředků do zahraničních rukou. Zmínění vlastníci se v první řadě domnívají, že tím, že vlastní ty či ony noviny, ten či onen rozhlas, či tu či onu televizi, získali licenci na tištění peněz. Že na sebe vzali určitou zodpovědnost, to jim uniklo. Navíc jim ušlo, že ve chvíli, kdy budou vydávat či vysílat nesmysly, začnou dlouhodobě ztrácet čtenáře (posluchače, diváky), zadavatelé reklam si toho všimnou, a bude po tištění peněz. To není zbytečný idealismus. Moc dobře vím, jaké množství lidí prahne po tom nejnechutnějším bulváru, který bych někdy označil až za splašky. Mám ale tušení, že k tomu, abychom se vyhrabali z této situace, budeme potřebovat nejen dobré školství, které v nastávajících odběratelích zpravodajství zakoření myšlenku, že bulvár není všechno a že jim znalost, zda herečka Xová stále ještě spí s hercem Ypsilonem, nebo zda se vrátila ke své lesbické kamarádce Zetové, nijak moc nepomůže. Budeme potřebovat lepší zpravodajství, přesnější, rychlejší, takové, z něhož bude čtenářům, posluchačům i divákům na první pohled zřejmé, že právě TOHLE se jich týká. Jistě, spoustu nešvarů může odstranit zákon, třeba ten na ochranu osobnosti, ale jak tak koukám na české zpravodajství, buď v Česku takový zákon není, nebo se ho nikdo nebojí.
Dost mě také fascinuje, že čeští politici považují za nezbytné bojovat se sdělovacími prostředky. Jak si vážím Václava Klause, jeho webové stránky o věcech, které nikdy neřekl, mi přijdou – abych to opsal jemně – jako močení proti větru.

A to se v Kanadě neděje?
Někteří zdejší politici se dopouštějí podobných věcí, lidsky je možná i chápu, ale přijdou mi jejich kroky trochu krátkozraké. Například náš nový ministerský předseda Stephen Harper je poměrně oprávněně toho soudu, že novináři, kteří tvoří takzvanou parlamentní tiskovou galerii, jsou veskrze přinejmenším levicově liberální, ne-li přímo socialističtí. Způsob jejich psaní mu dává dost za pravdu. Vyřešil to tak, že styk s nimi omezil na naprosto nezbytné minimum a při cestách po zemi se baví pouze s místními novináři, o nichž oprávněně tvrdí, že ať jsou mu nakloněni čili nic, zajímají je konkrétnosti a ne nějaké ideologie. Že tím navíc naznačil, jak moc se shoduje s názorem většiny národa, který má pro takzvané politicko-intelektuální elity většinou jen slova opovržení, to už byla jenom dodatečná výhoda.
Spousta politiků se mileráda účastní nejrůznějších diskusních panelů, televizních for a podobných legrácek. To není jenom česká zvláštnost, i když pokud jsem slyšel, našli se čeští politici, kteří chtěli mít právo rozhodovat, kdo jiný bude hostem pořadu, což by si kanadský politik asi nedovolil.
Špatné na tom je, ať už se to děje v Kanadě nebo v Česku, že politici tvrdí, že tak činí proto, aby se jejich názory dostaly k divákům – čili voličům – nezkreslené, tak říkajíc z první ruky. Říká to něco hodně nepříjemného o nezdravém vztahu mezi novináři a politiky.

A pojďme k druhému rozdílu…
Kanadské sdělovací prostředky se snaží o zdání objektivity. Jelikož na většinu událostí lze nahlížet alespoň ze dvou stran, znamená to, že kdykoliv je to jen trošku možné, snaží se kanadští novináři získat informace i od druhé strany. Když se to nepovede, mají málem za povinnost čtenáři sdělit, že zástupce druhé strany buď nebyl k dostižení, nebo se odmítl vyjádřit. K tomu taky patří, že redakce moc nerady spoléhají na takzvané nejmenované zdroje. V převážné většině novin, pokud vím, je to tak, že vedení reportérům ukládá, že než slíbí anonymitu, musejí dostat povolení od šéfredaktora. Ten pochopitelně trvá na tom, že on ten zdroj znát musí, nebo alespoň musí vědět, odkud zdroj pochází, jaký zájem má na zveřejnění právě těch skutečností, které reportérovi sdělil, a jakou roli hraje v daném příběhu. Šéfredaktor reportérovi uloží, že informace z nejmenovaného zdroje musí potvrdit nezávisle na něm nejméně dva další zdroje, které se pod svá sdělení budou ochotny podepsat.
Nechci tím říci, že by kanadské – či severoamerické vůbec – sdělovací prostředky byly naprostou zárukou pravdomluvnosti. Většina severoamerických sdělovacích prostředků je nakloněna spíše doleva, a to ovlivňuje nejen jejich způsob psaní, ale – a to je důležité – i výběr témat, o nichž se bude psát. A když píšu o čemkoliv, můžu zcela krásně poslechnout nepsaného zákona, že musím vyslechnout obě strany, ale jak o nich napíšu, kam ten který názor umístím, to může ovlivnit vyznění celé zprávy.

