Menu Zavřít

Posmrtná cesta maršála Tita

26. 8. 2009
Autor: Euro.cz

Milovaný a legendární vůdce by nad svou památkou zaplakal

Zápas první jugoslávské fotbalové ligy, ve kterém se střetli hráči Hajduku Split s rivaly z bělehradské Crvené Zvezdy, měl 4. května 1980 neobvyklý průběh. Uprostřed utkání se totiž 50 000 lidí na stadionu dozvědělo šokující zprávu – v lublaňské nemocnici zemřel Josip Broz Tito. Zpráva o smrti komunistického vůdce, který vládl Jugoslávii pevnou rukou od konce druhé světové války, měla zdrcující dopad. Fotbalisté si v záchvatu nezadržitelného pláče lehali na trávník, aby po minutách napjatého ticha společně s diváky zazpívali jednu z tradičních písní věnovaných Titovi. „Soudruhu Tito, my ti přísaháme, že z tvé cesty nikdy nesejdeme.“

Žádného z komunistických vůdců – snad kromě Josifa Stalina – lidé neoplakávali tolik. Ačkoliv se metoda jeho vlády příliš nelišila od ostatních zemí sovětského bloku, byla Jugoslávie vnímána jako východoevropský ostrůvek svobody a prosperity. Za relativně vysokou životní úroveň však země vděčila hlavně štědrým západním úvěrům. Kolem Tita se vyvinul rozsáhlý kult osobnosti provázený oslavováním odboje za druhé světové války. Obojí ale po Titově smrti až na výjimky rychle vyprchalo. Dekáda a půl stačila k tomu, aby jugoslávské národy zabředly do několika válek, mnoho obyvatel nostalgicky vzpomíná na lepší časy a podobně jako v někdejší NDR se vzedmula vlna „ostalgie“.
O fenoménu, kterému se říká Jugonostalgie, vznikají vědecké práce a postupně se také oživují někdejší poutní místa jugoslávského režimu. Zejména na Titovy narozeniny a výročí jeho úmrtí (25. a 4. května) se prezidentův rodný Kurmovec i mauzoleum v bělehradském Domě květin těší velké pozornosti.
Josip Broz přišel na svět 7. května 1892, jeho narozeniny se ale v Jugoslávii dlouhá desetiletí slavily o tři týdny později – jako památka na 25. květen 1944, kdy partyzánský vůdce jen o vlásek unikl útoku německých výsadkářů. Den mládí, jak se svátek jmenoval, provázela po celé zemi spousta akcí, zejména tradiční „Štafeta mládí“. Běh, kterého se účastnily stovky mladých lidí, pokračoval i po Titově smrti až do roku 1988.
Současné oslavy Dne mládí jsou podstatně skromnější. V Titově rodné vesnici, která leží pod horami, půl hodiny od dálnice spojující Záhřeb se Slovinskem, se ale i tak scházejí davy. Letos dorazilo na oslavu přes 10 000 návštěvníků, kteří změnili ves, jež díky betonovému obchodnímu domu a předimenzovanému parkovišti připomíná během roku spíše město duchů, v zaplněné korzo. „Nejsilnější zájem o Kumrovec je od května do poloviny července,“ říká zdejší hlídač Slavko. „Čím více na Tita plivou, tím víc sem zavítá lidí. Přijíždí už čtvrtá generace.“
Tito je dnes pro Kumrovec hlavním turistickým lákadlem: kromě jeho rodného domu je tu ale i rozsáhlý skanzen oblasti zvané Zagorje. Kvůli němu ale přijede jen zlomek návštěvníků. I díky expozici zemědělského života však Titův rodný dům přežil devadesátá léta.
Hůře než etnomuzeum v Kumrovci dopadla místa, kde Tito a jeho věrní bojovali během druhé světové války. Památníky se totiž nacházejí hlavně v Bosně a Hercegovině, jež sice láká jedinečnou přírodou, zároveň ale nese stigma země nejvíce postižené občanskou válkou. Turisty, kteří se odhodlají navštívit zdejší hory nebo sjíždět na raftu divoké řeky, navíc jen málokdy zajímá, co se událo před více než 60 lety. Příkladem může být památník Korčanica nedaleko města Sanski Most. Místo leží stranou hlavní trasy na nepříliš udržované silnici, která končí vysoko v horách u vypáleného hotelu a opuštěného betonového parkoviště.
Partyzány dnes připomínají vedle opuštěné kupole s jezírkem jen zbytky betonových skulptur zdánlivě nesmyslně poházených v lese. Jsou zde jako vzpomínka na dovedně skrytou nemocnici, jež zachránila stovky životů. Místo, které se tak osvědčilo ve čtyřicátých letech, vyvolalo o 50 let později nechtěnou pozornost srbských vojáků, již zdejší hotel podle poválečné zprávy OSN používali i jako místo, kde znásilňovali bosenské ženy. „Když odsud museli odejít, hotel vypálili a okolí zaminovali. Držte se na vybetonované cestě, okolí ještě může být nebezpečné,“ varuje lesník Admir. Beton lze ale pod vrstvou mechu spíše jen tušit. Dobrým znamením je ale pro turistu to, že tady podle všeho občas někdo pořádá piknik.
Asi 70 kilometrů od Korčanice leží nedaleko Prijedoru památník bitvy na Kozaře. Nejlepší léta má sice také již za sebou, více než 30 metrů vysoký monument ale láká i dnes. Občas sem přijede někdo z návštěvníků nedalekého zimního střediska, pomalu se vracejí školní výpravy. „Děti si vždycky najdou nějakou zábavu, prohánějí se po lese nebo po betonovém schodišti. Berou to prostě hlavně jako výlet,“ vypráví Ankica z místního infocentra. „Žijeme jen z toho, co si vyděláme,“ odpovídá na otázku, proč každý, kdo do parku vjede, platí v přepočtu jedno euro vstupného.
Stejné vstupné se platí i v muzeu v Jajcích, dalším místě spojeném s partyzány a Titem. Městečko je dnes kromě vodopádu přímo v centru známé i díky autorovi populárního programu IrfanView, jenž odsud pochází. V listopadu 1943 se tam sešla na svém druhém zasedání Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie, známější pod zkratkou AVNOJ. Zasedání, které více než rok a půl před kapitulací Německa dalo tvář poválečnému uspořádání země, dnes v Jajcích připomíná jen poněkud ospalé muzeum. Podle tabule před vchodem za občanské války přišlo o většinu sbírek, a tak je vnitřek někdejší sokolovny vyzdoben pouze několika vlajkami, oslavnými nápisy, Titovou sochou a bustou.

