PASTI TRANSFORMACE - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

PASTI TRANSFORMACE

, Jiří Večerník,
PASTI TRANSFORMACE
Zdroj: Euro.cz

Náklady reforem zvyšuje konfliktní společenská struktura

Postkomunistická transformace není přirozeným historickým procesem, nýbrž nápravou jedné náhlé politické intervence do života společnosti jinou intervencí. I když se pole politiky podstatně zužuje, právě v transformačním období je její funkce prvořadá, a z toho vyplývají i možná rizika. Systém, který selhal, je demontován politickými nástroji, nové ekonomické a sociální politiky musí rychle reagovat na problémy vyvolané vzniklou situací. Jakoby v druhém plánu se však vynořuje i nová společenská struktura. Ta má velký význam hlavně z dlouhodobého hlediska, neboť může otupovat či naopak vyostřovat staré problémy, vytvářet problémy nové, nebo jejich vzniku naopak zamezovat.

Liberální ostrůvky.
Místo návratu ke středostavovskému, konzervativnímu řádu se u nás po roce 1989 prosadil „liberální systém. Otevření stavidel zvýhodnilo již předtím silné aktéry, čímž se zpomalila žádoucí proměna společenské struktury. Zdánlivá rovnost šancí se převrátila v opak, o čemž svědčilo velkorysé úvěrování velkých firem kontrastující s nemilosrdnou soutěží, jíž byly vystaveny nové firmy nemající potřebné kontakty. Kompenzací pro obyvatelstvo pak byla sociální politika, ať prosazovaná paternalistickou zaměstnaností („skladováním práce ve velkých firmách), nebo regulací nájemného (která zvýhodnila občany privilegované již za komunismu). Jako skutečně „liberální ostrůvky tak zůstala jen nadlouho zmrazená minimální mzda a adresné sociální dávky.

Dva přístupy.
K pochopení změn můžeme přistupovat dvojím způsobem. Standardní ekonomický přístup vnímá sociální problémy jako nutnou cenu za reformy. Na společenský vývoj se dívá jakoby zvnějšku a především z hlediska přeryvu, který transformace přináší. Oproti tomu širší socioekonomický přístup se na vývoj dívá zevnitř společnosti a spíše z hlediska kontinuity, kterou transformace připouští. Zatímco první přístup vidí spíše racionální jedince, druhý sleduje sociální vrstvy jako nositele odlišných zájmů. Odlišný je i pohled na přerozdělování a jeho zpětný vliv na tvorbu národního produktu. Ekonomicky jde hlavně o peníze, ze socioekonomického hlediska hlavně o proměnu společenské struktury.

Čtyři konflikty.
Z hlediska společenské struktury nejsou ovšem sociální problémy nutně jen defekty vznikajícími jakoby na okraji společnosti. Mohou totiž signalizovat přetrvávající nebo stupňující se konflikty zabudované přímo v jejím jádru. Určitá řešení problémů na nižší úrovni mohou nechtěně přispívat k nežádoucím změnám ve společenské struktuře, a s příslušným zpožděním tak vyvolávat další problémy již na vyšší úrovni, a tedy i s hlubším dopadem. Jestliže ekonomická dynamika není založena na stabilizující společenské struktuře, roztáčí se kolo dalších politik krátkodobého charakteru, řešících někdy jen důsledky namísto příčin. Ukážeme to na čtyřech napětích projevujících se v naší společnosti.

