Prekérní situace

Cílem tohoto vážně míněného pojednání je prozkoumat téma vládní krize z hlediska ochrany utajovaných skutečností, neboť tento závažný aspekt je v ní legitimně přítomen. Nejde o analýzu právního stavu, ale zásad procesu ochrany utajovaných skutečností, které by měly být co nejdokonaleji promítnuty do právního řádu a uskutečněny v praxi.

Předpoklady.

Nejprve několik předpokladů:
- Závažnost problematiky je dána zejména členstvím České republiky v NATO a vysokým postavením zúčastněných osob, to znamená odhadnutelně dalekosáhlými důsledky jakýchkoliv pochybení v této oblasti. Lze ji též odvodit z definice stupně utajení „přísně tajné“ (tak se utajovaná skutečnost klasifikuje v případě, že neoprávněné nakládání s ní by mohlo způsobit mimořádně vážnou újmu zájmům České republiky), neboť s takto vysoce utajenými skutečnostmi se aktéři krize mohou seznamovat.
- Každá specifická problematika má unikátního garanta. V tomto bodě není sporu: Národní bezpečností úřad (NBÚ) je obecným garantem ochrany utajovaných skutečností v rámci České republiky. Garance se vztahuje k celé šíři a době procesu utajování příslušných skutečností.
- Ochrana utajovaných skutečností musí být prováděna konzistentně: jakákoliv výjimka, nesystémové řešení či „zvýšená tolerance“ ji reálně oslabuje; jejich kombinace zvyšuje riziko exponenciálně. Navíc nutno respektovat ústavní rovnost občanů před zákonem - především z hlediska vyvození stejných důsledků ze stejné situace, bez ohledu na postavení osoby.
- Garant - má-li skutečně chránit utajované skutečnosti - musí okamžitě konat, jakmile zjistí výskyt rizikových příznaků u všech osob, určených k seznamování s utajovanými skutečnostmi, ať již tyto osoby absolvovaly bezpečnostní prověrku, nebo jsou určeny ze zákona nebo na základě mezinárodních smluv. Jinak by ochrana utajovaných skutečností naprosto ztrácela smysl!
- Nespecifikované majetkové poměry (aktiva/závazky) prověřované osoby jsou ve všech známých metodikách vyhodnocovány jako případ takového bezpečnostního rizika, které je na překážku úspěšného absolvování bezpečnostní prověrky. Do této kategorie patří i případy majetkové specifikace neúplné, nepřesné, chatrné či komické. Na jednu stranu je možným rizikem osoba věřitele a/nebo vliv, vyplývající z věřitelské pozice; na druhou stranu může jít o skrytý příjem (s dopady minimálně v daňové oblasti). Není-li věřitel znám, není co prověřovat: prověrka končí pro uchazeče negativně. Přišly-li odněkud uchazeči peníze (ať již jakoukoliv formou), musely tam nejprve být. Nebyly-li tam (legálně), je výsledek prověrky stejný. Navíc pro převod peněz musel být regulérní důvod, nebyl-li, končí prověrka opět stejně. Nadstandardně výhodné půjčky, hypotéky apod. nutno posuzovat též přinejmenším z hlediska skrytého příjmu uchazeče.

Problémy.

Můžeme tedy konstatovat, že
1) NBÚ je povinen okamžitě reagovat na výskyt bezpečnostních rizik u všech osob, které se seznamují s utajovanými skutečnostmi, ať se o něm dozví jakkoliv.
2) Potvrdí-li následné vyšetřování výskyt bezpečnostního rizika, tedy takový výsledek, který by v případě prověrky znamenal neudělení osvědčení, musí NBÚ iniciovat zrušení určení osoby k seznamování s utajovanými skutečnostmi.
Z toho vyplývá několik problémových okruhů:
- Je-li „určení k seznamování s utajovanými skutečnostmi“ podmínkou pro výkon zaměstnání, bude zrušení tohoto určení mít pochopitelně pro dotyčnou osobu existenční dopad. Může-li však tomu tak být u zaměstnanců, není důvod, aby tomu tak nebylo i u politiků a dalších osob, určených ze zákona.
- Je problematické přesně a jednoznačně a do detailu specifikovat postupy a procedury v oblasti ochrany utajovaných skutečností pro „nejvyšší patra“ veřejné správy. Pak j e nutno vycházet nikoliv „švejkovsky“ z otrocky doslovně interpretované nutně nedokonalé dikce zákona, ale ze záměru, neboli z „ducha“ zákona. Trochu provokativně řečeno, musí být smyslem postupů a přijatých opatření - v mezním případě - nikoliv snaha vyhovět dikci, ale záměru zákona, jímž je ochrana utajovaných skutečností.
- Je-li zánik určení osoby seznamovat se s utajovanými skutečnostmi definován mimo jiné „skončením výkonu povolání nebo funkce“, musí nutně i skončení výkonu povolání nebo funkce být definováno mimo jiné „zánikem určení osoby seznamovat se s utajovanými skutečnostmi“.

