Nepartaje

29. října 2013, 00:00 - blahoslav hruška
29. října 2013, 00:00

Strany jsou u nás náhražkou občanské společnosti. Právě proto voliči milují ty, které chtějí zůstat mimo

O Václavu Klausovi se traduje, že když před nějakými dvaceti lety pobíhal po chodbách sněmovny, vyhrožoval všem začínajícím environmentalistům a humanrightistům, že je zničí. Bylo to zcela v mezích jeho názoru na politické strany – kromě jediné a správné pravicové byl schopen tolerovat sociální demokracii jako tradiční levici. Pak tu byli komunisté, s nimiž se nikdo nebavil. A tím politické spektrum VK končilo. Všichni ti zelení mužíci a pravicoví odštěpenci byli Klausovi pro smích, protože v nich neviděl nic, co by se podobalo politické straně.

Jeho umanutost bylo možné v lecčems pochopit. Mít tu jako v sousedním Rakousku nebo Německu dvě tři dominantní strany, které se střídají u kormidla, a to ještě v rámci velké koalice, znamená klid na vládnutí.

V Česku, kde v novém Parlamentu usedne rekordních sedm stran, nic takového možné není. Ba co víc – faktickým vítězem předčasných voleb je hnutí, které už předem deklarovalo, že účast na vládě pro něj není, a chlubí se tím, že jeho členové přece „nejsou politici“. Hlavní je začít „makat“, a to primárně v řadách opozice. Pro razantní útok na sněmovnu navíc uskupení ANO stačil rok a půl existence. Něco podobného, také s důrazem na „nepolitickou politiku“, se v Evropě podařilo snad jen italskému Hnutí 5 hvězdiček baviče Beppeho Grilla, rakouský Team Stronach, který ANO v lecčems připomínal, ve volbách zcela pohořel. Pouť Grillových souputníků do parlamentu byla i tak téměř o dva roky delší než raketový výstup babišovců.

Připočteme-li k ANO Okamurův Úsvit přímé demokracie, další „nestranu“, která se vládě vyhýbá, partajním životem opovrhuje a nechce s ním mít programově nic společného, máme tu čtvrtinu voličů, kteří klasické strany toužící po moci odmítají. Uvěřili, že změna je možná, a chtějí zastupitelskou demokracii postavit na jiných principech než vzít zavděk předem sestavenou kandidátkou a za pomoci nějakého toho kroužku jednou za čtyři roky někomu dát mandát k vládnutí.

A právě proto šli k volbám a udělali přesně to, co dělají i podporovatelé klasických stran (rozuměj těch „zkorumpovaných“ a „prohnilých“): hodili hlas do urny a doufali, že teď už bude vystaráno.

Protiklad je v tom jen zdánlivý. Pokud jeden nechce skončit jako funkcionář dobrovolných hasičů nebo zahrádkářů, tedy organizací s velkou tradicí a masivní podporou, avšak nulovým politickým vlivem, nezbývá mu než se transformovat v politickou stranu, kterou třeba i z hloubi duše jako instituci nenávidí. Své by o tom mohla vyprávět Jana Bobošíková, věčná hledačka průniků v politice. Což není nic jiného než systematické pátrání, jak občanský aktivismus povýšit na řeč volebních lístků. Nakonec i babišovci vznikli původně jako občanské sdružení. Brzy ale pochopili, že tudy cesta k získání všeobecné podpory nevede.

Rychlý nástup „nepartají“, které před třemi lety předznamenaly dnes již zkrachovalé Věci veřejné, je možné vykládat i jako pozdní Klausovo prokletí. Tak dlouho pan profesor chodil a hlásal, že neví, co je to občanská společnost, až každému ambicióznímu došlo, že než být ušlapán do země, je třeba zkusit to vzhůru v hávu regulérní politické strany. S tím rozdílem, že véčkařům se mohla zpočátku ODS smát jako kdysi „Uhelným skladům“ (rozuměj Unii svobody). Teď je čtvrtina rozhněvaných víc, než kolik utrpěl papírový vítěz ČSSD.

Narychlo přetřít sdružení občanských aktivistů na regulérní partaj s „nepolitickým“ programem ještě samo o sobě nic neznamená. Silný mandát nemusí zabránit vnitřnímu rozkladu po vzoru véčkařů a servírovat vládě svůj program z opozičních lavic, jak to prosazoval lídr hnutí ANO Andrej Babiš, zase zavání nějakou novou oposmlouvou. Doufejme, že voliči obou stran, které programově nenávidí partaje a politiky, nakonec své zástupce přesvědčí, že to s tím hlasem mysleli upřímně. A že jestli chtějí nechat sestavit vládu jiné, to aby si v Parlamentu sedli rovnou na galerii pro hosty. Tam totiž občanští aktivisté, kteří to s politikou zase tak vážně nemyslejí, obvykle sedávají. l

Rychlý nástup „nepartají“, které před třemi lety předznamenaly dnes již zkrachovalé Věci veřejné, je možné vykládat jako pozdní prokletí Václava Klause.

O autorovi| blahoslav hruška • hruskab@mf.cz

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Vrácení daní 2018 - kdy dostanete daňový přeplatek?
Kolik si můžete vybrat dovolené, když máte novou práci a jste ve zkušební době
Kolik stojí lístky na Mistrovství světa v hokeji?
Je lepší na dovolené platit kartou, nebo peníze směnit?
Zaplatit daň z nemovitostí za rok 2018 musíte do 31. května
Auta
Galerie: Tohle je 10 nejlepších interiérů roku 2018
Hyundai i20 dostal facelift, dvouspojkový automat a verzi Active
BMW iX3 je SUV X3 bez ledvinek a s pouze elektrickým pohonem
Mercedes-Benz Vision Maybach Ultimate Luxury je konkurence pro Rolls-Royce
Pokuta za jízdu na červenou: Co zaplatíte a kolik dostanete bodů
Technologie
Xiaomi uvádí Mi 6X. Boduje cenou, ale má nepochopitelné slabiny
Gmail dostává největší aktualizaci za posledních 7 let. Co umí a jak vypadá?
Vivaldi 1.15 má tři nové funkce, prohlížeč ale stále nenabízí synchronizaci
Samsung má nové NVMe moduly: SSD 970 Evo a Pro s řadičem Phoenix opět vedou ve výkonu
V testovacím sestavení Windows se nachází skrytý tmavý motiv Průzkumníka
Hry pro příležitostné hráče