A ten třetí, markantní rozdíl?
Předvedu ho na konkrétním případě. Máme tu jednoho velice slavného spisovatele knih prý faktických o zákulisí kanadského podnikání a o kanadských podnikatelích, o zákulisí kanadské politiky a kanadských politicích. (Vidíte, jak jsem ho krásně zpochybnil? A stačila mi k tomu pouhá tři písmena slůvka „prý“!) Ten pán se jmenuje Peter C. Newman. Kdysi to byl Petr Neumann (možná i Najman) a pochází snad odněkud z Jihlavska. A tenhle pán se nedávno dost neslavně proslavil. Uzavřel tichou dohodu s tehdejším ministerským předsedou Brianem Mulroneym, že se budou soukromě scházet a natáčet rozhovory. Domluvili se, že Newman těch nahrávek jednou využije v knížce vzpomínek a pamětí, kterou by dali společně dohromady. Jenže Mulroney pořád z nejrůznějších důvodů otálel. Newman ty rozhovory nakonec shrnul sám a vydal je tak, jak ležely a běžely. Některé Mulroneyho výroky jen tak bez kontextu, zvláště ty, v nichž mluvil o jiných politicích, byly hodně výbušné. Mulroney se strašně popudil a Newmana zažaloval. Nejzajímavější ovšem je, že i novináři se obrátili proti Newmanovi, ačkoliv v převážně většině ohromně nenávidí Mulroneyho.

Proč?
No, když o sobě, chlape jeden mizerná, říkáš, že jsi novinář, máš si držet patřičnej odstup od těch, o nichž píšeš, a tohle platí ve vztahu k politikům, třeba i těm bývalým, dvojnásob. Legendární kanadský novinář Charlie Lynch, dnes už bohužel zesnulý, měl určité pochyby a říkal, že jsou vztahy, které je třeba pěstovat, i kdyby jen z důvodů čistě sobeckých. Bude-li politik kamarád, dá mi sólokapra. Jenže ostatní ho přehlasovali. Tady nejde pouze o střet zájmů, ale i o to, že to vypadá jako střet zájmů, a to je snad ještě důležitější. Prostě čtenář (posluchač, divák) je nejdůležitější, a právě tomu nesmíme dávat důvod, aby o nás měl jakékoliv pochyby. Neříkám, že se mi ten názor nelíbí. Právě s tím střetem zájmů, či s jeho pouhým zdáním, má – alespoň při pohledu odsud – česká společnost (tedy nejen česká novinařina, která ale tu společnost více či méně odráží) velké potíže.
Mimochodem, k těm zmíněným rozdílům patří i rozhovory takzvaně mimo záznam čili ve zdejší řečí off the record. Většina redakcí se tváří vůči tomuto druhu rozhovoru velice zarputile a nabádá reportéry, aby se podobným situacím snažili vyhnout jako čert kříži. A když už se jim vyhnout nemůžou, musí o tom vědět jejich nadřízení předem a souhlasit s tím.

Myslíte, že je něco takového možné v malých Čechách, kde všichni spolu lyžovali na jednom kopci a chodili za stejnými děvčaty? My vlastně nejsme malá země, ale Česko je dnes středně velké město…
Je. Tady jde spíše o povědomost o jiných zásadách. Měl jsem kdysi, v době slavné či méně slavné české televizní stávky, zajímavé hádky s několika českými tvůrci, kteří se hlasitě stavěli na stranu stávkujících. Dobrá, říkal jsem jim, každý máme právo na svůj názor i na to, že jej vyjádříme, ale bylo by asi správné, kdybyste svá prohlášení uváděli slovy: Ano, je pravda, že jsem spoluprací s Českou televizí – a jmenovitě s mnohými stávkujícími – vydělal loni tolik a tolik peněz, ale i tak si myslím, že mají pravdu. Když se ptali, co blbnu, odpovídal jsem stereotypně, že se jim střetávají zájmy. Dovídal jsem se, že jsem se hovadsky zamerikanizoval. Dodnes si myslím, že jsem měl pravdu.
Podobných případů bych znal více. Měl jsem osobní spor s Prima TV, protože její komik Jiří Krampol o mně lhal. Jeho dramaturg, můj bývalý kolega Jan Dobiáš, místo aby řekl pardon, už se to nebude opakovat, mi sdělil, že jsem v té Severní Americe ztratil svůj příslovečný smysl pro srandu. Jak Krampol, tak Dobiáš, tak i vedení Prima TV nepochopili, že po nich nechci žádné prachy, že po nich chci jenom, aby nelhali, a že je mi jedno, že jsem osobně, jak tvrdili oni, neutrpěl újmu, protože jsem v Kanadě. To jsem toho snad nechtěl tak moc. Co tím chci říci? Jen tolik, že nezáleží – či nemělo by záležet – tolik na tom, že se všichni známe, ale na tom, že máme povědomí určitých zásad, bez nichž se neobejde žádná sebe si vážící společnost.

