Umělecká olympiáda - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Umělecká olympiáda

, Jan Skřivánek,
Umělecká olympiáda
Zdroj: Euro.cz

Opravdu výtvarní umělci zkameněli?

Benátské bienále je pro umělecký svět tím, čím je ženevský autosalon pro výrobce aut, frankfurtský veletrh pro nakladatele nebo festival v Cannes pro filmaře. Je zkrátka nejvýznamnější přehlídkou současného umění. To letošní, již padesáté v pořadí, podle většiny kritiků nestojí za nic. Svým způsobem je to dobrá zpráva. Osobně jsem čekal ještě mnohem míň.
Bienále vyrůstá z tradice velkých světových výstav devatenáctého století, na kterých se jednotlivé státy a národy vzájemně trumfovali svými úspěchy na poli vědy, kultury nebo třeba pěstování ředkviček. Původní myšlenka jakési mezinárodní umělecké olympiády v průběhu dvacátého století poněkud ustoupila do pozadí. Vedle pavilonů jednotlivých států dnes stále důležitější roli hrají doprovodné výstavy, které se pokoušejí o celistvější, nacionálně nezatížený pohled na současné umění. Do centra pozornosti se tak v posledních ročnících dostaly zejména výstavy v prostorách někdejších loděnic Arsenale.

Chvála automobilismu

Právě za expozici v Arsenale sklidil hlavní kurátor letošního ročníku Francesco Bonami nejostřejší kritiku. Bonami přizval ke spolupráci jedenáct dalších kurátorů – výsledkem je nanejvýš chaotická přehlídka děl více než 250 umělců, na které se řeší všechno možné od sexuality až po mezinárodní politiku. Umělci, či možná spíše samotní kurátoři, se sice vyjadřují k nejrůznějším světovým problémům, jen málokdy však dokážou zformulovat něco, co by někdo před nimi již nevyjádřil mnohem výstižněji.
I když výstava nefunguje jako celek, lze mezi vystavenými díly najít zajímavosti. Vizuálně nejpůsobivější je instalace mexického umělce Damiána Ortegy Kosmická věc. Na jednotlivé díly rozebraný volkswagen brouk, vznášející se volně v prostoru, je nádhernou poctou tomuto možná vůbec nejpopulárnějšímu vozu v dějinách automobilismu. S auty nepřímo souvisí také videofilm v Japonsku žijícího českého umělce Pavla Mrkuse, Modlitba pro PW20/LW. Kódové označení v názvu je jméno robota používaného v automobilovém průmyslu. Pavel Mrkus natočil mechanický balet tohoto stroje a doplnil jej zpěvem starých buddhistických súter. Výsledkem je meditativní dílo o setkávání se starého a nového, profánního a posvátného, člověka a techniky.

Malba stále žije

Oproti minulým ročníkům, kterým dominoval hlavně videoart, se letos na bienále znovu ve větší míře vrátila i malba. V Arsenale stojí za pozornost zejména téměř bílé obrazy polského malíře Romana Opalky. Ten již třicet let pokrývá svá plátna řadou po sobě následujících čísel, přičemž každý obraz je o zlomek světlejší než ten předchozí. Z jednotlivých národních expozic svěřili své pavilony malířům například Rusové, Britové nebo Brazilci. Hlavní událostí na poli malby je však výstava Pittura/Painting, která je k vidění v Museo Correr přímo na náměstí Sv. Marka.
Výstava chce divákům připomenout posledních čtyřicet let vývoje malby a historii přijímání či naopak odmítání této výtvarné discipliny v Benátkách. Za výchozí bod na cestě od moderny k novým výrazovým prostředkům byl zvolen rok 1964, kdy na bienále získal nejvyšší ocenění za malbu Američan Robert Rauschenberg. I když je na výstavě zastoupena celá plejáda významných malířů – Andy Warhol, Roy Lichtenstein, Francis Bacon, Gerhard Richter a mnozí další – vyznívá ve výsledku velice rozpačitě. Většinou se totiž nepodařilo zapůjčit jejich reprezentativní díla. Výstava nakonec ze všeho nejvíc připomíná nepříliš povedenou příručku ve stylu kdo byl kdo.

Neklidné sny

Téma letošního ročníku Francesco Bonami formuloval poněkud záhadným sloganem Sny a konflikty – Diktatura diváka. Kurátorům národních expozic tak poskytl natolik široký prostor, že hledat mezi jednotlivými pavilony nějaký jednotící prvek ani nemá cenu. Není to však nikterak ke škodě věci. Na své si přijdou jak ctitelé tradičních uměleckých disciplín, tak příznivci nových médií. Dílo Španěla Santiaga Sierry pak lze chápat jako jistý druh happeningu. Na protest proti imigrační politice své vlády nechal vstup do národního pavilonu zazdít a dovnitř se zadem může dostat jen ten, kdo předloží španělský pas.
Divácky nejvděčnější je australský pavilon s hyperrealistickými sochami podivných kříženců lidí a zvířat od Patricie Piccinini. Podle vysvětlujícího textu se prý umělkyně svými díly táže po podstatě lidské identity. Osobně si však myslím, že nejde o nic víc než o povrchní pouťovou atrakci, vezoucí se na módní vlně nekonečných debat o klonování a genetickém inženýrství. Nicméně nepopírám, že je to působivá podívaná. V první chvíli jsem dokonce uvěřil, že jedna ze soch je skutečně živá.
Společný česko-slovenský pavilon s postavou Krista jako atleta předvádějícího rozpor na kruzích a s doprovodnou videoprojekcí pokřikujících fotbalových fanoušků mne příliš nezaujal. Mnohem víc jsem ocenil dílo jiné „české“ umělkyně, Jany Sterbak, která žije a tvoří v Kanadě. V kanadském pavilonu představuje film snímaný z pohledu teriéra Stanleyho. Silným momentem je okamžik, kdy Stanley zůstane sám zavřený uvnitř auta a my sledujeme, jak zoufale těká pohledem po okolí a dívá se na dveře, za kterými zmizel jeho pán.

