zavřít

Ty to zvládneš.cz - ÚNAVA ŘIDIČŮ



Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Británie představí na EXPO 2020 interaktivní Pavilon poezie

Britský pavilon se na světové výstavě EXPO 2020 v Dubaji stane místem, z něhož…

Rozhovor: K čemu je dobré vzdělání LL.M. a MBA?

Tituly MBA či LL.M. za jménem poutají pozornost. Absolvováním profesního vzdělání si…

Na Bořislavce bude stát umělecké dílo Federika Díaze

Kancelářské a obchodní centrum Bořislavka přinese letos Praze 6 nejen výraznou a světově…

TŘETÍ TŘÍDA

11. listopadu 2019, 00:00 - Fištrón K.
11. listopadu 2019, 00:00

VLAKEM Z MOSKVY DO PEKINGU. VLHKÝ SEN KAŽDÉHO DOBRODRUHA Transsibiřská magistrála nechybí na seznamu žádného světoběžníka, se kterým jsem se do této chvíle setkal. Pokaždé, když na ni dojde řeč, téma hovoru se rázem ubírá jedním jediným směrem – konkrétně z Moskvy do Vladivostoku. Slova se najednou rozběhnou po nejdelší železniční trati na světě, která

spojuje hlavní město Ruska s Dálným východem. Od senzační pouti českých legionářů na konci první světové války rozhovor skáče k pikantním fantaziím typu: „Hele, a ty koleje jsou tak dlouhý, že je vidíš z vesmíru!“ Skoro to vypadá, že zavřít se na týden do vlaku je splněný sen každého cestovatele. Rozumím tomu.

Jsem z podobného těsta. A mám velké štěstí, že má na první pohled křehká přítelkyně také. Takže nebylo co řešit.

Informací o hlavní dopravní tepně Ruska měřící 9288 kilometrů je nepřeberně. Při plánování výletu jsme si hned v úvodu řekli, že daleko zajímavější bude zkombinovat Transsibiřskou magistrálu s tratí Transmongolskou. Rusko je obří a Sibiř rozhodně nepatří mezi bůhvíjak nápaditou krajinu. Místo monotónního kodrcání do Vladivostoku jsme se rozhodli dojet na mongolskou hranici a přestoupit do vnitrozemí. Přes Mongolsko jsme pak chtěli pokračovat do Číny. Když jsme spolu zvládli půl roku ve Střední Americe, proč by nás měla taková prkotina vyvést z míry?

VÍZA A JÍZDENKY

První zádrhel nastal hned zkraje. Bylo jasné, že nás nemine vízová povinnost. S více než měsíčním předstihem jsme si proto začali obstarávat víza. První zastávka byla v ruském vízovém centru. Protože jsme nejeli s cestovkou ani jsme neměli oficiální pozvání, museli jsme trošku improvizovat. Po několika konzultacích s přáteli, kteří už Ruskou federaci navštívili, se nám podařilo sehnat kontakt na jistého Ilju. Iljova obživa spočívá v tom, že vám za tři stovky vystaví takzvaný tourist voucher, tedy fejkové „oficiální“ pozvání do země. Chystali jsme se do Ruska, takže nás to vůbec nepřekvapilo. S tímto dokumentem se nám brány otevřely na Východ a za deset dní jsme měli v pasu kulaté razítko.

Druhá na řadě byla Čína. Když se úřednice dozvěděla, že je má přítelkyně novinářka, brutálně se na nás zamračila a zmizela za dveřmi kanceláře supervizora. Přinesla nám předtištěný formulář, v němž jsme měli vyplnit náš společný denní itinerář. Na Peking jsme měli necelé čtyři dny. Otevřeli jsme Google a začali hledat nejprovařenější turistická místa, která jsme následně vypsali na papír. Žádný připravený plán jsme samozřejmě neměli. Po dlouhém čekání jsme byli konečně vyzváni k přepážce. Na pult jsme položili tlustý šanon plný papírů. Od cestovního pojištění po potvrzení rezervace hostelů a jízdenek na vlak. Zaměstnankyně každý dokument pečlivě přečetla. Špulila rty a měřila si nás nevrlým pohledem. Trvalo to celou věčnost. Nakonec nám ledovým hlasem oznámila, že nemáme jízdenku z Ulánbátaru do Pekingu a bylo po legraci. Taková jízdenka se špatně shání. Přes internet je to téměř nemožné, protože stránky jsou v mongolštině. Byli jsme rozhodnuti, že si lístek na vlak koupíme na místě.