Důchodci proti aktivním.
Z čistě ekonomického hlediska může neřešená situace důchodců nepochybně vést k fiskální krizi státu. Ze širšího socioekonomického hlediska je k tomu ale třeba přidat ještě něco jiného, totiž sociálněpolitickou redistribuční past. Pokud bude penzijní systém nadále založen v naprosté převaze na mezigenerační solidaritě a sociální pozice důchodců se bude odvíjet v naprosté převaze od průběžného přerozdělování (ať přímo přes státní rozpočet, nebo nepřímo přes veřejnoprávní fond), potom jejich politická podpora se bude – na rozdíl od současného poměrně ještě značného rozptylu – koncentrovat na „socialistickém pólu politického spektra, podporujícím další přerozdělování.
Jedinou účinnou strategií je co nejvíce oslabit závislost důchodců na ekonomicky aktivní části populace a posílit kontinuitu sociálního statusu jedince v průběhu celého životního cyklu. Jinými slovy: vedle principu vynucené mezigenerační solidarity je nutné posilovat i princip individuální odpovědnosti. Pouze posílením závislosti požitků ve stáří na předchozím úsilí, výdělku a kumulovaném majetku lze zbavit důchodce – nebo alespoň jejich středostavovskou část – vnuceného statusu chudých či sociálně potřebných. Cestou řešení je diverzifikace zdrojů pro důchody, zahrnující i výraznou kapitalizaci pojistných plateb, ať prostřednictvím veřejnoprávních, nebo soukromých institucí.

Dávky versus výdělek.
Z čistě ekonomického hlediska je převrácený poměr mezi velmi skrovným životem z nízkých mezd či dávek v nezaměstnanosti a relativně snazším životem z „chudinských dávek (životního minima) absurdní. Jestliže pracující s nízkými příjmy stojí proti nepracujícím s vyššími dávkami, signalizuje se tím fakt, že sociálně–kulturní úroveň společnosti je vyšší než aktuální výkonnost ekonomiky, že se tedy žije nad poměry. V jistém smyslu jde o komunistické dědictví „předčasného sociálního státu , který byl postaven na rozsáhlém přerozdělování. Protože je ale kombinoval s pracovní povinností, k úniku do stavu sociální závislosti nemohlo dojít.
Z hlediska trhu práce jde o nebezpečnou past nezaměstnanosti či chudoby, která jedince vybízí k opuštění aktivní složky pracovních sil. Z hlediska firem pak oslabuje nepochybně žádoucí mzdovou zdrženlivost, sycenou převahou nabídky práce nad poptávkou. Obé přispívá k posilování sociálního transferu a růstu výdajů státního rozpočtu. Současně jde ale také o sociálně–kulturní past ve smyslu produkce a reprodukce kultury závislosti. Ta pak může nabývat rysů sociálního vyloučení, které v Česku doposud zasahuje jen nepřizpůsobivou část romské populace. Jednou z cest řešení je důsledné zavedení „workfare , tedy podmínění výplaty sociálních dávek aktivitou nezaměstnaného, stejně závažným kritériem, jako je testování ekonomické situace rodiny.

Střední stav proti ostatním.
Z pohledu státního rozpočtu je vcelku lhostejné, od koho a jak se vyberou finanční prostředky potřebné k uhrazení sociálního trans–feru a dalších výdajů. Moderní ekonomie nicméně uvažuje také o podnětech a demotivaci k práci vyplývajících z určitých systémů sociální ochrany a sleduje pak „daňové kladivo dopadající na zaměstnance i zaměstnavatele. Málo pozornosti je však věnováno rostoucím transakčním nákladům setrvání ve formální ekonomice a naopak výnosům a výhodám neformální ekonomiky, jež narůstají úměrně daňovému zatížení. Horizont ekonomického uvažování bývá ovšem spíše krátkodobý a střednědobý.
Instituce se usazují dlouho a také jejich působení pak zpravidla bývá dlouhodobé. Platí to rovněž o společenské struktuře a úloze středního stavu. Střední vrstvy jsou nejen výsledkem úspěšné transformace, ale především její důležitou podmínkou a zárukou trvalosti. Je tomu tak proto, že mají konstitutivní či integrující úlohu v mnoha oblastech sociálního a ekonomického života. Jejich hodnoty odpovídají otevřené demokratické společnosti a jejich umístění na hraně mezi kapitálem a prací zajišťuje integraci společnosti: „Jedinou alternativou společenské struktury založené na existenci a rozvoji střední vrstvy je vytvoření ostré dělicí čáry – nechvalně známé ze všech totalitních států – mezi vládci a ovládanými, říká britský historik Paul Johnson.
Polistopadové reformy byly pro střední vrstvy nepochybným přínosem v oblasti podnikatelské svobody, využívání a rozvoje jejich kvalifikace a pro jejich velkou část i z hlediska ekonomických odměn a prestiže. Přesto ale jejich dynamika nesplnila očekávání a není v souladu s potřebami vstupu do Evropské unie. To může mít neblahé následky pro budoucí sociální rozvrstvení: zatímco horní třída bude na základě své moci zlepšovat svoji pozici nadále bez omezení a chudí budou schováni pod sociálním deštníkem, střední vrstvy se budou s obtížemi probíjet na vlastní pěst. Potom, i když kategorie „opravdově chudých zůstane malá, části středních tříd se budou přibližovat hranici chudoby, čímž se může vytvářet sociálně–ekonomická past v podobě sociální polarizace.