Černá je krásná

Název Sny a konflikty je mimo jiné narážkou na slavnou řeč Martina Luthera Kinga I have a dream. Američané i Britové proto své pavilony věnovali „černošskému“ umění. Fred Wilson v americkém pavilonu shromáždil obrazy, sochy a nejrůznější tretky od renesance do současnosti, na kterých se objevují černoši. Chtěl tak ukázat na dlouhou přítomnost přehlížené africké komunity v dějinách Benátek. Korunu celému projektu nasadil, když na slavnostní vernisáži vystavil také jednoho ze senegalských prodavačů, kteří v centru turistům nabízejí napodobeniny kabelek od slavných módních salonů.
Zatímco americký pavilon je podle všeobecného mínění jedním z nejhorších, o britském naopak panuje shoda, že patří k těm nejlepším. Chris Ofili, držitel Turnerovy ceny, který v minulosti způsobil značný rozruch obrazem Panny Marie namalovaným sloním trusem, jej přeměnil v nádherný sen o Africe jako zemi zaslíbené. Jeho obrazy objímajících se milenců i celý interiér jsou pojaty v sytých barvách panafrické vlajky – černé, červené a zelené. Člověk má za chvíli pocit, jako by se octl přímo uvnitř Ofiliho imaginárního světa.
Vůbec nejvíce na mne však zapůsobila izraelská expozice. V New Yorku žijící umělkyně Michal Rovner připravila komplexní instalaci s několika videoprojekcemi na téma jedinec a kolektiv, řád a chaos. Ve svých černobílých filmech sleduje hloučky lidí, kteří se pohybují v kruhu, tančí, vytvářejí svými těly nejrůznější obrazce, rozcházejí se a zase se k sobě vracejí. Celé to hemžení připomíná pohled pod mikroskop nebo neuspořádaný pohyb fyzikálních částic.
Přiznám se, že k současnému umění mám celkově poměrně rezervovaný vztah. Situaci, kdy mne dokáže zaujmout sotva jedno dílo z deseti, považuji za zcela normální. Nic víc totiž ani nečekám. Pokud se ostatní kritici téměř vesměs shodli, že letošní ročník je velice slabý, chápu to tak, že věří, že současné umění může být mnohem silnější a zajímavější. A to je vlastně skvělá zpráva. Má očekávání totiž letošní bienále nejen splnilo, ale dokonce překonalo.

50. MEZINÁRODNÍ VÝSTAVA UMĚNÍ
Sny a konflikty: Diktatura diváka
do 2. listopadu, otevřeno od 10 do 18 hodin (národní pavilony jsou zavřené v pondělí, Arsenale v úterý, Museo Correr má otevřeno denně)
vstupné do všech tří částí 18 eur, snížené 15 eur
internet: www.labiennale.org

Absolutní umění

Součástí oficiálního programu bienále je také projekt Extra 50, zhruba dvacítka doprovodných výstav. Jednou z nich je výstava Absolut Generations, na které svá díla představují autoři reklam pro vodku Absolut. Projekt Absolut Art běží téměř dvacet let a firemní sbírka v současné době obsahuje díla již více než čtyř set autorů.
První obraz z celé kolekce vytvořil v roce 1985 Andy Warhol a jako dalšího doporučil svého mladého chráněnce Keitha Haringa. Hlavním motivem projektu Absolut Generations je právě vztah mezi umělci různých generací, mezi etablovanými a teprve začínajícími tvůrci. Třináct uznávaných umělců dostalo příležitost, aby vybralo své nástupce, jejichž díla se objeví na reklamách Absolut.
Žádnou z vystavujících dvojic nepojí přímočarý vztah učitele a žáka. O to zajímavější je však sledovat, kdo si koho vybral a proč, a pokoušet se v jejich často velice rozdílných dílech najít nějaké styčné momenty. Asi nejzajímavější mezigenerační konfrontaci nabízí setkání dvaadevadesátileté americké sochařky Louis Bourgeois a jednatřicetiletého řeckého umělce Aspassia Haronitakiho, který pracuje s digitální fotografií.
Českou republiku na výstavě zastupuje dvojice Jan Saudek – Veronika Bromová. Saudek zde představuje své nejnovější snímky, ve kterých ztvárnil své sny o Orientu a o tamních harémech. Bromová vystavuje několik hravých fotografií nazvaných Pozdrav z výletu do Benátek a část prostoru ještě poskytla dvěma svým studentkám. Její fotografie, použitá v reklamě Absolut Bromová, se spolu se starším snímkem Helmuta Newtona dokonce objevuje i na plakátech výstavy.

ABSOLUT GENERATIONS
Palác Zenobio, Dorsoduro 2596, Benátky
do 28. září, otevřeno denně kromě pondělí od 11 do 19 hodin
vstup volný
internet: www.absolut.com/generations