Pravda, mohli jsme pokračovat vlakem čínské společnosti, ale cena jízdenky by vyšla stejně draho, jako kdybychom letěli letadlem. To pro nás nemělo žádný smysl. Koneckonců jsme si mysleli, že Číňany budou zajímat hlavně dokumenty týkající se Číny. Omyl. S nepořízenou jsme jeli domů.

Po hodinách hledání se nám podařilo sehnat kontakt na jistého Artura. Ten nám měl poslat mailem vyplněný dokument s číslem našeho pasu, který měl úřednicím na ambasádě stačit jako jízdní doklad. Samozřejmě to nebylo zadarmo. Druhá návštěva čínské ambasády už byla nicméně úspěšná. Hezký zážitek to ale nebyl. Na pas jsme čekali skoro 14 dní.

Posledním zářezem bylo razítko z mongolské ambasády. To už byla pohoda. Zařizování potřebných povolení však trvalo déle, než jsme čekali. Třicet dní nám málem nestačilo.

Další nepříjemnost byla, že jenom za víza jsme každý zaplatili skoro šest tisíc korun. A to jsme ani nevyjeli z Prahy.

Pokud jde o jízdenky, až na trasu Ulánbátar–Peking jsme neměli žádný problém. Koupíte je na internetové stránce ruského dopravce. Pokud máte strach z azbuky, můžete překliknout na anglickou verzi a pak už pokračovat, jako když objednáváte letenky. Jen je potřeba jednat s dostatečným předstihem. My jsme kupovali jízdenky skoro dva měsíce dopředu. Také je potřeba koupit si jízdenku na každý úsek cesty zvlášť.

MOSKVA IRKUTSK 5185 KILOMETRŮ ZA ČTYŘI DNY

Hned první část naší cesty byla tou nejdelší. Čekala nás čtyřdenní pouť v železném vagonu ve společnosti dalších 52 pasažérů, samovaru a dvou záchodů. Protože jsme chtěli poznat „pravé Rusko“, cestovali jsme třetí třídou. Přátelé nás od toho odrazovali, ale my jsme se nedali. Když jsme o půlnoci nastupovali na moskevském nádraží Jaroslavskaja do vlaku, trošku se to v nás pralo. Můj první dojem byl, že není vidět konec vlaku. Později jsem se přesvědčil o tom, že má naše souprava neuvěřitelných sedmnáct vagonů. Dojít z jednoho konce na druhý trvalo šest minut!

Stáli jsme v uličce rozměrné tak akorát na šířku mých ramen a hledali svá místa. Vagon třetí třídy funguje na originálním principu: co nejmíň místa / co nejvíc lidí. Je to dlouhý a těsný open space plný dvoupatrových postelí. Po levé straně je devět řad po čtyřech za sebou stojících paland (celkem 36 míst). Po pravé straně jsou další, podélně řazené palandy. Ty se dají přes den složit. Důmyslným mechanismem uděláte ze spodního lehátka dvě sedačky oddělené stolečkem. Těchto míst je ve vagonu 18.

Na levém konci uličky, která nesměle dělí vagon na dvě části, je nerezový záchod. Na pravém se nachází samovar a záchod číslo dva. Pod každou postelí je místo na zavazadla. Rovněž nad hlavou je kapsa, kam pohodlně nacpete krosnu i s batůžkem. Pokud plánujete vyrazit na magistrálu a pojedete v páru, doporučím vám jednu věc: až si budete vybírat místa, snažte se ukořistit palandu pro sebe. Přes den má totiž pasažér z vrchní postele právo sedět na té spodní. To znamená, že pokud bude jeden z vás na spodní pryčně a ten druhý na protější, cestující z horních pater vám budou sedět na místě.

