SRBSKÝ MACHIAVELLI DOHRÁL? - Euro.cz

Přihlášení

SRBSKÝ MACHIAVELLI DOHRÁL?

, Jindřich Menzel,
SRBSKÝ MACHIAVELLI DOHRÁL?
Zdroj: Euro.cz

Ekonomiku země má zachránit skupina G 17 plus

Během velkých občanských demonstrací v Jugoslávii v roce 1997 způsobených hyperinflací, každodenní bídou a strachem, aby se občanská válka nerozšířila i na teritorium Srbska a Černé Hory, vznikla skupina nezávislých ekonomů G 17. Postupně sdružila všechnu ekonomickou moudrost země (proto dnes G 17 plus). Skupina byla motivována hlavně tím, že opozice v Srbsku nebyla k Miloševičovi dostatečně ostrá. Především jí ale chyběly argumenty při kritice moci a neměla vlastní vizi o budoucnosti země.

Důsledný program.
Skupina G 17 nebyla týmem vládních ekonomů, a dokonce ani těch, kteří doufají, že by se zkompromitovanou vládní oligarchií mohli začít smysluplný dialog. Představila dokument Program radikálních ekonomických reforem ve SR Jugoslávie.
V rámci příprav na převzetí odpovědnosti za osudy země v roce 2000 připravila G 17 pro demokratickou opozici již konzistentní program změn hospodářského systému. Vedle Programu radikální ekonomické reformy obsahuje několik dílčích detailně rozpracovaných projektů, ve kterých se upřesňují alternativy jednotlivých východisek z dnešní hospodářské beznaděje. Koordinátory celé činnosti G 17 a jejích projektů byli Mladjan Dinkič pro Srbsko a Veselin Vukotič pro Černou Horu.
Program jugoslávských reforem je v mnoha směrech důslednější, než byl v České republice. Především ekonomická reforma v užším smyslu (stabilizace ekonomiky, privatizace, liberalizace všech cen) je spojena v jeden nedílný celek s hospodářským zákonodárstvím a se sociální dimenzí reformy – s reformou vzdělávacího systému, zdravotnictví a především s okamžitou radikální reformou penzijního systému (nikoliv jen s valorizací důchodu a dávek).

Dvě varianty.
Nový prezident SR Jugoslávie by měl co nejdříve sdělit jméno nového mandatora federální vlády. V rámci Demokratické opozice Srbska, která Vojislava Koštunicu kandidovala na úřad prezidenta, se diskutovalo o dvou variantách. Sám Koštunica jako nesmiřitelný legalista se drží ústavního principu, podle kterého při obsazení prezidentského úřadu občanem Srbska patří místo svazového premiéra Černé Hoře. Protože vládnoucí prozápadní černohorské seskupení nedávné volby bojkotovalo (a není ve federálním parlamentu zastoupeno), je podle ústavy jediným řešením pověřit mandátem někoho z černohorské socialistické strany, tedy někoho z letitých Miloševičových spojenců. U ostatních srbských demokratických politiků je ve hře druhá varianta vytvoření vlády odborníků, složené především ze členů zmíněné skupiny G 17 plus v čele s Miroljubem Labusem. Dosavadní postoje černohorského prezidenta Djukanoviče situaci komplikují. On se však svým způsobem chová konzistentně. Hodna pozornosti je jeho poznámka v průběhu prezidentských voleb na adresu americké ministryně Albrightové, která trvala na tom, aby se Černohorci voleb zúčastnili. Ptal se, proč netlačí stejně na kosovské Albánce, kteří také neuznávají bělehradskou moc, i když formálně do Jugoslávie patří. Kosovo přece má pětkrát více voličů než Černá Hora a ti by bezpochyby volili proti Miloševičovi. Jde nesporně o inteligentní připomínku, která ukazuje, že politika Západu v Jugoslávii je stále poněkud bezradná.

Reformy bez významu.
Vyřešení problému složení federální vlády může být rozhodující pro další osud radikální ekonomické reformy v Jugoslávii. Proč?
Ekonomická reforma v Miloševičově režii probíhala již deset let. Kompromitovala všechny reformní myšlenky. Výsledky v uplynulých deseti letech jsou nejlepším obrazem toho, co bychom mohli očekávat do budoucna. Hlavní představitelé režimu na jedné straně zpomalovali a zpochybňovali proces privatizace, na druhé straně v ní získali enormní majetek. Pro průměrného občana slovo reforma a tržní ekonomika, jak je používal Miloševič, nemají absolutně žádný význam. Místo aby se lidé přizpůsobovali zákonům, zákony se měnily podle zájmů vládnoucí elity a ústava podle aktuálních potřeb jednoho člověka. Nejdůležitější ekonomická rozhodnutí se prováděla mimo parlament, mimo kontrolu veřejnosti – šlo vyloženě o soukromý stát.

Mocenský kompromis.
Miloševič, někdejší schopný a úspěšný bankéř, se dostal během své vlády do několika vážných situací. Vždy si věděl rady. Není tedy jen válečný zločinec, ale i srbský Machiavelli 20. století:
Počátkem ledna 1994 zažila Jugoslávie jednu z největších inflací světové historie – 313 milionů procent, tedy 62 procent denně a 2,03 procenta za hodinu. V této situaci jmenoval Miloševič guvernérem Národní banky Jugoslávie Dragoslava Avramoviče. Ten byl 24 let zástupcem bývalé Jugoslávie ve Světové bance, mimo jiné ředitelem Speciálních ekonomických studií, ředitelem pro země Latinské Ameriky a karibské oblasti a ředitelem pro problematiku rozvojových zemí. Je autorem desítek odborných prací. Na základě jeho programu byla hyperinflace zkrocena. Protože se stal populárním, Miloševič se ho rychle zbavil.
Když začala Jugoslávii hrozit úplná izolace, Miloševič se nerozpakoval souhlasit s ustavením Milana Paniče, jednoho z nejznámějších světových podnikatelů ve farmaceutickém průmyslu, občana USA, příslušníka srbské diaspory, do funkce ministerského předsedy. Také Paniče se Miloševič zbavil, když splnil to, co od něho očekával. A přitom neustále opakoval, že „Srbsko nebude řídit cizí ruka .
Mocenský kompromis v Jugoslávii by přinesl pokračování této praxe. Dořešení mocenských otazníků rozhodne o tom, zda program G 17 zůstane jen „dobrou investicí do zvýšení úrovně ducha v zemi (jak říká nestor černohorských ekonomů Božo Kovač), či zda pomůže definitivně získat moc a inspirovat ekonomickou politiku ve směru žádoucím pro Jugoslávii.