Ani v bosenském Sarajevu to nemá Tito snadné. Místní radnice dokonce před pár lety uvažovala o přejmenování jedné z hlavních tříd nesoucí maršálovo jméno – nahradit jej měl Alija Izetbegović. Nakonec ale zůstalo vše při starém. Ani válečný prezident Izetbegović však nepřišel zkrátka a svou ulici nakonec dostal.
Na Tita se dá v Sarajevu narazit u prodejců všemožných suvenýrů, válku připomíná také poněkud zanedbaná historická vojenská technika, jež slouží jako poutač před historickým muzeem. Do něj se z domu na břehu řeky Miljacky před nedávnem přesunul oblíbený podnik nesoucí Titovo jméno. V kavárně, která leží hned vedle promenády a jež je populární hlavně mezi mladými i nečetnými turisty, je kromě místního vcelku dobrého piva k dostání i Titův doutník nebo zápalky. Večer na Den mládí se tady navíc 25. května konala party, na níž se až do kuropění výtečně bavily stovky mladých lidí.
O poznání ospalejší než v Sarajevu je atmosféra o pár desítek kilometrů jižněji v Tjentišti, u památníku bitvy na řece Sutjesce. Opuštěné muzeum i monumentální betonovou skulpturu připomínající oběti bojů z jara roku 1943 obklopuje téměř dva metry vysoká tráva, z okolních hotelů funguje jen jeden.
„Černohorci si první vzali Titovo jméno a první se ho zbavili,“ naráží Sarajevan Branko pobaveně na fakt, že černohorská metropole Podgorica nesla v letech 1946 až 1992 maršálovo jméno. Někdejší název Titograd ale v centru města, které koncem sedmdesátých let postihlo ničivé zemětřesení, téměř nic nepřipomíná. Velkoryse navržený park obsadily v posledních letech sochy velkých postav z historie Černé Hory, zůstaly jen busty partyzánských hrdinů černohorského původu Ivana Milutinovće a Džiny Vrbicové. Po překročení hranic se Srbskem však není vzácností narazit na silniční ukazatel směrující řidiče stále ještě na „Titograd“.
Titovo jméno neslo jako přídomek za Jugoslávie více měst, včetně srbské Užice a vojvodinského Vrbasu či Mitrovice v Kosovu. I na jejich cedule s bývalými jmény lze občas narazit. Jen výjimečně si dali silničáři (či možná spíš nacionalisté) za posledních patnáct let práci a maršálovo jméno na ukazatelích aspoň zamalovali.
Maršálův pohřeb, na nějž se 8. května 1980 sjely delegace ze 128 zemí z obou stran železné opony, včetně desítek prezidentů a premiérů nebo několika králů, vyvrcholil uložením do mramorového sarkofágu v někdejším letním sídle v bělehradské čtvrti Dedinje.
Po rozpadu Jugoslávie ale bylo místo dlouhá léta zavřené a Miloševićův režim nevěděl, co s ním. Sílící nostalgie i domácí tání ale nakonec celý komplex včetně dvou muzeí znovu otevřely veřejnosti. „Nejvíce lidí sem zavítá na výročí Titova úmrtí,“ říká průvodkyně. Mezi nimi bývá také vdova Jovanka, jež až po Miloševićově pádu mohla opustit domácí vězení, do něhož ji uvrhli krátce po manželově smrti. Letos v březnu poněkud osamělý areál (z kterého ale za poslední dva roky zmizely dva jedinečné vozy - Rolls Royce, jejž Tito dostal od Alžběty II., a jeden ze vzácných prodloužených mercedesů) oživila výstava nazvaná Efekt Tito.
Na návštěvníka se valí ze všech stran dary, které Tito dostával u příležitosti narozenin a Dne mládí, pionýři na archivních filmech se svěřují, jak jim pozvání k prezidentovi vyrazilo dech. Ani zde nechybějí Titovy portréty všech rozměrů a technik. Výstava, kterou pro velký zájem o měsíc prodloužili, sice přilákala tisíce lidí, ani ona ale nezměnila poněkud ambivalentní vztah muzea k Titovi. Na letošní Den mládí vedení zavřelo brány tak jako každý den ve čtyři hodiny odpoledne. Desítky návštěvníků zůstaly trčet venku.

BRAND24

Autor je redaktorem ČTK

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).