Komentátoři celkem často trpí, když musí komentovat něco, o čem toho moc nevědí. Často ani zbla. Střelit kozla je potom velmi snadné. Tak jako se to stalo v případě komentářů k nečekanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, který osvobodil vazebně stíhané exposlance Ivana Fuksu, Petra Tluchoře a Marka Šnajdra. Není totiž ani za mák pravdy na závěrech, že se soud nezabýval skutkovou podstatou činu, z něhož jsou bývalí poslanci viněni, a že snad na půdě poslanecké sněmovny lze páchat cokoli a vždy se na to vztahuje imunita. A stíhat pak je možné jen tehdy, když se lumpárna stane mimo půdu poslanecké Sněmovny.
Nejvyšší soud ve svém usnesení zcela jasně a jednoznačně konstatuje, že vzdání se mandátu je politickým aktem, který nemůže zakládat skutkovou podstatu trestného činu. Soud se prostě jednoznačně ztotožnil s názorem rezignovaného premiéra Petra Nečase, který se před Sněmovnou hájil tím, že stíhané chování je standardní politickou dohodou, do níž nemá policie co mluvit. A Nejvyšší soud pak konstatoval, že v posuzované věci tak došlo k nepřijatelné ingerenci exekutivní moci do moci zákonodárné.
Takže tady nejde o vycházky poslance Davida Ratha s miliony v krabici od vína, ale o politickou činnost, které je sice odpudivá, ale trestat ji mohou jen voliči, a nikoli justiční orgány. Nakonec je to běžná praxe i v zahraničí a například velká část amerických velvyslanců se přímo a veřejně rekrutuje ze sponzorů volební kampaně nového prezidenta.
Pokud k tomu přičteme, že podle dostupných informací je i v případě zneužití vojenského zpravodajství policie tak trochu v důkazní nouzi, hrozí další blamáž. O nějakém stíhání kmotrů už se ani nemluví. Čí jsou ty zabavené miliony a zlato se pořád nikdo neodvážil zveřejnit, takže je stále pravděpodobnější, že je pánové policajti budou muset vracet.
Výsledkem je pád vlády, nestandardní postupy prezidenta, kterými se snaží odstavit od moci legitimní poslaneckou většinu a pocit, že žijeme v zemi, kde nám plukovník Šlachta s vrchním státním zástupcem Ištvanem sehráli pěkný puč. Ještě vědět, kdo ho režíroval. Každopádně je celkem jasné, kdo z toho má prospěch a kdo posiluje svou moc. Takže cui bono?
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
ČLÁNKY DO MAILU