Přeutajení.

Zde je potřeba učinit zásadní poznámku. Ve většině lidí, kteří dočtou až na toto místo, vznikne pocit jistého nepoměru mezi nastíněnými bezpečnostními riziky a politickými následky (eventuální pád vlády). Paradoxně asi právem, neboť v praxi převládá tendence příslušné skutečnosti přeutajovat (ať již z nezkušenosti, nebo pro zvyšování vlastního pocitu důležitosti). Četl jsem kdysi přísně tajnou informaci o podmínkách náboru žen do jedné evropské armády, určenou premiérovi republiky … I přeutajení je dle zákona nesprávným nakládáním s utajovanými skutečnostmi (pro odborníky: §2 odst.5 zákona č. 148/98 Sb.)! A navíc je to dost drahé a výrazně to ztěžuje manipulaci s informacemi.
Právem by se tedy daly závěry tohoto pojednání napadnout z hlediska faktické hodnoty v současné době utajovaných skutečností! (Snad je potřeba přísně utajovat i tu skutečnost, že vlastně není skoro co utajovat.) Nicméně doufejme v nápravu věcí: exekutiva bude snad jednou skutečně disponovat korektními a hodnotnými informacemi, které bude nutné na čas utajit. A tak je možné obhájit závěry tohoto pojednání poukazem na metodické hledisko.
Proto by bylo dobře prověřit, zda všechny různé instituce a organizace, nakládající s utajovanými skutečnostmi, předávají NBÚ poznatky o podezřelých majetkových poměrech z okruhu všech osob ve své působnosti, určených ze zákona k seznamování se s utajovanými skutečnostmi, a jak s nimi NBÚ dále pracuje.

Choulostivá jednání.

Závěrem lze vznést otázku na odpovědná místa exekutivní a zákonodárná, zda bylo prověřeno jak NBÚ reagoval na informace, týkající se oblasti jeho působnosti, které se objevují v tisku v průběhu současné vládní krize. Mám na mysli informace o podezřelých majetkových poměrech některých politiků, kteří jsou ze zákona osobami určenými ke styku s utajovanými skutečnostmi. Zjistí-li totiž na nižší úrovni jakýkoliv „odpovědný zástupce“ (bezpečnostní ředitel/tajemník, který odpovídá za nakládání s utajovanými skutečnostmi ve své instituci/organizaci) bezpečnostní riziko u svého nadřízeného, musí kontaktovat NBÚ. Zde jsme v oblasti „nedokonalé dikce zákona“, neboť zákonodárce nemá intenci řešit eventuality, kdy se do působnosti zákona dostane sám (nebo jiný ústavní činitel).
Je v pravdě prekérní představa, jak se asi cítí představitel obecné instituce, když má přistoupit k takovéto nepříjemné akci. A zvlášť mrzuté to musí být v případě ředitele NBÚ ve vztahu k ústavním činitelům. Nicméně má zcela zřejmou odpovědnost a bere za to peníze; navíc jde příkladem. Možná má jen smůlu, že se to stalo právě jemu. Jednat ale musí, byť jde o choulostivá jednání a konzultace s ústavními činiteli: v tomto rámci musí najít řešení. Ale musí trvat na svém. Je totiž potřeba už něco v této zemi začít brát vážně.