Každý vůz má svého průvodčího v typické uniformě se srpem a kladivem a placatou čepicí s rudou hvězdou. Ten zároveň pucuje záchody, vytírá chodbu a je zodpovědný za celkovou čistotu. Také vám dá na začátku cesty deku a povlečení. Nečekejte, že bude kdokoliv mluvit anglicky. Nepočítejte ani se sprchou, internetem a soukromím. To je tady vzácné jako valyrijská ocel. O čtyřdenním cestování ve vlaku toho není moc co povídat.

Doporučuji pohodlné oblečení, knihu a karty. Měli jsme štěstí, že byl do soupravy zařazen i jídelní vůz. Dlouhé chvíle jsme si krátili pivem Baltika a hrou Prší, která nakonec zahnala všechny pokusy o hádky. Hodiny a hodiny jsme koukali z okna, za kterým ubíhala neměnná krajina. Nedozírné bažinaté pláně, rozpadlé dřevěné chalupy a březové háje. Je úplně normální, když celý den nezahlédnete živáčka. O to víc vás překvapí stařena s nůší plnou chrastí, která se plahočí prostředkem tisícikilometrového NIC.

Za celý den vlak zastaví v průměru čtyřikrát. Někdy jen na chvíli, jindy klidně na 40 minut. V pauze si můžete obstarat jídlo. I ve tři ráno jsou na peronech v provozu stánky s občerstvením – často na nádražích, které obklopuje totální prázdnota. Koupit si můžete coca-colu, studené brambory, salám, pečivo, cigarety nebo třeba šišky, jejichž jádra se tu konzumují po kilech. Platit se dá kartou. Za nejsilnější zážitek považuji zastávku v Ťumeni, kde k naší soupravě připojili další vagon. Bez oken. Vezli v něm vězně z Uralu na Sibiř. V Omsku vagon odpojili a trestanci se vydali vstříc svému osudu.

Po čtyřech dnech nabral vlak zpoždění 12 minut! Když už nic, tak dráhy v Rusku fungují na jedničku.

IRKUTSK ULAN-UDE 456 KILOMETRŮ ZA SEDM HODIN

Po třech dnech u jezera Bajkal jsme se vydali na další cestu. Celkem 456 kilometrů bylo v porovnání s prvním úsekem trasy jako nic. Měli jsme štěstí, že jsme nastoupili do zrepasovaného vozu, takže jsme si mohli v klidu nabít telefony. Po předešlých čtyřech dnech jízdy jsem začal pociťovat nevolnost pokaždé, když jsem ucítil aroma čínské polévky. Díky samovaru to byl hlavní druh obživy všech našich společníků. A náš také. Instantní polévka, čaj a kafe. Nejhorší kombo bylo, když se smíchala toxická vůně polévky s nehorázným puchem ze záchodu. I přes snahu výpravčích udržet vozový park v čistotě. Zamezit tomu smradu nebylo v lidských silách. Rovnice 54 lidí na dva záchody mluví za vše. Ale ruku na srdce, čekal jsem to mnohem horší.

ULAN-UDE ULÁNBÁTAR 670 KILOMETRŮ ZA 15 HODIN

Ulan-Ude je ruské město na hranicích s Mongolskem. Najdete tu například největší Leninovu bustu na světě. Je z bronzu, měří 14 metrů a váží 42 tun. Nás ale zajímal hlavně hraniční přechod. Ten jsme měli překonat v nočních hodinách. Nějakým nedopatřením jsme se dostali do kupé. Sdíleli jsme ho se španělským párem a musím říct, že třetí třída byla mnohem lepší. Nejenže si nás tam nikdo moc nevšímal, protože jsme neuměli rusky, také se nám tak nějak zalíbil ruch a život kolem nás. Kupé bylo uzavřené. Španělé hovorní. My jsme byli naladěni na introvertní vlnu a zajímalo nás jenom pivo a karty. Měli jsme ale smůlu, protože na této trase nebyl jídelní vůz.

