Malí proti velkým

23. dubna, 00:00 - Václav Drchal
23. dubna, 00:00

Vláda podpořila věcný záměr zákona o hromadných žalobách. K čemu to povede, není zatím vůbec jasné

Jednoho srpnového dne roku 1992 zazvonil v kanceláři Johna A. Younga, prezidenta společnosti Hewlett-Packard, telefon.

„Zažalovali nás,“ hlásila in-house právnička Ann Baskinsová a vzrušeně dodala, „viní nás z nadsazování očekávaných hospodářských výsledků za účelem umělého zvýšení ceny akcií a následného odprodeje našich podílů před oznámením poklesu zisku.“

Byl to nesmysl, jenže za hromadnou žalobou stál advokát William Lerach, známý jako „král vyděračských žalob“ (strike suit je žaloba s pochybnou šancí na úspěch před soudem, jejíž autor počítá s tím, že napadenou firmu donutí ke smíru a zaplacení „odbytného“), a navíc šlo o – obzvlášť v roce 1992 – pěkně kulatých 100 milionů dolarů. Young se každopádně nezalekl a rukavici zdvihl, i když ho Baskinsová varovala, že bude muset Lerachovi předat stohy interních dokumentů, a může tím ohrozit obchodní tajemství firmy včetně vývoje nových výrobků.

Vyplatilo se, ovšem podle Lerachovy biografie Circle of Greed (Kruh lakomství: Okázalý vzestup a pád právníka, který srazil korporátní Ameriku na kolena) šlo o drahý a bolestivý proces. Hewlet-Packard – jeden z gigantů ze Silicon Valley – si najal externí specialisty na hromadné žaloby, Lerachovi půjčil k prostudování zhruba milion listin a celá ta legrace ho vyšla na přibližně dva miliony dolarů. Jenže brzy poté se stala zvláštní věc: Lerach žalobu stáhl a byl od něj pokoj.

HP tlak odrazila, ovšem řada jiných firem – které neměly tolik peněz, tak čisté svědomí a víru, že advokáti protistrany v papírech nic nevyšťourají – radši zaplatila.

Mimochodem Lerach si v onom roce 1992 přišel na více než devět milionů dolarů a o 16 let později ho soud poslal na dva roky za mříže. Důvodem byly provize či úplatky (jak kdo chce), které jeho advokátní kancelář platila vybraným klientům, aby jejich jménem mohla podat hromadné žaloby.

Černá a bílá

Česká vláda právě před třemi týdny schválila věcný záměr zákona o hromadných žalobách a jeho předkladateli – ministerstvu spravedlnosti – dala volnou ruku v přípravě paragrafového znění. A to včetně zásadního rozhodnutí, jestli bude česká právní úprava vycházet z „amerického“ principu opt-out, kdy se účastníkem hromadné žaloby automaticky stává každý potenciálně poškozený a svůj souhlas musí osobně odvolat či v Evropě obvyklejšího opt-in (hromadné žaloby má ve svém právním řádu nějakým způsobem zakotveno 16 členských států EU), kdy se poškození musí k hromadné žalobě výslovně přihlásit.

Životní dráha Leracha a podobných šíbrů je tou nejhorší ukázkou toho, v co by se hromadné žaloby mohly zvrhnout, ovšem to je jen půlka reality. Existují totiž i jiné – společností mnohem lépe nahlížené – hromadné žaloby, které reálně poškozeným pomohly, aby se dobraly práva. Tou nejznámější je nepochybně – filmem Julií Robertsovou proslavený – příběh Erin Brockovich, díky které lidé z kalifornského městečka Hinkley vymohli z místní elektrárenské společnosti, která zamořila spodní vody rakovinotvorným šestimocným chromem (jiná věc je, že některé nedávné studie nárůst počtu případů rakoviny oproti celostátnímu průměru jaksi nepotvrdily), krásných 333 milionů dolarů.

Je jasné, že Česká republika nějakou úpravu hromadných žalob potřebuje. Před necelými dvěma lety to ostatně v souvislosti se žalobou patnácti Brňanů, kteří dosáhli zrušení územního plánu města, konstatoval Ústavní soud a dalším důkazem je případ dieselgate.

Ve Spojených státech se už firma Volkswagen zavázala odškodnit stovky tisíc majitelů cinknutých aut částkami od pěti tisíc do deseti tisíc dolarů, ovšem v Evropě – které chybí srovnatelná tradice hromadných žalob – zatím k ničemu podobnému nedošlo.

Připusťme, že evropské emisní normy jsou o něco málo benevolentnější než americké, a že hysterie kolem dieselgate byla poněkud přifouknutá, jenže podraz to byl, a nápad natočit reklamu, ve které babička přikládá k výfuku dieselového volkswagenu bílou šálu, byl už vyloženě perverzní.

Jinak řečeno, naprosto zásadní je dobré vyvážení. Hromadné žaloby by mělo jít smysluplně podávat – ono to u nás nepřímo jde už dnes, jenže je to neohrabané, neekonomické a smysl to také zrovna nemá – ovšem zároveň je třeba systém nastavit tak, aby vyděračské metody praktikované Lerachem & spol. měly co nejmenší šanci vykvést.

