Video místo obrazu - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Video místo obrazu

, Jan Skřivánek,
Video místo obrazu
Zdroj: Euro.cz

Čím více technologií, tím dražší kresba tužkou

Nepamatuji se, že by si tady někdo koupil video nebo videoinstalaci, říká o videoartu galerista Jiří Švestka. Sbírání videoartu podle Jiřího Švestky stále zůstává hlavně záležitostí institucí a soukromích muzeí. Setkal se však již i s tím, že videa zdobila konferenční místnosti nebo haly a čekárny. Přitom si sám umělecká videa občas pouští doma v televizi a z vlastní zkušenosti prý ví, že bydlet se dá se vším možným – třeba i s prostorovou videoinstalací.
Dokumentuje tím situaci na domácím trhu sběratelů: pro kritiky a teoretiky umění jsou video i další elektronická média stejně legitimními prostředky uměleckého vyjádření jako kresba, malba nebo plastika. Sběratelé v tom tak úplně jasno nemají.

I pro konzervativce

Pojmem videoart bývá označováno široké spektrum uměleckých projevů – od téměř statických obrazových kompozic promítaných na jedinou obrazovku až po složité instalace pracující s několika projekčními plátny, zvukem a hudbou. Kromě toho, že videoart je z této výtvarné oblasti uměním nejetablovanějším, je také nejstarší – počátky sahají do šedesátých let. První video do svých sbírek předloni zakoupila i tak konzervativní instituce, jakou je newyorské Metropolitní muzeum. Díla klasiků žánru Bruce Naumana, Nama Juneho Paika nebo Billa Violy se již dnes prodávají za stovky tisíc dolarů.
Otázka videa jako sběratelského artefaktu je poněkud problematická v tom, že dílo neexistuje jako umělecký originál. Galerijní praxe je taková, že umělci svá videa vydávají v omezených sériích, většinou od tří do deseti kusů, výjimečně i početnějších. Podobně jako se u grafik cení pouze signované tisky, zajímají se sběratelé jen o tyto autorizované kopie. Sběratel při koupi uměleckého videa získá nahrávku na videokazetě nebo DVD disku, dále certifikát potvrzující autenticitu nahrávky a návod, jak dílo správně nainstalovat. Umělci často pracují s více plátny či netradičním umístěním monitorů a vlastním uměleckým dílem pak není jen samotné video, ale celé prostorové řešení. Potřebnou techniku si většinou musí opatřit každý sběratel sám.
Vedle videoinstalací, které potřebují specifické prostředí a které by jen těžko mohly fungovat v bytě či v kanceláři, existují i videa, která mohou velice dobře plnit roli tradičních závěsných obrazů. Američan Bill Viola například komponuje svá videa po vzoru pozdně renesančních oltářních obrazů. Jako by dával obživnout jejich postavám a my mohli ve zpomaleném záznamu sledovat, jak prožívají strach, bolest, smíření, naději nebo radost.

Netart: Jak to prodávat?

Ještě hůře sběratelsky uchopitelné je umění, které existuje pouze v prostředí internetu, takzvaný netart. Každá návštěva takového díla vlastně znamená vytvoření jeho identické kopie. Ani to však některé sběratele neodradí. Markéta Baňková, která se na nedávné výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého prezentovala virtuální mapou New Yorku (www.nycmap.com), k tomu říká: „Když jsem mapu vystavovala na výstavě Re-media v USA, projevili o její koupi během vernisáže zájem dva místní sběratelé umění. Byla jsem však nabídkou tak šokována, že jsem se nezmohla na víc než: To ale prodat nejde, nevím jak.“
Přesto ani institucionálním sbírkám zabývajícím se současným uměním není netart cizí. Prvním muzeem, které zakoupilo internetové umělecké dílo, bylo v roce 1994 Whitney Museum of American Art. V Evropě netart sbírá například Zentrum für Kunst und Medientechnologie v Karlsruhe nebo londýnská Tate Gallery. Snaha vystavovat netart ale vzbuzuje řadu pochybností. Markéta Baňková si myslí, že internetové umění do galerií vůbec nepatří: „Netartové práce jsou náročné na čas, podobně jako kniha nebo film. Zařazení do šuplíku výtvarné umění není úplně ideální.“ Argumentem pro vystavování je jedině to, že galerijní prezentace pomáhají etablovat netart jako plnohodnotný umělecký žánr. Ale jak tato díla správně archivovat? Puristé prosazují, že s ohledem na zachování jejich autentické podoby by měla být uchovávána a prezentována za použití dobového softwaru a hardwaru.
Z technického hlediska není důvod, proč by videoart nemohl být distribuován stejně jako filmy nebo hudební nahrávky, a netart galeristy vůbec nepotřebuje. Galerista Jiří Švestka ale strach z konkurence nemá: „Čím víc pracuje umění s technologiemi, tím víc vzrůstá cena obyčejné kresby tužkou.“

Američan Doug Aitken (*1968) vystavoval videoinstalaci Diamond Sea v Praze před pěti lety. Šlo tehdy o jeho vůbec první výstavu v Evropě. O rok později Aitken získal jednu z cen na 48. Bienále v Benátkách. Základem videoinstalace Diamond Sea jsou záběry pořízené v Namibijské poušti. Na zvukové složce se podílela skupina Nine Inch Nails. V roce 1998 bylo možné toto dílo v Galerii Jiří Švestka koupit za 35 tisíc dolarů. Předloni byla jedna z kopií prodána v aukci za 150 tisíc dolarů.