Rozštěpená střední třída.
Ekonomicky jsou rozdíly mezi klíčovými odvětvími nevýrobního sektoru vysvětlovány odlišností vlastnictví, a tím danou rozdílností zdrojů. Počáteční podíl politiky na formování struktury vlastnictví byl ale převažující, a dnešní stav tak odráží minulé vyjednávací pozice jednotlivých složek středního stavu. Dnes existující rozdíly vyplynuly z nejrůznějších okolností – z minulého politického a sociálního kapitálu, ale také z ideologického prostředí počáteční transformace. V něm byl lidský kapitál zatlačen do pozadí kapitálem finančním a síly setrvačnosti mnohdy převážily nad snahou o změnu. Výsledkem je nerovné postavení „staré (podnikatelské) a „nové (intelektuálské) střední třídy.
Velkým otazníkem je třeba opatřit i všechny úvahy o poměru velkého podnikání vůči drobnému a střednímu. Malé podnikání u nás v porovnání s vyspělými zeměmi živoří, ať v důsledku slabé podpory, selektivního úvěrování, chybějícího ekonomického řádu (což poškozuje malé podnikatele daleko více než velké), či zákulisní ekonomické moci dané zájmovými propletenci. Často přežije jen to drobné a střední podnikání, které je nějakým způsobem napojeno na velké podniky a jejich kartely nebo na stát a jeho byrokracii. Těžko by šlo někde jinde než v reformních zemích prokazovat, jak málo neosobní a nespravedlivý může být trh, tím méně pak formálně korektní veřejná soutěž.
Sociálně–strukturní past nerovnovážného vývoje uvnitř střední třídy představuje autonomní mobilizace jejích jednotlivých oddílů. Znamená to, že střední vrstvy by se už nespoléhaly na svoji přirozenou váhu ve společnosti a obecný občanský princip, nýbrž v širší míře by využívaly korporativní nástroje k prosazování svých požadavků. Do roku 1997 existovala značná snaha čelit sebeorganizování takových skupin a bylo jim poskytováno co nejméně vyjednávací síly. Oproti dosavadnímu loajálnímu přístupu však některé oddíly středních vrstev mohou postupně více využívat komor, odborů a dalších sdružení k prosazování svých partikulárních zájmů.

Meze přerozdělování.
V moderní společnosti je redistribuce zdrojů nepochybně nutností, neboť se tak zajišťuje společenská integrace – rozštěpená společnost není totiž schopna vytěžit svůj vzdělanostní, podnikatelský a pracovní potenciál. Přerozdělování však nesmí podlamovat individuální motivaci a hodnoty výkonu. Pokud střední vrstvy rozpoznají beznadějnost svého spoléhání na „efekt prýštění , budou si rovněž chtít zvýšit svůj životní standard větší účastí ve všeobecném přerozdělování. Vymezení jeho hranic nemůže být tedy pouze výsledkem racionální ekonomické kalkulace, nýbrž je i věcí úvah o společenské struktuře, která má svůj politický, sociální a kulturní rozměr. V každé z nich překročení určitých hranic vede sice do jiného typu redistribuční pasti, avšak nakonec ke stejné stagnaci.


Ohodnoťte tento článek
Diskuze