Po půlnoci jsme dorazili na hraniční přechod. Odevzdali jsme pasy a čekali. Po hodině a půl přišel voják a začal nás nutit do otevírání zavazadel a vysypávání věcí na postel. Španěla si obzvlášť podal, protože měl v kufru velké množství léků. To celníka zaujalo, a tak ještě několik nepříjemných minut buzeroval. Nakonec nás nechal na pokoji a vydal se kontrolovat zbytek vlaku. Celé to trvalo přes čtyři hodiny. Bylo to vyčerpávající. I přes morbidní chrápání Španělovy dívky jsem nakonec zabral a v 7.15 ráno mě vzbudilo tahání za palec u nohy. Poděkoval jsem průvodčí za včasné probuzení a dali jsme se do spěšného balení. Konečně jsme dorazili do Mongolska!

ULÁNBÁTAR ZAMYN-ÚD 709 KILOMETRŮ ZA 12 HODIN

Ulánbátar je pro mě highlightem celé výpravy. Přátelské hlavní město plné usměvavých lidí snažících se mluvit alespoň trochu anglicky. Když si odmyslím kobylí mléko, nemůžu říct na adresu hlavního města Mongolska nic špatného. Protože jsme měli málo času, na každou zastávku pouhé tři dny, ani jsme se nenadáli a bylo na čase zvedat kotvy. Poslední den nás ale ještě čekal sraz s Arturem, který nám měl předat jízdenky do Pekingu. Sešli jsme se v altánku vedle našeho hostelu. Když zmerčil, že je na recepci majitelka guest housu, začal se chovat podezřele. Ukazoval směrem na dveře, mrkal a šeptal. Pochopili jsme, že bude potřeba vyřídit náš obchod venku. Hned, jak jsme si sedli na lavičku, oznámil nám, že sice jízdenky má, ale místo srpna je koupil na září. Prý se mu to nikdy předtím nestalo a moc ho to mrzí. Naštěstí jsme se ještě v Praze domluvili, že za jízdenky mu zaplatíme až při předání. Artur nám navrhl dvě varianty. Buď se pokusí jízdenky vyměnit (na což bylo strašně málo času), nebo nám koupí přímý spoj s čínskou společností za 340 dolarů. To pro nás představovalo horentní sumu, takže jsme se domluvili, že mu napíšeme do večera SMS s naším rozhodnutím. Nevesele jsme se rozloučili a utíkali na wi-fi, abychom zvážili další varianty. Když jsme se bavili s recepční, doporučila nám jet na hranici s Čínou vlakem a do Pekingu pokračovat autobusem. Je to sice dost nepohodlná varianta, obzvlášť při přechodu hraničního pásma, ale vyjde to zhruba na 40 eur. To byla nabídka, která se neodmítá. Zabookovala nám lístky na hranice a prodloužila pobyt o jednu noc. Arturovi jsme poděkovali za ochotu a druhý den ráno jsme upalovali na vlak, který měřil snad dva kilometry. Mašina za sebou táhla neuvěřitelných 28 vagonů. S nedůvěrou jsme nastoupili na palubu a netěšili se na dalších 12 hodin strávených na úzké a tvrdé pryčně.

Mongolské dráhy zdaleka nedosahovaly kvalit těch ruských.

Místo polštáře jsme vyfasovali pytle s pískem a špinavé povlečení. Moje děravá deka ze všeho nejvíc připomínala potkaní pelíšek.

Páchla tak, že se pod ní nedalo usnout. Trocha nepohodlí nám ale ušetřila skoro pět tisíc korun, a navíc jsme naučili hrát Prší párek stařičkých Mongolů, kteří měli palandu proti nám. Na rozloučenou jsme jim darovali balíček karet, protože je zaujal natolik, že to ani jinak nešlo. Ve stanici jsme usmlouvali adrenalinový přejezd hraničního pásma a, světe div se, najednou jsme stáli v Číně.

ERLIAN PEKING 842 KILOMETRŮ ZA 13 HODIN

V Číně nefunguje Google, Facebook ani WhatsApp. Nikdo nemá nejmenší snahu mluvit s vámi jinak než čínsky a rozměnit tu dolary je skoro nadlidský výkon. Bankomaty také nestojí zanic.

