NEBEZPEČÍ MALÉHO ČESKÉHO DVORKU - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

NEBEZPEČÍ MALÉHO ČESKÉHO DVORKU

, Vratislav Ludvík,
NEBEZPEČÍ MALÉHO ČESKÉHO DVORKU
Zdroj: Euro.cz

V sázce je také investorská věrohodnost země

Co svářeč spojil, politik nerozděluj! – chtělo se říci v první polovině let devadesátých minulého století, kdy vzhledem k rozpadu Československa bylo nutno rozdělit Transgas na dva podniky. Nakonec se ukázalo, že toto rozdělení je nejenom technicky možné, ale ani náklady, spjaté s „řezáním roury , nebyly nikterak závratné. Dá se dokonce říci, že přes veškerá očekávání těžkostí a politických konsekvencí takového kroku se podařilo rozdělit Transgas na českou a slovenskou část v poměrném klidu a spravedlivě.
Od těch dob začaly obě části siamských dvojčat žít samostatným životem. Nutno po pravdě konstatovat, že tomu slovenskému se dařilo a daří lépe, jakkoliv – na rozdíl od svého českého sourozence – muselo začínat téměř od nuly. Je to dáno především jeho lepší konstitucí: Slovensko je mezinárodní plynárenskou křižovatkou a přeprava přes jeho území je o poznání větší než tranzit český.

Stavba století.
Nedávné třicáté jubileum založení Transgasu tak trochu zaniklo v každodenní mediální vřavě – a je to škoda. Nejde snad ani tak o nostalgické vzpomínky na pionýrské doby jeho výstavby, přestože i ty by jistě stály za zmínku. „Stavba století – jak byla výstavba Transgasu počátkem sedmdesátých let nazývána – měla opravdu zelenou. Dá se říci, že pro úspěch jeho výstavby byly tehdejší státní a stranické orgány učinit doslova cokoliv, a také to dělaly. Usnesení československé vlády z konce roku 1970 o výstavbě tranzitního plynovodu bylo tak tajné, že nemělo ani číslo a odvolávky na něj byly pouze k datu jeho přijetí.
Transgas byl tak trochu dítětem politiky détante, uskutečňované na počátku sedmdesátých let mezi vládami západoevropských států na straně jedné a Kremlem na straně druhé. Byla to jednak reakce na šok a následnou paniku, která zachvátila země západní Evropy po vpádu sovětských vojsk do Československa, jednak přesvědčení, že export ruského zemního plynu na Západ zvýší hospodářskou stabilitu SSSR, a tím sníží riziko excesivního chování moskevské generality vůči státům na druhé straně železné opony. Volba mezi trasami plynovodu přes Polsko nebo Československo byla po invazi také jednodušší, a to i vzhledem k pověstné servilitě našich politiků vůči přáním Moskvy.
Přes veškerou politickou pachuť je nutno konstatovat, že výstavba Transgasu se uskutečnila na vysoké technické úrovni a včas; horší to ovšem bylo s dodržováním rozpočtů. Pro celé československé plynárenství znamenala výstavba Transgasu zcela zásadní změnu. Nešlo pouze o rozsáhlé technologické inovace, ale především o možnost skoncovat s výrobou svítiplynu a zahájit plošnou distribuci kvalitnějšího plynu zemního.

Zbohatlík a chuďas.
Mimořádná priorita, jíž se výstavba Transgasu u našich tehdejších politiků těšila, však měla i své stinné stránky. Nemám přitom ani tak na mysli tristní výsledky konfrontace Cibulkových seznamů se seznamem tehdejších zaměstnanců Transgasu

  1. v té době by to snad ani jinak nešlo
  2. jako spíše zvnějšku komické, ale

uvnitř oboru devastující vytváření jakýchsi elit. Výsady, jímž se Transgas těšil, vedly v plynárenství distribučním, zápolícím o každou korunu investic, k pocitu ukřivděnosti a následně i k určité odborné a „morální exkomunikaci Transgasu z luhů a hájů českého plynárenství. Na Slovensku nebyl vývoj shodný pouze proto, že Transgas byl federální firmou řízenou z Prahy. Nutno říci, že i pracovníci Transgasu k tomuto stavu přispěli svými nemalým dílem. Distribuční plynárenství pro ně nikdy nebylo „to pravé plynárenství , ale pouze jakýsi nedůležitý komunál v onom pejorativním slova smyslu. Vznikl zkrátka vztah mezi zbohatlíkem a chuďasem, z nichž ani jeden za své postavení nemohl. Bohužel – tento vztah leckde přetrvává dodnes, přestože z distribučních společností se stali vážení klienti Transgasu a Transgas sám po svém rozdělení ztratil část svých mezinárodních ambicí.

