Orwell se zmýlil - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Orwell se zmýlil

, Tomáš Skřivánek,
Orwell se zmýlil
Zdroj: Euro.cz

Platebním kartám je devadesát. Dost na to poslat je do penze.

Od vydání první platební karty americkou společností Western Union Telegraph se zas tak mnoho neudálo. Plech sice nahradil plast a před necelými čtyřiceti roky přibyly na zadních stranách magnetické proužky, ale na principu fungování a zajištění obchodu podpisem držitele se nezměnilo nic.

A dá se vůbec změnit? Nastává už čas, který dá zapravdu věrozvěstům platebních technologií, o nichž se ještě před deseti lety psaly sci-fi povídky?

Například mobilní telefony se za poslední roky staly technologií, která má největší potenciál sesadit karty z vydobytých pozic. Pokud dnes můžeme platit mobilem nápoje z automatu, parkování nebo odběr elektronického zpravodajství, proč by se takové procesy neměly stát masovými? Prostému úkonu – potvrdit zadáním PINu krátkou textovou zprávu oznamující, kolik za nákup obchodník z našeho účtu strhne – z technologického hlediska nic nebrání.

Mobilní hlad

Přesto: „Karta zůstane základním platebním instrumentem, mobilní telefony, natož čipy vložené třeba pod kůži člověka ji v horizontu deseti letí nenahradí,“ domnívá se Pavel Juřík, autor několika knih o historii a perspektivách platebních karet. Technologicky jsou mobilní telefony pro útok na pozice bank připravené, a pokud jde o jejich rozšíření, už nyní množství platebních karet předstihují. Chybí však „killer application“, ekonomický argument, který by obchodníky přesvědčil investovat do nové technologie a spustil lavinu zájmu o nový distribuční kanál, upozorňuje Juřík. Časem se však taková aplikace určitě najde; mobilní operátoři hledí na výnosy z platebních transakcí, ze kterých doposud profitují výlučně banky, příliš lačně. Argument typu „vzdejte se své platební karty a každý měsíc dostanete padesát minut volání zdarma“ si nás časem určitě najde.

Do doby, než se banky s mobilními operátory poperou o klienty, ale zbývá ještě pár let. Aby mohla řekněme výplata chodit na účet k telefonnímu operátorovi namísto do banky, k tomu je třeba bankovní licence. Pro působení v celé Evropské unii ovšem stačí jediná. Pravděpodobnost, že si telekomy za místo, kde o ni požádají, vyberou Českou republiku, je přitom poměrně vysoká. V porovnání s jinými státy EU je získání bankovní licence v tuzemsku snazší: stačí „jen“ založit firmu se základním kapitálem půl miliardy korun a obsadit její statutární orgány profesionálními bankéři. Příklady, jak mohou operátoři fušovat do řemesla bankám, již existují. Pro drobné platby má bankovní licenci například vedoucí rakouský operátor A1.

Posun mobilních operátorů k „bankování“ ovšem probíhá pomalu. Operátoři se poučili z fiaska, které s projekty elektronických peněženek utrpěly v devadesátých letech banky. Tehdy každá vyvinula vlastní variantu a snažila se konkurenty přimět k jejímu přijetí. Výsledkem byl pravý opak. Systém se neprosadil ani jeden a banky vložené stamilionové investice již oplakaly a odepsaly. Mobilní operátoři proto chtějí nejprve dohodnout mezinárodní, hlavními hráči akceptované standardy a teprve poté začít bojovat o trh finančních služeb.

Nedotýkat se!

Pokusy největších mobilních operátorů, společností Vodafone, Orange, T-Mobile a Telefónica Móviles, které loni kvůli vyvinutí společné platební platformy bez účasti bank založily asociaci Simpay, však působí i opačně – vedou k inovaci tradiční platební asociace ovládané bankami.