Všechny tyhle problémy jsme pocítili ihned potom, co nás taxikář vyhodil ve městě Erlian. Odtud jsme měli pokračovat do Pekingu. Nebýt Rusa, kterého jsme v naprostém zoufalství potkali v pořadí už v páté bance, kde nám odmítli proměnit dolary za jüany, neměli bychom žádnou hotovost. Na parkovišti s námi vyšmelil sto dolarů a oznámil nám, že je Praha hezké město. Po hodině bez navigace jsme našli autobusové nádraží a vyrazili směr Peking. Jet 842 kilometrů autobusem není zdaleka taková zábava jako vlakem. Navíc bez karet!

Po 143 hodinách a bezmála osmi tisících kilometrech jsme dorazili do cíle. Zničení a špinaví. Rozhodně v nás ale převládalo nadšení. Dokázali jsme to. Až na pár komplikací jsme stáli uprostřed Pekingu. Bylo pět ráno, do zastávky přijíždělo první metro a nás čekal další malý úkol. Najít v tom blázinci nocleh.

A banku, kde nám rozmění doláče. Ze všeho nejdřív jsme ale potřebovali kafe.

Tipy na cestu

Nenechávejte nic na poslední chvíli. Jízdenky i víza zařizujte alespoň s měsíčním předstihem.

Než v Moskvě nastoupíte do vlaku, nakupte si dostatek jídla. Nuda se dobře zahání čokoládou.

Pohodlně se oblečte.

Vezměte si s sebou ešus nebo plastové nádobí. Čelovka se také hodí.

Využijte samovar. Instantní jídlo (snad) ještě nikoho nezabilo.

Nezapomeňte na knihu, karty a jakékoliv kratochvilné instrumenty.

Nebojte se. Nikdo si vás nebude všímat, nikdo vás nebude chtít okrást.

Naučte se azbuku a pár frází v ruštině. Pokud pojedete do Číny, tak to rovnou vzdejte. Čínština je jiný level.

Buďte trpěliví a usměvaví. Funguje to.


Čtěte také

 Dálnice v Česku - ilustrační foto

Havlíček: Zakázku na IT systém na dálniční známky zrušíme bez sankce. Nová bude jednodušší

Zakázka na IT systém k elektronickým dálničním známkám bude zrušena bez jakékoliv sankce.…

24. ledna 2020

 Zásobovací loď Viking Energy

Těžař Equinor bude zelenější. Začne provozovat první loď na čistý čpavkový pohon

Zásobovací loď Viking Energy se po modernizaci se stane první lodí na amoniakový…

24. ledna 2020

 Kandidáti na předsedu KDU-ČSL: europoslanec Tomáš Zdechovský, předseda lidoveckého poslaneckého klubu a místopředseda strany Jan Bartošek a poslanec Marian Jurečka,

Hledá se krizový manažer. Dva veteráni a nováček se utkají o post šéfa lidovců

KDU-ČSL volí nového předsedu. Střetnou se poslanci Marian Jurečka, Jan Bartošek a…

24. ledna 2020

Kryptoměny  Venezuelský prezident Nicolás Maduro představuje kryptoměnu petro

Maduro má plán na záchranu Venezuely. Otevře luxusní kryptoměnové kasino

Venezuelský prezident Nicolás Maduro se dál snaží zachránit ekonomickými problémy…

24. ledna 2020

 Nemocnice, ilustrační foto

Nemocnice pod palbou. Kyberútoků na zdravotnická zařízení přibývá

Nemocnice jsou pro hackery lákavým cílem. Už v minulosti si ověřili, že jsou nedostatečně…

24. ledna 2020

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Komentáře

Finance
Zvýšení minimální mzdy daňovým pohledem
Jak vypočítat daň z nemovitých věcí v daňovém přiznání?
Pravděpodobné pojistné je opět vyšší
Růst průměrné mzdy - co všechno ovlivní v roce 2020?
Zaměstnanci a daně: roční zúčtování a slevy
Auta
Škoda potvrdila Octavii RS s hybridním pohonem. Odhalí ji…
VW Arteon Shooting Brake míří i k českým zákazníkům. Dorazí na podzim spolu s faceliftem
Elektrický a pro každodenní ježdění. Bugatti plánuje svůj druhý sériový model
Škoda Kodiaq vozí záchranáře nejen u nás, ale i v Británii
Nový ředitel Renault Trucks pro ČR a SR
Hry pro příležitostné hráče