ÚŘADY PLÁNUJÍ A BYZNYS PLATÍ - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

ÚŘADY PLÁNUJÍ A BYZNYS PLATÍ

, Václav Šmejkal,
ÚŘADY PLÁNUJÍ A BYZNYS PLATÍ
Zdroj: Euro.cz

Václav Šmejkal

V situaci, kdy se premiéři nynější a té před-předešlé české vlády předhánějí ve výronech sebeuspokojení nad výsledky vlastní činnosti, zaznívají stále častěji hlasy varující před zaostáváním příprav České republiky na členství v Evropské unii (E U). Jen v posledních měsících se na stránkách domácího tisku objevila několikerá důrazná upozornění na naši legislativní zaostalost, a to jak z úst představitelů Evropské komise (která naši připravenost hodnotí), tak i Ministerstva zahraničních věcí ČR (které naše přípravy koordinuje a před Evropskou komisí obhajuje).

Pozitivní reakcí na tuto kritiku jsou signály, že i přes celkovou spokojenost našich politiků se sebou samými hodlají vláda a státní správa urychlit přejímání zákonů Evropských společenství do našeho právního řádu. Stanovení ambiciózního legis lativního plánu, zaručujícího naši formální připravenost ke vstupu do EU v roce 2003, je na jedné straně příslibem zvýšeného výkonu ze strany exekutivy a legislativy, na druhé však i oznámením smršti zákonných změn, které v nejbližšíc h letech dopadnou na nás všechny, na zaměstnavatele i zaměstnance, výrobce i spotřebitele.

Právě ve světle očekávaných dopadů je varující, že diskuse vedená našimi politiky i vysokými státními úředníky, stejně jako připravované vládní strategie a programy vztahující se k našemu vstupu do EU, vycházejí výhradně z požadavku splnění kritérií členství k určitému datu. Tempo, řazení i praktické provedení legislativních změn tak odpovídá požadavku formálního splnění určitých nároků a nebere zpravidla do úvahy cenu, kterou bude muset naše společnost za tento spěch zaplatit.

Sama nutnost zaplatit za členství v Evropské unii jistou cenu je mimo diskusi. Členství v EU je hodnotou, kterou nelze redukovat jen na peníze. I přesto lze tvrdit, že námi vynaložené prostředky na splnění požadavků členství v EU bud ou vyváženy získanými výhodami. Navíc jde mnohdy o opatření, které by si tak jako tak vynutilo úsilí o konkurenceschopnost na evropském a globálním trhu. Výši ceny našeho vstupu do EU však diskutovat lze. Částečně je samozřejmě stanovena t ím, že přejímané evropské zákony jsou dány, musíme je převzít ve znění schváleném nynějšími členy EU a maximálně se můžeme pokusit o vyjednání několika málo dočasných výjimek. Z druhé strany je ale ověřenou zkušeností, že cena implementace evropského zákona je z podstatné části ovlivněna opatřeními, která převedení daného předpisu do národního práva provázejí.

Ano, v zemích, kde je státní správa zvyklá myslet na konkurenceschopnost hospodářství, a tedy na ekonomické podmínky podnikatelů – což se tradičně poštěstilo především Britům, Holanďanům a Skandinávcům – je implementace každého „drahého evropského zákona provázena informační kampaní a často i řadou asistenčních opatření, především ve prospěch malých a středních podniků.

Českého podnikatele by asi upřímně šokovala věta z britské příručky o implementaci a vynucování práva ES v ostrovním království: „Zátěž pro podnikání nemůže být vždy tím jediným faktorem, který ovlivňuje ministerstva při formulaci jejich strategie vůči EU. Britští úře dníci jsou vlastně upozorňováni, že by měli vedle britského průmyslu, financí, zemědělství a tak dále někdy myslet i na státní rozpočet a aparát. Skoro jako příběh z Alenčiny říše divů pak musí v Čechách a na Moravě znít vyp rávění o tom, kterak britské ministerstvo obchodu a průmyslu (Department of Trade and Industry) chystalo v letech 1986-1992, to je v době konzervativních vlád M. Thatcherové a J. Majora, britský soukromý sektor na výzvy jednotnéh o trhu Evropské unie.

Primárním požadavkem bylo udržení konkurenční schopnosti britského hospodářství cestou co nejhladší a nejlevnější implementace téměř 300 nových směrnic, které přinesl závazek „spuštění jednotného trhu EU od 1. ledna 1993. Vláda a příslušné ob orové ministerstvo věděly, že podnikatelé sami nebudou číst texty směrnic ani si několik let předem nezačnou opatřovat analýzy nákladů a výnosů spojených se zavedením pravidel jednotného trhu do britského prostředí. Proto se rozhodly pro rozsáhlou i nformační a asistenční kampaň.

Šlo o relativně masivní, především však promyšlenou a důsledně prováděnou sérii opatření, šitou na míru britským zvyklostem a potřebám. Rozjezd kampaně obstarala tisková konference na vysoké úrovni přenášená všemi hlavními médii. Obliba B ritů v informačních službách přes telefon a tradičním klubovém životě byla využita pro úspěch informační kampaně. Ze státních prostředků byla zavedena „horká linka s jednoduchým telefonním číslem 1992 (rok, kdy mělo být vše hotovo), na kt erém se mohl podnikatel vyptat na jednotlivé směrnice jednotného trhu a nechat si poslat podrobnější tištěné materiály. K náročné směrnici o elektromagnetické kompatibilitě, která se dotýkala všech výrobků s elektrickými obvody, byly po celé zemi z iniciativy ministerstva průmyslu a obchodu zakládány „Kluby elektromagnetické kompatibility . Ministerstvo vydávalo zvláštní informační noviny a ně kolik řad tiskovin, od stručného dvoulistu ke každé směrnici až po třicetistránkové brožury obsahující jejich výklad a návod co nejlevnějšího splnění jejich požadavků. Každá tiskovina obsahovala úplnou adresu (včetně jména a telefonního čísla ú ředníka), kde si bylo možné vyžádat další informace. Každá podnikatelsky obtížnější směrnice byla uvedena zhruba dvouměsíční informační kampaní a není divu, že jen zavádění zmíněné směrnice o elektromagnetické kompatibilitě přišlo rozpočet ministerstva na půl milionu liber (přes 25 milionů korun).