Její zbraní a hitem blízké budoucnosti jsou bezkontaktní čipové karty, nejčastěji v podobě přívěsků na klíče. MasterCard začal loni spolu s trojicí největších amerických vydavatelů karet – MBNA, Citibank a Chase Manhattan Bank – testovat technologii PayPass. Šestnáct tisíc klientů může zaplatit v desítkách obchodů, restaurací a multikinech jen přiblížením minikarty s bezkontaktním čipem k platebnímu terminálu. Rádiový signál do něj přenese informace ve struktuře, kterou používá magnetický proužek. Při placení se nevyžaduje PIN a během pilotního provozu není ani omezena horní částka nákupu. Tuto technologii testuje MasterCard také s Nokií, která vyvinula mobilní telefon SmartCover s bezkontaktním čipem, do kterého se bezpečně uloží informace o platební kartě. Mobil pak stačí přiblížit k platebnímu terminálu, parkovacímu stojanu nebo turniketu. Transakce se poté bez použití PINu zúčtuje s běžným nebo kartovým účtem klienta. K bezkontaktní čipové technologii směřuje i Visa, která obdobný pilotní projekt založený na infračervené komunikaci mobilního telefonu s platebním zařízením testuje v Jižní Koreji.

Kradou se třikrát více

Další argument pro přežívání karet: Mobilní budoucnost nemusí být nikterak bezproblémová. „Ze statistik vyplývá, že mobilní telefony se kradou třikrát častěji než platební karty,“ varuje Pavel Juřík. Vracejí se úvahy o zabezpečení platebních transakcí. Pravděpodobně převezme vládu autorizace některým z biometrických znaků: otiskem prstu, rozpoznáním tváře, rozborem hlasu, DNA nebo sítnice oka. Autorizaci některým z těchto prvků chtějí i klienti. Studie sponzorovaná asociací Visa dospěla k výsledku, že biometrickému ověření totožnosti by dalo přednost před podpisem a PINem 75 procent populace. „Přes značné úspěchy ale nelze očekávat masové nasazení biometrického ověřování dříve než v roce 2010. Vyřešit je potřeba případy, kdy dojde ke zneužití například otisku prstu nebo DNA. Bude to znamenat, že je už klient nebude moci použít?“ nadhazuje Pavel Juřík.

Nový sektor

Ačkoli se rýsuje souboj bank s mobilními operátory, může nakonec skončit historickým smírem: aliancemi operátorů a bank, případně jejich vzájemnými fúzemi. „Je reálné nebezpečí, že banky, které vytvořily mezinárodní platební systémy, budou přinuceny přijmout stále méně významnou roli v peněžních službách,“ varoval v roce 1988, ještě před nástupem GSM technologií, João Ribeiro da Fonseca, jeden ze šéfů karetní asociace Visa. Roamingové dohody mobilních operátorů však nezajišťují mezinárodní clearing a zúčtování a operátoři také nemají globální obchodní značku. To je zatím hlavní překážka, jejíž překonání by telekomunikační operátory stálo miliardy dolarů a mnoho času.

„Dříve nebo později se budou muset oba sektory spojit – telcos budou muset koupit banky nebo se stát členem karetních asociací,“ řekl o čtrnáct let později Philippe Scheppers z konkurenčního MasterCardu. V praxi by mohlo „bankofonní“ partnerství vypadat tak, že transakce do několika desítek eur nebo dolarů budou placeny přímo z kreditu nebo telekomunikačního účtu, na platbě vyšších částek bude participovat banka. Pro takové případy by mohly být přímo na SIM kartě nahrané identifikační znaky platební karty.

