KONSTRUKCE MIMO REALITU - Euro.cz

Přihlášení

KONSTRUKCE MIMO REALITU

, Petr Krejčí,
KONSTRUKCE MIMO REALITU
Zdroj: Euro.cz

P e t r     K r e j č í

Trvale klesající výkonnost české ekonomiky pochopitelně podněcuje k vyslovování nejrůznějších názorů a k četným diskusím o příčinách nedobrého vývoje. Ovšem oprávněná netrpělivost a nespokojenost se současným stavem by neměla vést k uspěchaným, velmi zjednodušeným a nesprávným závěrům, a tudíž i k navrhování nesprávné terapie.

Vztahem inflace a ekonomického růstu se zabývalo a zabývá mnoho analytiků a institucí. Komplikace je v tom, že ve světě existují četné příklady ekonomik, které při poměrně vysoké (ale v zásadě vždy jenom jednociferné) inflaci vykazovaly dlouhodobě prudký hospodářský vzestup – viz donedávna jihoasijští „tygři . Na druhé straně lze najít mnoho příkladů svědčících o tom, že vyšší inflace vůbec nemusí být zárukou rychlejšího růstu.

Náš nejdůležitější hospodářský partner, Německo, má v současnosti tak nízkou inflaci, že je to i na tamější poměry neskutečně nízké číslo. V listopadu tam byly spotřebitelské ceny jen o 0,7 procenta vyšší než před rokem. Zato ve Velké Británii má poslední údaj o růstu spotřebitelských cen podstatně vyšší hodnotu: 3,1 procenta. Při „přiškrcené inflaci v SRN je tamější dynamika HDP 3,5 procenta (anualizované, sezonně očištěné výsledky třetího čtvrtletí – všechna data jsou podle The Economist z 12.-18. prosince tohoto roku), kdežto ve Velké Británii jen 1,5 procenta. Pro dvě nejsilnější evropské ekonomiky tedy nějaká jednoduchá spojitost utlumené inflace s utlumeným růstem neplatí a data vypovídají o něčem jiném.

Z nejednoznačných závěrů empirických zkoumání vztahu inflace a růstu se zatím vymyká již obecněji přijímaná teze o tom, že rychlá dezinflace může přinést zvýšené náklady v podobě zpomalení růstu, ale že jde o pokles přechodný a že se po odeznění rychlé dezinflace ekonomika vrací obvykle k vyšší dynamice. Ale platí to pro vývoj v České republice? Za poslední čtyři roky (včetně odhadu za rok 1998) zde byly meziroční přírůstky hrubého domácího produktu a míra inflace následující:

Z výše uvedených čísel je tedy zřejmé, že k žádnému poklesu inflace u nás (bohužel) dlouhodobě nedocházelo, ale že přesto dynamika HDP padala neobyčejně prudce.

Ilustraci uplynulého vývoje lze ještě zpřesnit pohledem na jednotlivá čtvrtletí. Z něj plyne, že meziroční přírůstky HDP soustavně klesaly už počínaje druhým čtvrtletím roku 1995, a to z +6,8 procenta na +3,4 procenta ve třetím čtvrtletí 1996. Snížily se tedy velmi výrazně (na polovinu) ještě předtím, než Česká národní banka v zájmu zastavení růstu velice nebezpečné vnitřní a vnější ne- rovnováhy zpřísnila svou politiku.

Erudovaný čtenář může namítnout, že posuzovat několikaletý vývoj průměrné roční míry inflace a HDP není aktuální, protože dnešní úroveň indexu spotřebitelských cen je hluboko pod ročním průměrem inflace. V listopadu dosáhl index spotřebitelských cen 107,5 procenta (o rok dříve 110,1 procenta) a všechny prognózy signalizují, že po Novém roce bude ještě nižší. Z toho se odvozuje rovněž velmi jednoduchý závěr o příčinách tak prudkého, skutečně skokového poklesu tempa inflace: Česká národní banka příliš „šlápla na brzdu , její politika byla přehnaně restriktivní. Faktem, který to má dále výrazněji potvrdit, je, že čistá inflace, tedy inflace očištěná od administrativních zásahů státu, klesla ještě dramatičtěji.

Domnívám se, že první, co musí udělat člověk, který pozoruje a hodnotí tato čísla, je poohlédnout se za hranice. Zjistit, zda nečekaně nízká inflace je výsledkem specifické české chyby, anebo obecnějším jevem.

Před rokem prognózoval Mezinárodní měnový fond letošní růst spotřebitelských cen v Německu na +2,3 procenta; aktuální skutečnost je 0,7 procenta. Pro Spojené státy jde o čísla 2,8 versus 1,5, pro Francii 1,3 versus 0,3 procenta, pro Rakousko 1,6 versus 0,7 procenta a tak by bylo možné pokračovat dále. Skutečnost byla tedy podstatně jiná, než byly prognózy instituce, která se dříve ve svých odhadech mýlívala jen nepatrně. Prostě ani ona neočekávala takový propad ekonomiky v jihoasijském regionu, jenž tak radikálně srazil globální poptávku a světové ceny surovin a potravin. Nepřímo o tom svědčí i údaj za Velkou Británii, která ropu a plyn dovážet nemusí, takže ji snížení dovozních cen „nepostihlo : inflace tam vcelku odpovídá loňské prognóze MMF.

Česká republika je ještě více otevřenou, to je na zahraniční směně závislou ekonomikou než uvedené státy. Mezinárodně používané indikátory například ukazují, že její míra otevřenosti je cirka 2,2krát vyšší než u německé či francouzské, třiapůlkrát vyšší než USA a dokonce i o 40 procent vyšší než u relativně malé a velmi otevřené ekonomiky sousedního Rakouska. Pád světových cen, který vyvolal nečekaně prudký pokles inflace v naprosté většině průmyslových zemí, musel tedy mít v ČR ještě výraznější dopady.

Ceny našeho importu (poslední dostupný údaj je za září) jsou o sedm procent nižší než před rokem. Udrží-li se, pak ve čtvrtém čtvrtletí ušetříme na dovozech asi osmnáct miliard korun. Z této sumy část inkasují ve svých ziscích dovozní, výrobní a obchodní firmy, část připadne na dovozy pro investice a část se může promítnout do levnějších cen exportu. Ovšem zbývající, nemalý podíl z uvedené úspory působí už přímo na tuzemské ceny.

Analýzy vesměs vyúsťují v závěr, že v současné době může meziroční pokles dovozních cen způsobovat dodatečné snížení míry celkové a čisté inflace v ČR na úrovni cirka tří procentních bodů a že tento vliv v nejbližších měsících zřejmě ještě vzroste. Pokles inflace, jenž je důsledkem výrazného zlevnění dovozu, není samozřejmě žádným protirůstovým faktorem, spíš právě naopak.

Poznat východisko z vážných obtíží, které dnes česká ekonomika prožívá, vyžaduje identifikovat příčiny, které je vyvolaly. To ovšem znamená více se opírat o nezpochybnitelná čísla a fakta než o vymyšlené a líbivé teoretické konstrukce, které nemusí mít se zdejší realitou mnoho společného.