Rozhodnou detaily

Podle ministerských úředníků by zavedení hromadných žalob pomohlo úplně všem. Výhody pro erár dokládají mimo jiné na případu dieselgate: pokud by se každý ze 165 tisíc českých majitelů aut s cinklým motorem obrátil na soud sám za sebe, stálo by to stát skoro 900 milionů korun, ovšem v případě hromadné žaloby by šlo prý jen o 30 tisíc korun. Společný postup by ale logicky ušetřil peníze i poškozeným a hlavně by bránil tomu, aby nad bagatelní škodou mávli rukou (v angličtině pro to existuje termín „rational apathy“ neboli cosi jako „racionální nezájem“). Netratily by však prý ani žalované firmy (tomu se tedy zrovna dvakrát věřit nedá), protože by se, jak tvrdí věcný záměr zákona, místo mnoha bránily jen jedné žalobě a ušetřily by také na nákladech řízení. A na své by si samozřejmě přišel také advokát/správce skupiny, který by žalobu sice financoval, ovšem v případě úspěchu by si mohl strhnout v průměru 20 procent (ministerstvem zvažovaný rozptyl se podle míry rizika pohybuje od pěti do 30 procent) přiznané částky.

Zní to úžasně, ovšem v reálném světě jde nakonec vždy o detaily a jemná nastavení, které dokážou ovlivnit vyznění zákonů v praxi. Legislativní rada vlády sice ministerský návrh vychválila za celkovou koncepci a „preciznost zpracování“ do nebe, ovšem vadily jí některé jednotlivosti a s tvrdou kritikou přišli rovněž některé stavovské organizace, profesní svazy či vlivní jednotlivci.

Místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala například loni během konference o hromadných žalobách pořádané Poslaneckou sněmovnou odmítl ministerstvem spíš prosazovaný opt-out princip bonmotem, podle kterého by se v národě, ve kterém se už dnes každý soudí s každým, začali všichni soudit se všemi.

Česká bankovní asociace zase míní, že by ministerstvo spravedlnosti mělo zvolnit a počkat, až se svým návrhem přijde Brusel. Pravdu má v tom, že z toho, co je dosud známo, se česká a evropská východiska dost podstatně liší – Brusel například počítá spíš s „měkčí“ opt-in variantou.

Česká advokátní komora označila pro změnu návrh, aby advokát byl investorem žaloby a jeho odměnu tvořil podíl na vysouzené částce, za „zcela bizarní“. Výhrad měla komora víc, nicméně tou zásadním byla námitka, že advokát „principiálně poskytuje právní, nikoliv finanční nebo obdobné služby svým jasně vymezeným klientům“ a nikoli „neurčité skupině osob“, je jen „procesním prostředníkem“ a nikoli „správcem nároku“, který direktivně rozhoduje, kam by měl spor směřovat. V opačném případě by podle komory hrozila komercionalizace hromadných žalob, vstup silných investorských skupin a případně vyděračské móresy některých zainteresovaných.

Podobně to cítil i Svaz průmyslu i obchodu, dle jehož připomínek se z hromadných žalob může stát „téměř až šikanózní prostředek vůči žalovaným subjektům“ a připomněl, že v minulých letech se „americkou“ cestou vydal například Izrael a výsledkem byly „skutečné závody mezi advokátními kancelářemi, která dříve vyhledá a osloví vhodného reprezentanta pro danou hromadnou žalobu“.

Ministerstvo na kritiku zareagovalo tak, že místo advokátů by se investory žalob měli stát jím akreditovaní „správci skupiny“ jednotlivých žalobců (samozřejmě by to mohli být i advokáti), což se ale zase kvůli obtížím se zjišťováním jejich solventnosti příliš nepozdávalo jedné z komisí Legislativní rady vlády…

Vše zatím při starém

Po jednání vlády, která pustila hromadné žaloby dál, byl ministr spravedlnosti Robert Pelikán optimistický a zadoufal, že by paragrafové znění mělo ministerstvo dokončit „v průběhu letošního roku, nejpozději v prvním čtvrtletí příštího“ a parlamentem by zákon mohl projít do konce aktuálního volebního období. Autor tohoto článku naprosto nepochybuje, že sir Humprey (z britského seriálu Jistě, pane ministře) by takové veřejné prohlášení k zákonu rozporovanému tolika vlivnými odpůrci označil za „velmi odvážné“, což pro něj nebylo ničím jiným než synonymem krajní nerozvážnosti.

Jen pár dní poté navíc Pelikán ohlásil odchod z politiky, což osud hromadných žalob posunulo do sféry odhadů a hypotéz. Řada lidí si nepochybně oddychla.

Společnost Hewlett-Packard tlak odrazila, ovšem řada jiných firem – které neměly tolik peněz – tak čisté svědomí a víru, že advokáti protistrany v papírech nic nevyšťourají – radši zaplatila.

Podle ministerských úředníků by zavedení hromadných žalob pomohlo úplně všem a výhody pro erár dokládají mimo jiné na případu dieselgate.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz


Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Čtěte také

Komentáře

Finance
Akcie Apple a Alphabet vymazaly letošní zisky
Jak si vyřídit živnostenský list a kolik to bude stát?
Kdy potřebujete návrh vkladu do katastru nemovitostí? Jde to online?
Zdražil váš dodavatel? Právě teď můžete bezplatně odejít
Jak si vyřídit výpis z katastru nemovitostí online?
Auta
Jízdní dojmy: Autobusy Isuzu
Volkswagen Atlas Cross Sport: Další SUV s karoserií „kupé“ se představuje v sériové podobě
Kvíz: Poznáte auto jen podle fotky zadního světla?
CNG autobusy Solaris pro Paříž
Nová Mazda3 se ukázala v Praze. Jen dva týdny po světové premiéře v L.A.
Technologie
Xbox Game Pass jen za polovinu. Za 1500 Kč můžete hrát 100+ her po celý rok
Stáhněte si zdarma hry Lego The Hobbit a Full Throttle Remastered
Intel odhalil architekturu GPU Gen11. Grafika Ice Lake má mít výkon jako Ryzen 3 2200G
Nejlevnější smartphony pod stromeček. Co koupit do 5000 Kč?
Mobilní banka Revolut získala bankovní licenci pro Evropu
Hry pro příležitostné hráče