Vnitrooborová tenze.
Poznání tohoto vztahu je důležité nejenom pro ocenění kvality obchodních vztahů mezi Transgasem jako dodavatelem plynu a distribučními plynárenskými společnostmi, ale především při formulaci státních cílů dokončení privatizace plynárenského podnikání v České republice, která se zdá být mimořádně aktuální. Jsou–li již zvoleny zásady pro dokončení privatizace – jakkoliv je možno polemizovat o jejich optimálnosti – bude nepochybně nutné přesněji stanovit cíle, jichž má být privatizací dosaženo. Prozatím byly určeny podmínky, které odrážejí vnitřní „český pohled na privatizaci – kromě výše výnosu je to i stabilita oboru a jiné chvályhodné cíle. Postrádám však, že by se bral ohled na širší kontext důsledků privatizace v rámci (alespoň) střední Evropy. Je to především otázka strategické bezpečnosti České republiky jako člena NATO a aspiranta na členství v Evropské unii. Na toto téma však již bylo napsáno mnohé, a bylo by tedy zbytečné znovu poukazovat na neblahé zkušenosti Polska, Maďarska nebo i ruské NTV s chobotnicí Gazpromu. Pokusme se tedy pojmout tyto podmínky pozitivně. Jedním z cílů by mělo být odstranění „vnitrooborové tenze mezi Transgasem a distribucí, jakkoliv jde především o psychologickou, nikoli čistě ekonomickou bariéru. Považuji za velmi pravděpodobné, že budoucí vlastníci českého plynárenství dokážou v této oblasti snadno zjednat „pořádek , například tím, že se následně podělí o získané akcie, a posílí tak majoritní teritoriální působení v jednotlivých distribučních firmách. Co je však důležitější, je možnost obnovy synergického efektu tranzitní soustavy. Volba vlády při výběru strategických investorů by tedy měla také přihlížet k výsledkům privatizace Slovenského plynárenského podniku, která je mimořádně aktuálním krokem u našich východních sousedů.

Němci a Francouzi.
V současné době se na českém i slovenském privatizačním obzoru vynořují dvě silná souhvězdí: německé firmy RWE a Wintershall
nebo francouzsko–německé konsorcium Gaz de France a Ruhrgas. Zatímco „německá skupina představuje spojení primárně elektrárenské společnosti s plynárenskou, jde v případě národně „smíšeného konsorcia o dvě nejvýznamnější evropské plynárenské firmy, které již řadu let úspěšně spolupracují. Zdá se tedy, že francouzská a německá společnost, které jsou hlavními odběrateli tranzitních přepravních služeb jak slovenského, tak i českého Transgasu, mají k privatizačnímu úspěchu na Slovensku i v České republice přece jenom o něco blíže než druhá skupina investorů. Rozumným řešením je tedy určitá investorská „synchronizace české a slovenské privatizace. Jejím výsledkem je totiž obnovení synergického efektu provozu obou částí rozděleného tranzitního plynovodu, tentokrát již jako důležitých součástí evropského přepravního systému. Ať to však dopadne jakkoliv, je jasné, že vláda by měla brát v potaz především skutečnost, že její rozhodnutí zcela zásadním způsobem ovlivní budoucnost nejenom českomoravského plynárenství, ale i investorskou věrohodnost této země. Pokud učiní své rozhodnutí pouze z žabí perspektivy „malého českého dvorku , může vážně a dlouhodobě poškodit mezinárodní postavení České republiky. Nehledě k nutnému snižování plynárenských nákladů, kdy rostoucí cena pomalu, ale jistě vytlačuje zemní plyn mimo území konkurenceschopnosti.

Ohodnoťte tento článek
Diskuze