Mr. Euro a jeho dědictví - Euro.cz

Přihlášení

Mr. Euro a jeho dědictví

, Michal Dvořák,
Mr. Euro a jeho dědictví
Zdroj: Euro.cz

Tvůrce jednotné evropské měny odešel

Říkali mu Mr. Euro. Taky ale paličák, Dim Wim nebo proutník. Wim Duisenberg, pocházející z holandského Fríska, kouřil jednu cigaretu za druhou, domluvil se několika jazyky a miloval golf. Evropskou centrální banku vedl do roku 2003 a když se na konci letošního července utopil v bazénu své francouzské vily, většina nekrologů začínala podobně: Vysokého bankéře snad nejlépe charakterizuje věta, kterou před lety vzkázal svým kritikům – „slyším, ale neposlouchám“.
Život Wima Duisenberga provázelo několik paradoxů. Jedním z nich je skutečnost, že trpěl slabostí pro Burgundsko, Provence a pro Francii vůbec. Tedy pro zemi, s níž měl ve své kariéře evropského bankéře největší půtky. Jeho první „konflikt s Francií“ se odehrál již v roce 1998, kdy se evropští státníci na mimořádném summitu pokoušeli zvolit budoucího Mr. Euro. Zatímco holandský bankéř byl mužem německého kancléře Helmuta Kohla, Jacques Chirac prosazoval krajana Jeana-Claudea Tricheta.
Ačkoli se na Duisenbergovu stranu klonilo v roce 1998 čtrnáct z patnácti hlav států EU, Jacques Chirac nemínil ustoupit. Jednání trvala celou noc a spor mezi Kohlem a Chirakem nakonec vyřešil kompromis, o jehož podobě se dlouho vedly spory. Duisenbergovo období bylo podle Maastrichtských dohod určeno na osm let, přičemž bylo dohodnuto i to, že Holanďan zhruba v polovině mandátu odstoupí ve prospěch guvernéra francouzské národní banky Tricheta. Jenže aby bylo zachováno dekorum a Duisenbergova „nezávislost“, tento dodatek nebyl zaznamenán písemně. Paličatý Wim toho využíval ve chvílích, kdy na něj Francie útočila. Po jednom kritickém komentáři deníku Le Monde vyhlásil Duisenberg: „Záleží pouze na mně, zda svůj osmiletý mandát dokončím. Současný konflikt posiluje mé odhodlání setrvat v úřadu tak dlouho, jak jen budu moci.“

Cesta z jatek do světa financí.

Willem Frederik Duisenberg, syn místního fríského úředníka, se narodil v roce 1935 v Heerenveenu. Říká se o něm, že rané mládí strávil na malé plachetnici, s níž objížděl klidné vody kolem fríských ostrůvků. Jestliže má tento obraz evokovat jakousi bezstarostnou epizodu nicnedělání, ihned po konci druhé světové války začal Wim tvrdě studovat; i podle vlastních vzpomínek brzy přesně věděl, co chce. Aby se na školách udržel, vystřídal několik zaměstnání včetně pomocníka na vepřových jatkách.
Univerzitní studia v oboru ekonomie zakončil v Groningenu v roce 1965. Tématem Duisenbergovy doktorandské práce byla „analýza ekonomik poválečného odzbrojení“ a již zde ukázal svou jasnou ambici; zajímal se o globální pohledy nejen na evropskou, ale světovou ekonomiku vůbec. Naplňovat prakticky tyto prozatím akademické touhy začal tím, že odjel pracovat do Washingtonu k Mezinárodním měnovém fondu, kde svým talentem okamžitě zaujal. Kariéra byla tu: již v roce 1969 získal Willem Frederik roční „internship“ v holandské centrální bance (Nederlandsche Bank) a poté tři roky učil na amsterdamské univerzitě.
Amsterdamské akademické prostředí nabídlo Wimu Duisenbergovi mnoho politických kontaktů a úzce ho spojilo s holandskou sociálnědemokratickou stranou. Výsledek? V roce 1973 nabídl premiér Joop den Uyl ani ne čtyřicetiletému ekonomovi místo ministra financí. Přijal a navzdory svému budoucímu přesvědčení konzervativního ekonoma, jenž přísně střeží výdaje vlád, zahájil jedno z největších výdajových tažení své doby. Holandská vláda utrácela v investicích a státních zakázkách ve snaze zvrátit hospodářskou recesi tak mohutně, že francouzští ministři létali vrtulníkem Duisenberga přemlouvat, aby v při sestavování příštího státní rozpočtu více myslel na inflační nebezpečí. Post ministra financí zastával až do roku 1977.
Na konci sedmdesátých let byl již Wim Duisenberg příznivcem restriktivních rozpočtů. Pomalu ale jistě začal být škatulkován jako „nejpravicovější levičák“ a jeho bývalý ochráce Joop den Uyl se veřejně podivoval, že „tento člověk je stále ještě členem sociálně demokratické strany“. Když se ohlížel za svým ministerským působením zpět, budoucí šéf evropské banky prohlásil, že „na začátku sedmdesátých let opravdu netušil, zda pro vládní výdaje existuje nějaký limit“. Holanďané měli v jeho době po německé marce nejvyšší tvrdou měnu na kontinentu.