Abychom pochopili tyto rozdíly, můžete se vrátit trochu do historie kanadské žurnalistiky? Ve Velké Británii byla zrušena cenzura v roce 1695, v Československu po roce 1989, tedy o tři sta let později. Jak to bylo v Kanadě? Kanadské noviny, tvrdí historici, a já nemám důvod jim nevěřit, nevznikly jako úplně nové podniky. Spíše šlo původně o transplantaci ze staré vlasti čili z Velké Británie.
V každém případě to byla transplantace více než podivná. Noviny zakládali přistěhovalci a ti se dělili do dvou základních skupin. První, zprvu mocnější, to byli nejrůznější důstojníci a koloniální úředníci, kteří byli docela rádi, že unikli drzostem čím dál tím méně cenzurovaného tisku na britských ostrovech. To se bavíme o 17. až 18. století, dost dávno na to, aby se nám podobné věci tady staly zvykem. Druhá, která sice nebyla zprvu tak mocná, ale která byla silnější už proto, že na to měla tělesně i duševně, to byli ti nejrůznější dobrodruzi, kteří zemi osídlovali od východu až na západ a zakládali přitom města a v nich nejrůznější druhy průmyslu, ti, kteří střídavě bojovali a střídavě obchodovali s domorodci. Tihle lidé viděli věci mnohem pružněji.
Na začátku to bylo tak, že když člověk měl pár šupů, mohl si otevřít tiskárnu, a když to uměl, získal věrné čtenáře… Jenže to, jak dobře víme, nestačilo. Někdo musel platit účty, a tím někým se, kupodivu, stalo Jeho Veličenstvo. Nejrůznější nařízení, vyhlášky, rozkazy a pokyny musel někdo tisknout, a když už někdo tu tiskárnu měl… Jenže kdyby si na Jeho Veličenstvo moc vyskakoval, přišel by o kšeft a vzápětí patrně i o podnik.
To ve Spojených státech tahle potíž nebyla. Ostatně tam, kde americká ústava mluví velice přesvědčivě o právech jednotlivce a dochází k názoru, že tato práva jsou na žebříčku hodnot mnohem výše než práva nějakých vlád, kanadská ústava mluví o tom, že jedním ze základních pilířů Kanady je “dobrá vláda”. Co to je, to zatím nikdo pořádně nevysvětlil, ale je to tam, černé na bílém.

Rozumím-li dobře, kanadské noviny vznikaly z potřeby rozšiřovat vyhlášky, ne zprávy z burzy a co mají obchodníci na skladě, jako tomu bylo ve staré Evropě?
Ve druhém období svého rozvoje, v pozdním 18. a v průběhu 19. století, se kanadské noviny sice trochu politizovaly, ale i to bylo delší dobu spíše v duchu opravdové Strany mírného pokroku v mezích zákona, tedy rozhodně nikoliv v duchu té nádherné švandy Jaroslava Haška. To všechno proto, že Kanada byla pořád ještě britskou kolonií čili nikoliv nezávislou zemí. Majitelé novin sice přestávali být výlučně závislí na vládních objednávkách, neboť začali zavádět reklamu, ale zákon byl zákon.
Jenže ve chvíli, kdy si uvědomili, že přestali hospodářsky záviset na vládě a začali záviset pouze na svých tvůrčích a obchodních schopnostech, začali si kanadští novináři vyskakovat a mnozí se stali součástí bitvy, která z kolonie učinila dominium. A to bylo na staré vlasti závislé čím dál tím méně. Tak se také stalo, že severoamerická svoboda tisku není založena na nějakých vznešených ideálech, jako na nich byla založena ve Velké Británii, ale čistě na přesvědčení, že tohle si myslíme a do toho nám nikdo nebude – tady musím použít silnějšího výrazu – kecat.