Do koncepce britské státní správy však nepatřila jen tato informační smršť, která měla za úkol zmírnit dopady smrště legislativní. V zájmu co nejširšího a nejdlouhodobějšího působení byly do kampaně vtaženy organizace podnikatelů – svazy a komory – stejně jako technické univerzity a poradenská zařízení. Úkolovány byly i státní instituce, jako například inspektoráty bezpečnosti práce, jejichž zaměstnancům bylo doporučeno, aby při prvních kontrolách plnění nových směrnic v p odnicích vystupovali více jako instruktoři a až při dalších inspekčních návštěvách začali vyměřovat penále za nesplnění zákonem stanovených požadavků.

Materiály o kampani 1992 prozrazují, že se na ní učily obě strany: podnikatelé vstřebávali nové legislativní prostředí, státní úředníci se lépe seznamovali s problémy podnikatelů a učili se jim – v mezích zákona – vycházet vstříc.

Není pochyb o tom, že čeští podnikatelé potřebují před začleněním do jednotného trhu EU totéž co britští, snad jen v úpravě na národní způsob. Bylo by iluzorní očekávat, že stát najde v rozpočtu prostředky ve výši desítek milionů korun na informační kampaň ke každé náročnější směrnici. Je však legitimní a logické očekávat, že vláda a státní úřady budou plánovat přejímání evropského práva do našeho prostředí nejen s ohledem na závazky dané Bruselu a na potřeby státní s právy a rozpočtu, ale především s ohledem na společnost, pro jejíž ochranu a prosperitu od nás získávají mandáty a vybírají nemalé daně.

Povinnost důsledně optimalizovat náklady zavedení evropského práva do praxe by měl mít každý úřad, do jehož kompetence směrnice jednotného trhu EU spadají. Řada možných opatření, která by alespoň částečně zlevnila přípravu našich podnikatelů na jednotný trh, je zcela elementární a relativně levná. Nevyžadují ani daňové úlevy, ani masivní dotace, ale „pouze koncepci a odpovědnost za ni. Evropská komise například povinně zpracovává ke všem podnikatelsky drahým směrnicím, které navrhuje, takzva né formuláře zhodnocení dopadů (Impact Assessment Form). Tyto výsledky průzkumů vedených komisí jsou veřejné a od naší státní správy by stačilo si je vyžádat a začít s nimi pracovat: přeložit je, šířit je mezi podnikatelskou veřejností, zo hlednit jejich očekávané dopady při vydávání podzákonných norem, kontrole jejich provádění a tak dále.

Podnikatelé sice nečtou texty směrnic, jejich podnikatelské svazy a komory by je však znát měly, aby mohly plnit mezi členy úlohy, pro něž byly vytvořeny. V současné situaci si však musejí směrnice samy nakupovat a na koleně překládat neb o jejich neoficiální překlady loudit po ministerských úřednících. Podnikatelé si tak ze svých příspěvků platí servis, který by jim měl prostřednictvím jejich reprezentací za cenu xerokopií zajistit stát, bezprostředně například jen širokým zpřístupněním Integrovaného systému aproximace práva (ISAP) a plných textů těch směrnic, jejichž překlady již existují.

Nejcennější podnikatelskou informací jsou případové studie, praktické zkušenosti firem a úřadů členských zemí EU se zaváděním směrnic jednotného trhu. K těmto klenotům se podnikatel nebo jeho sdružení dostanou jen náhodně, pokud EU a prog ram Phare zaplatí nějakou konferenci, na níž jsou taková svědectví a materiály k dispozici.

Naše státní správa bohužel nemá pracoviště, program a – jakkoli jsou snahy některých jejích zaměstnanců pozoruhodné – možná ani úmysl takové materiály získávat, zpracovávat a šířit poněkud velkorysejším způsobem. Podnikatelská samospráva by takový „benchmarking pro své členy ráda prováděla, bez rozjezdové pomoci státu však na to v nejbližších klíčových letech těžko získá od samotných podnikatelů peníze.

Bylo by možné pokračovat dál, neboť dobrých příkladů z členských zemí EU jsou desítky. Koncepce jejich přenosu k nám však musí být naše. Modelové schéma totiž neexistuje, to přiznávají i představitelé členských zemí EU. Některé z nich vyvinuly vlastní postupy a ins tituty ke zjišťování dopadů nové legislativy a usnadňování její implementace, jiné jsou teprve na počátku a všichni shodně uznávají, že na vztahu mezi státní správou a podnikáním je co vylepšovat.

Tam, kde trpí iluzemi o službě vznešenému státnímu zájmu, který nejlépe chápe jen ona sama, je občan-podnikatel často ponechán na pospas opatřením, nad jejichž společensko-ekonomickými dopady se nikdo nezamýšlí. Naopak tam, kde státní správa ví, že pracuje pro blaho konkrétních občanů, že prosperita společnosti je i její starostí, tam se převzetí stovek směrnic jednotného trhu EU plánovalo a plánuje především s ohledem na ty, jejichž životy a práci ovlivní.