Paroubkův regulovaný nájemník - Euro.cz

Přihlášení

Paroubkův regulovaný nájemník

, Jiří Pšenička,
Paroubkův regulovaný nájemník
Zdroj: Euro.cz

Nejlépe by bylo, kdyby se stát do bydlení vůbec nepletl

Nejdřív příklad ze života: Mladí manželé s devítiměsíční holčičkou. On je zaměstnán u firmy montující alarmy, měsíčně vydělá asi 18 tisíc čistého. Ona je na mateřské a bere rodičovský příspěvek necelých 3600 korun. Nevlastní žádnou nemovitost. Bydlí v pronajatém panelovém bytě 2+kk v Praze na Zbraslavi, přibližně 40 metrů čtverečních. Měsíčně za něj majiteli platí tržní cenu 9200 Kč. „Nedovedu si představit, jak bychom se sem vešli ještě s dalšími dětmi, ačkoliv u jednoho zůstat nechceme,“ říká manželka. Výdaje na bydlení spolknou téměř padesát procent jejich příjmů. Jakou pomoc státu by ocenili? „V půjčce pro mladé řešení nevidím. Uvítali bychom spíše deregulaci nájemného. Věřím, že přemrštěné ceny spadnou,“ dodává žena.
S ministrem Paroubkem si na další dítě budou muset počkat. Jeho strategie deregulace s pětiletým přechodným obdobím a maximálně osmiprocentními meziročními skoky k rychlému vyrovnání až šestinásobných rozdílů mezi regulovanými a volnými činžemi rozhodně nepovede. Jako správný levicový politik se musí chovat sociálně šetrně, protože jinak by hrozilo, že „deseti či spíše statisíce našich občanů to odnesou ztrátou životní úrovně“.
Nechme si osvětlit, co je to standardní životní úroveň. V českých zemích je již od dob komunismu chápána velice komfortně – zařízený třípokojový byt, auto, chalupa či chata, jedna dovolená v zimě na horách, druhá v létě u moře. Ptejme se také pana ministra – když mu tolik záleží na těch „chudácích“, mnohdy poslancích, manažerech, podnikatelích, kteří patnáct porevolučních let žijí v peřince státní regulace – proč mu tolik nezáleží na milionech dalších občanů, kteří se mezi kastu vyvolených nedostali? Kdo se zajímá, zda mají na elektřinu, na nová okna, z čeho platí uhlí, hroutící se komín, zanesenou studnu? Nikdo. A je to tak vlastně správně. Když na to nemají, vypomůže rodina, nebo si musí hledat levnější alternativu.
Regulované nájemné se týká už „pouze“ 750 tisíc bytů. Kvalifikované odhady říkají, že 90 tisíc z nich je obydlených jen formálně, asi 150 až 200 tisíc nájemníků má ještě druhé bydlení, asi čtyřicet procent bydlí ve větších než přiměřených příbytcích. Přibližně 40 tisíc bytů je pronajímáno načerno, z toho 30 tisíc v Praze. Kdo se minulý čtvrtek díval na Občanské judo TV Nova, viděl krásný příklad: jistá Sonia Weigová, nájemnice soukromého činžáku v centru Prahy, pronajímá „svůj“ regulovaný kvartýr cizincům a ještě se nestydí to inzerovat na internetu a vůči klientům předstírat, že má živnostenský list.
Odhadem jen asi čtvrtina z regulovaných nájemníků je skutečně hodna sociálních ohledů. Proč by jim ale úlevy měli poskytovat soukromí vlastníci domů? Listina základních práv a svobod jasně říká, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“. Ano, za náhradu. Nechť tedy každý sociální případ, který nemá na byt odpovídající velikosti a kvality, dostane od státu či obce nějaký voucher, který předloží pronajímateli a ten mu na jeho základě poskytne slevu (těžko to ale může být v luxusním centru Prahy). Pan domácí si pak poukázku nechá proplatit z veřejných zdrojů. Čistě adresná pomoc určitě vyjde daleko levněji než současný systém, který kromě necelé pětiny občanů vyhovuje již pouze těm majitelům domů, kterým se regulované obyvatelstvo podařilo vystrnadit. Nepřímé úspory by státu přinesla i větší mobilita pracovní síly. I mnozí regulovaní nájemníci dnes žijí doslova v zajetí vlastních výhod.
Oč je ministr opatrnější deregulátor, o to ambicióznější je stavař. Středním vrstvám chce dotovat výstavbu nových družstevních bytů, pro chudší občany a mladé rodiny připravuje zákon o neziskových společnostech, zřizovaných obcemi, které by na zelené louce stavěly sociální a startovní byty. Jde na to opačně než velí rozum. Nejdřív je třeba vytvořit trh, aby se ukázalo, zda poptávka není umělá, vyvolaná deformacemi, teprve potom spouštět míchačky. Statistika totiž říká, že v počtu bytů na tisíc obyvatel jsme na tom podobně jako třeba USA, pouze jsou v horším stavu a většinou menší. Když teď budeme stavět na zelené louce sociální a startovní byty, kdo bude bydlet v těch panelových králíkárnách? Vznikne tu měsíční krajina.
Nejlépe by bylo, kdyby se stát do bydlení vůbec nepletl a bobtnající Státní fond rozvoje bydlení byl zlikvidován. Jde o soukromou sféru, ne o veřejný statek. Erár se má starat jen o opravdu chudé, bezmocné a hendikepované, u ostatních ať podpoří soukromé investice do bydlení formou daňových úlev.
Kupodivu největší odvahu v oblasti deregulací doposud projevil jepičí Tošovského kabinet. Ostatní jen tlachali. Topolánkova ODS se nyní tváří, že hned příští rok, po očekávaném převzetí moci, udělá regulacím rázný konec, ale vzpomeňme na devadesátá léta, kdy to byl někdejší šéf partaje Václav Klaus, kdo rychlejšímu uvolňování nájmů nepochopitelně bránil. Možná to ale jeho následovníci myslí opravdu upřímně. Naděje, že se paroubkovci ještě dokáži pochlapit, je bohužel mizivá.