Jako parní automobil

Telefonní operátoři do společného svazku přinesou kromě jiného lepší znalost klientů. Telefon používají lidé častěji než platební kartu, a proto zanechávají v databázích operátora mnohem více stop než v bance. Právě díky nim umí operátor lépe odhadnout rizikovost klienta a otipovat jeho potřeby. Mohl by pak nabídnout služby šité lépe na míru.
Jako slepá ulička vývoje se pak možná ukážou všechny banky, které vsadily na přímé komunikační kanály a podcenily klasická kamenná obchodní místa. Takové si dokážou operátoři bez vysokých investic postavit sami, a proto se internetové banky musejí obávat „bankujících“ operátorů nejvíce. Například britská Egg nebo polská mBank se vyznačují mladou, neloajální, technologií chtivou klientelou. Pokud jí operátor nabídne vyšší hodnotu, nebudou s přesunem peněz váhat. „Internetové banky se možná stanou podobným historickým mezičlánkem, jakým byl před nástupem benzinových motorů parní automobil,“ hledá paralelu Miroslav Bouček z platební asociace Diners Club.

Elitní konzerva

Masový trh jednou pravděpodobně přestane používat nejen hotovost, ale i platební karty a nahradí je osobními identifikátory na bázi mikročipů a biočipů. Když napsal George Orwell po druhé světové válce legendární román 1984, předpokládal, že Velkému bratrovi se budeme podvolovat nedobrovolně. Technologie jdou ale kvapem vpřed, a tak se dvacet let po „Orwellově“ roce zdá, že většina z nás nakonec Velkému bratrovi v podobě všemocného a vše usnadňujícího čipu podlehne dobrovolně.

„Technologické změny se ale dotknou především masových karet. Naopak American Express a Diners Club jsou prestižní vizitkou svých nositelů a ti se jich nebudou chtít vzdát, jsou pro ně statusovým symbolem,“ myslí si Bouček. V karetním byznysu proto dojde v příštích letech k prudké segmentaci. Zatímco většina bude platit telefonem, elity si vyžádají zachování karet. Říká se, že na golfovém hřišti na Karlštejně těžko platit něčím jiným než zlatou kartou, podobně jako se tam nejezdí ve fabii. „Pocit, že platíte jen svým podpisem, je pro mnoho lidí velmi cenný a nebudou se ho chtít vzdát, přestože jiné metody zajištění platebních transakcí jsou bezpečnější,“ dodává Miroslav Bouček.

„Lidstvo se možná dočká nejen vydávání pamětních mincí, ale i pamětních bankovek a karet, které se budou vyrábět pro sběratele a milovníky užitého umění,“ nastiňuje vzdálenější budoucnost po roce 2010 Pavel Juřík.

Existuje ovšem zóna ekonomiky, díky níž se přeci jen šustot bankovek nestane archivním zvukem. Všechny platební systémy blízké budoucnosti mají totiž jednu nevýhodu: cesty peněz se dají lépe vystopovat než přesuny hotovosti. Černá a šedá ekonomika proto zůstane věrná starým dobrým bankovkám, tak jako stále ještě v těchto komunitách bývá platebním prostředkem zlato. Snobům a podvodníkům tak paradoxně budeme vděčit za to, že i příští generace budou znát hotové peníze.

První byl Diners Club
Historie kreditních karet se začala psát v roce 1949. Jednoho lednového večera Frank McNamara pozval několik přátel do restaurace. Při placení však zjistil, že u sebe nemá dostatek hotovosti. I když mu v nepříjemné chvíli pomohla manželka, už se nechtěl nikdy v podobné situaci ocitnout znovu a přemýšlel, jak změnit způsob plateb. Zakrátko se na světě ocitla první kreditní karta s příznačným názvem: Diners Club.

Akceptace platebních karet v České republice fungovala dlouho před tím, než u nás byla první platební karta vydaná. Prvenství drží i u nás karta Diners Club, kterou 24. října 1968 zákazník zaplatil za služby v pražské pobočce Čedoku. Jediné karty, které se v Československu před pádem komunismu vyskytovaly, byly ovšem ty v rukou cizinců. A jediná společnost, která přišla do styku s cizinci, byla právě cestovní kancelář Čedok: spadaly pod ní všechny subjekty působící v oblasti cestovního ruchu. Proto byl akceptací karet pověřen právě Čedok. Tuzemské banky do karetního byznysu masově vstoupily až po roce 1989.