Tvůrce zázraku.

Z politiky do bankovního sektoru se Wim Duisenberg vrátil již v roce 1978. Tehdy opustil holandský parlament a stal se viceprezidentem konzervativní Rabobank, jež působila především v oblasti zemědělství. O tři roky později přešel do nizozemské centrální banky, kterou začal brzy vést coby guvernér. Jeho první úkolem bylo pomoci holandské ekonomice překonat krizi, kterou si přinesla z let sedmdesátých. Duisenberg tehdy úzce spolupracoval s kabinetem, jenž připravil řadu ozdravných reformních kroků a postupně se etabloval coby „tvrdý muž“. Projevilo se to například při kauze Tilburgsche Hypotheekbank, kterou nechal pro její problémy zavřít. „Na finančním trhu je potřeba udržet přísnou disciplínu,“ hájil se Duisenberg před kritiky, kteří požadovali státní pomoc, subvence, záchranné akce.
Holandská ekonomická reforma, zahájená na počátku osmdesátých let, se zdařila – a Wim Duisenberg patřil mezi ty, s nimiž byl „holandský zázrak“ spojován. Autoři, kteří se zabývali jeho životem, většinou soudí, že právě z této doby pochází Duisenbergovo neprůstřelné sebevědomí, jež naplno osvědčil v čele Evropské centrální banky. Pokud se týká názorového vývoje, Willem Frederik bude již navždy zastáncem „svobodného trhu“. „Vyhovuje mi přísný manažerský styl, uplatňovaný v bankách,“ řekl v jednom interview, v němž se na jiném místě rozčiluje nad faktem, že „je v holandských firmách tak složité propustit nepotřebné zaměstnance“.
To už se ale blížil největší úkol jeho života; zavedení jednotné měny euro. K této roli, do níž ho, přes odpor Francie, v roce 1998 prosadil Helmut Kohl, předurčilo Wima Duisenberga jedenáct úspěšných let v čele holandské centrální banky, doprovázených nízkou inflací, stabilními cenami a úrokovými mírami, nízkou měrou nezaměstnanosti a poměrně vysokým hospodářským růstem.

Odešel vítěz.

V souvislosti s eurem se o Duisenbergovi mluví jako o bankéři „kontroverzním“. Je tomu tak z několika důvodů. Jednak mnohým evropským politikům nevyhovoval jeho sebevědomý styl, díky němuž dokázal uchránit Evropskou centrální banku od politických vlivů. Pak se mu vyčítá takřka okamžitý pád eura po jeho zavedení a konečně mu mnozí zazlívají přílišnou mnohomluvnost. Neblahou popularitu získal především poté, co v roli guvernéra centrální banky prolomil tabu z nejpřísnějších: odpověděl médiím na hypotetickou otázku, co by se stalo s úrokovými mírami, kdyby… (Nakonec, v jisté hubatosti Duisenberg podporoval i svoji druhou ženu Grettu. Ta se věnovala kampani na podporu Palestinců a v lednu 2002 se dostala na titulní strany všech světových médií, když prohlásila, že „Izraelci jsou horší než nacisté.“)
Pravdou je, že se euro hned v roce 1999 propadlo vůči americkému dolaru o třicet procent a na podobnou úroveň kleslo i v roce 2002. Faktem je i to, že Evropská centrální banka nereagovala dost rychle a přispěla hladinou úrokových měr k hluboké recesi německé ekonomiky. Jenže – tvrdí ti, kdo nemají s Duisenbergem osobní či politické účty – Willem Frederik Duisenberg neměl na krizi až takový podíl. Jednak pozice šéfa ECB není tak absolutní jako například pozice Alana Greenspana ve Spojených státech. Duisenbergův hlas byl při všech měnových rozhodnutích pouze jedním z dvanácti, což on sám nesl jen velmi těžce a čas od času tuto frustraci dokonce zveřejnil. A pak, mezi příčinami pádu eura bylo také jeho nejisté přijetí finančními trhy, které v dlouhodobějším horizontu považují americkou ekonomiku za dynamičtější, než je ekonomika evropská (nehledě na to, že ne všechny země se na měnovou konverzi připravily tak, jak bylo třeba).
Takže: Wim Duisenberg, jenž splnil slib a osmiletý mandát nenaplnil celý, odcházel do důchodu na podzim roku 2003 spíše jako vítěz než jako poražený. Přispěly k tomu i skandály, v nichž se topil jeho nástupce a někdejší soupeř, Jean-Claude Trichet. Podle názoru mnohých nebude Trichet, ke škodě Evropské centrální banky, ani zdaleka tak odolný vůči politických tlakům jako tvrdý muž ze západního Fríska.

Diskuze