Kolik váží umění - Euro.cz

Přihlášení

Kolik váží umění

, Jan Skřivánek,
Kolik váží umění
Zdroj: Euro.cz

Pražské pokračování výstavy umění z dob vlády Lucemburků předčí newyorskou premiéru

Jak dostat více než dvoumetrového a přes tunu vážícího sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda do Obrazárny Pražského hradu? Řešení logistického oříšku se naskytlo návštěvníkům procházejícím 31. ledna po druhém nádvoří: na rameni jeřábu rudé tatry zmizeli uloženi v bednách okny nad dlážděním. Vyřešit tento problém ale bylo maličkostí v porovnání s tím, co přípravám výstavy Karel IV. – císař z Boží milosti předcházelo.

Až se ve čtvrtek 16. února otevřou výstavní sály Obrazárny Pražského hradu, pro hlavního kurátora výstavy Jiřího Fajta to bude znamenat završení několikaleté práce. Poprvé o projektu hovořil s americkými kolegy již v roce 1997, naplno se přípravy rozběhly od podzimu 2001, kdy byla podepsána dohoda o spolupráci mezi Správou Pražského hradu a newyorským Metropolitním muzeem.

Pomoc od kardinála

Náročnost celého projektu možná nejvýmluvněji ilustruje poděkování v předmluvě katalogu, který vyšel loni na podzim k americké premiéře výstavy. Vedle mnoha muzeí a institucí na obou stranách Atlantiku v něm autoři výstavy (za Metropolitní muzeum Barbara Drake Boehm a Mahruk Tarapor) jmenovitě děkují více než čtyřem stovkám lidí, bez jejichž podpory a spolupráce by se akce mohla jen těžko uskutečnit.
Z českých osobností Jiří Fajt zvláště vyzdvihuje kardinála Miloslava Vlka. „Pan kardinál Vlk – na rozdíl od státních představitelů – hned na naší první schůzce na podzim 1999 řekl: ‚Ano, to je pro Českou republiku, pro naši kulturu strašně důležitý projekt. Pomůžu vám, jak jen budu moci.‘ To pro nás bylo velice důležité a vrátilo nám to optimismus. Původně jsme totiž uvažovali o spolupráci s Národní galerií, ale ukázalo se, že ze strany pana ředitele Knížáka o ni není zájem. Od pana kardinála jsme šli na schůzku s tehdejším ředitelem Správy Pražského hradu Ivem Koukolem a s ním se dohodli,“ popisuje začátky výstavy Fajt.
Americká a česká verze výstavy měly být původně identické, během příprav se však tento koncept ukázal jako neudržitelný. Reprezentativnější bude podle Fajta až nynější „druhá premiéra“ na Pražském hradě. Vystaveny na ní budou na dvě stovky exponátů, o několik desítek víc než v New Yorku. Pro odborníky bude důležitý sedmisetstránkový katalog, který vyjde v češtině a v němčině koncem března. Oproti anglické verzi bude svým rozsahem téměř dvojnásobný.

Americký úspěch

Výstavu v New Yorku od poloviny září do začátku ledna navštívilo téměř 173 tisíc návštěvníků. Recenze sice byly poněkud „americké“ – kritik New York Times si například při popisu Theodorikových obrazů vypomohl odkazem na Franze Kafku – rozhodně však pozitivní. „Je to jedna z těch výstav, na které jdete, aniž přesně víte, co čekat. A když to zjistíte, zcela vás to ohromí, protože je to tak krásné, tak známé a tak neobvyklé,“ napsaly několik dní po zahájení výstavy New York Times. Wall Street Journal o několik týdnů později v podobném duchu dodal, že ten, kdo výstavu uvidí, bude mít jistě hodně o čem vyprávět.
Jiří Fajt neskrývá drobné výhrady k anglické verzi katalogu, z výstavy samé má ale podle vlastní slov velmi pozitivní dojem. „Zajímavé bylo už jen vidět, jak se takový kolos, jako je Metropolitní muzeum, dokáže soustředit na jednu věc a jak všechno funguje. Instalace a navážení exponátů byl doslova koncert. Velmi dobrý dojem udělali také čeští restaurátoři, kteří dopravili obrovské kamenné sochy z Mostecké věže. Byly tak dokonale zabalené, že i tamní odborníci koukali.“
Velký zájem výstava vzbudila i u odborné veřejnosti. Doprovodné sympozium navštívilo šedesát historiků umění, jednou tolik co obdobný seminář pořádaný k paralelně probíhající výstavě italského raně renesančního mistra Fra Angelica. „Celé to bylo nesmírně milé. Škoda jen, že na ten workshop nepřijel nikdo z České republiky. Trochu se to čekalo a diskuse by to jistě oživilo,“ říká Fajt.

Domácí menu

Expozice v Obrazárně Pražského hradu bude možná poněkud stísněná, žádný větší prostor, který by splňoval náročné klimatické parametry, ale na Hradě bohužel k dispozici není. Architektonickou podobu výstavy má na starost Jiří Javůrek, se kterým Fajt již v minulosti spolupracoval na přípravě výstavy Magister Theodoricus a na řešení stálé expozice středověkého umění v Anežském klášteře. Vizuální styl výstavy je dílem Pavla Lva ze studia Najbrt.
V nedaleké Císařské konírně bude otevřeno zákaznické centrum a velký museum shop. K základní vstupence za téměř tři sta korun návštěvník navíc dostane informační CD-Rom. Ve stotřicetistránkovém průvodci se objeví všechny exponáty i průvodní texty k patnácti dílčím kapitolám výstavy. Co se však na výstavě neobjeví, jsou Desky Třeboňského oltáře. Národní galerie nicméně slibuje, že každého, kdo se prokáže hradní vstupenkou, pustí do expozice v Anežském klášteře zdarma.

Karel IV. císař z Boží milosti, Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347–1437
Obrazárna Pražského hradu
16. února až 21. května 2006; www.KAREL-IV.cz

Bratři na cestách
Který kus z téměř dvou set exponátů je tím nejcennějším, lze sotva určit. Problém nastává koneckonců už jen s jejich přesným počtem. Například Svatovítská Madona, skvělá ukázka takzvaného krásného slohu kolem roku 1400, jsou vlastně exponáty dva: zatímco obraz patří Svatovítské kapitule, rám je majetkem Národní galerie.
Který exponát je nejtěžší, o tom naopak nemohou být nejmenší pochyby: kamenné sochy sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda z Mostecké věže Karlova mostu váží každá kolem tuny. (Na věži dnes stojí kopie, originály, o nichž je řeč, jsou normálně uloženy v lapidáriu Národního muzea.)
Pečlivost, s jakou byly kolosy zabaleny při transportu do Spojených států, podle kurátora výstavy Jiřího Fajta kvitovali v Metropolitním muzeu s uznáním a obdivem. Sochy mimo jiné v New Yorku upoutaly recenzenta Wall Street Journal; o světcích napsal, že vypadají jako bratři, kteří si mezi sebou právě rozdělili vládu nad světem.
Stěhování kamenných postav – každá měří přes dva metry – na Pražský hrad bylo menším logistickým oříškem, neboť vstup do výstavních sálů je příliš úzký, než aby jím prošly. Nakonec byly do Obrazárny nastěhovány za pomoci jeřábu oknem z druhého nádvoří. Umění zkrátka není vůbec lehká věc.