Můžete být trochu konkrétnější?
Nejpřevratnějším příkladem se stal soudní případ Josepha Howea, který na Nový rok 1835 otiskl ve svém listě jménem Novascotian dopis, podepsaný jednoduše Národ, v němž obvinil nejrůznější vysoké státní úředníky z bohapusté korupce. Vláda ho samozřejmě žalovala. Nikoliv ale v občanském řízení za pomluvu, ale v trestním řízení za podvracení a podobné hrdelní zločiny.
Právníci Howemu říkali, že nemá naději, ať to vzdá. Howe právníky vyhodil a hájil se sám. Oznámil, že ano, inkriminovaný článek viděl předem a vůbec mu nevadilo, když vyšel v jeho listě, a pak se pustil do vášnivého, šest a půl hodiny trvajícího projevu k porotě. Vysvětlil jí, jak to bylo doopravdy, a skutečnosti, na které článek poukazoval ještě doplnil, ale hlavně porotcům dopodrobna vylíčil, proč musejí být občané nadšeni, že někdo poukázal na to, jak vláda zneužívá peněz, které jí nepatří. Soudce Brenton Halliburton sice porotě málem nařídil, že musí Howea uznat vinným, ale porotci se vrátili za pouhých deset minut, aby soudu sdělili své rozhodnutí: pan Howe je nevinen. To byl precedent, který zabil v Kanadě cenzuru. Jistě, byla tu cenzura v dobách válečných, ale ta je všude.

To je dobrý příklad, protože na něm se dá přesně ukázat rozdíl mezi Rakouskem-Uherskem a Novým světem. Skoro ve stejné době (v roce 1849) byl souzen za kritické články Karel Havlíček Borovský v Kutné Hoře, porota ho také během deseti minut osvobodila, ale důsledky byly jiné. Vídeň zrušila porotní soudy a Havlíček musel do Brixenu. Vraťme se ale do Kanady, jak tam vypadá situace dnes?
Teď máme cenzuru, případně autocenzuru, vinou takzvané politické korektnosti. Existují témata, která jsou tabu nebo o nichž vážené sdělovací prostředky hovoří pouze v takovém tónu, aby nikoho neurazily. Nedávný případ: jistý list, který si přece jenom čas od času vyskočí, uvedl reportáž pod názvem Hotel Canada. Vyprávění začal tím, že jeho reportéři zpovídají nějakou osobu vysloveně asijského jména, která po čtvrt století života v Kanadě neumí ani anglicky, ani francouzsky, takže se s ní domlouvali prostřednictvím tlumočníka. Našli spoustu statistik, které jejich závěry potvrzovaly, našli pár patřičných vědátorů, kteří zkusili tento zajímavý jev vysvětlit. Ale ani jednou nezkusili říci, že se to týká jedině takzvaných viditelných menšin, tedy lidí jiné barvy pleti či ustrojení očí. To už by byl, z hlediska politické korektnosti, rasismus. Tím, že se o tomto úhlu nezmínili, sepsali reportéři toho listu polopravdu, která je často horší než lež. Ale o tom nikdo moc nemluví.
Už Karel Čapek kdysi dávno napsal, jak žaloby o ochraně cti způsobují novinářům ohromné potíže. Málokterý kanadský šéfredaktor si troufne zveřejnit reportáž či komentář, které by mohly být žalovatelné. Majitel ho neplatí za to, aby mu seděli reportéři u soudu či v base, ale proto, aby mu sháněli zprávy. Jistě, máme tady znamenitý výraz: lawyer it, aneb: dej to právníkům. Za čtvrt století novinářské práce v Kanadě jsem však potkal jediného šéfredaktora, který se právníka poptal, kolik bude stát případná soudní pře, a když se dozvěděl, že nejméně deset tisíc dolarů, pokrčil rameny, poslal právníky tam, kam chodil císař pán pěšky, a v parafrázi slavného výrazu Kašleme na torpéda, plnou parou vpřed! řekl, že kašleme na právníky a plnou parou vpřed. Nejzajímavější na tom bylo, že text – a že to byl dost výbušný text – vyšel a žaloba se nedostavila.
Egon Erwin Kisch kdysi uvedl, že kdo tvrdí, že nic z toho, co napsal, nepodlehlo tužce cenzorově, buď lže, nebo píše jedině tak mdlé nesmysly, že to cenzorům nestojí za to. Jestli měl Kisch stoprocentní pravdu, to si netroufnu posoudit, ale na první pohled vypadá, že věděl, o čem mluví.