Knedlíky ve stínu vulkánu - Euro.cz

Přihlášení

Knedlíky ve stínu vulkánu

, Milan Ballík,
Knedlíky ve stínu vulkánu
Zdroj: Euro.cz

Muž od Nymburka kouzlil u jezera Villarica

Jistě jste již i vy slyšeli to časté klišé, které všichni bereme jako milou, leč nepříliš reálnou nabídku. Když například v letadle majitel několika barů v Austrálii ukončí rozhovor slovy: „…a kdykoliv budete v Perthu, stavte se na skleničku,“ je to potěšující pozvání, ale málokdy naplněné.
Tentokrát však výjimka potvrzovala pravidlo. Života běh mě zavál do chilského Santiaga, a tak jsem neodolal pozvání, které bylo řečeno jednomu z mých přátel, dlouhodobě působících v zahraničí: „Jakmile vy nebo kdokoliv z vašich známých přijedete do Pucónu, budete u nás vítáni. A umíme i knedlíky!“
Od onoho zvláštního místa mne sice v Santiagu dělilo ještě na osm set kilometrů, ale pověst, která pucónský Hotel Antumalal provází, je dobře slyšitelná i v Praze. Je to pověst z nejlepších, navíc u zrodu hotelu stál před padesáti lety český exulant. A tak jsem neodolal a do Pucónu se rozjel.
Procházím malým městysem u jezera Villarica kolem řady penzionů, cukráren, barů a restaurací, to vše pod rozložitou siluetou vulkánu, dosud činné sopky s věčně bílou čepicí sněhu kolem vrcholu. Zdejší agentury nabízejí od lyžování přes rafting, paraglading, rybaření či vodní lyžování snad všechny relaxační sporty a navíc i výstup do kráteru sopky. Zkrátka nepřeberné množství povyražení všeho druhu. Pomalu mi dochází, proč je tento kout Chile tolik populární.
Na samém konci cesty ven z města jsem objevil poutač a na něm poprvé četl jméno mnohokrát slyšené – Hotel Antumalal. Tohle svým způsobem kouzelné slůvko, pro mne dost těžko vyslovitelné, znamená v řeči domorodého kmene Mapuči „Sluneční dvůr“. Nažhaven krásným okolím nedočkavě jsem vyhlížel stavbu, o které se pějí chvály po celém světě, hotel prý dokonale spojený s okolní krajinou. Vždyť i Její Veličenstvo královna Alžběta zde pobyla na jedné ze svých dovolených.
První kontakt s hotelem však pro mne nebyl bůhvíjak oslňující. Nevím, zda jde o záměr architekta, ale z přístupové cesty nevidíte nic z toho, co vás přivede později k vytržení. Nízký přízemní objekt s malou nástavbou, ne nepodobnou lodnímu můstku, sklo a beton, nijak honosný vstupní portál. Trochu jsem zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí a hlavně o věrohodnosti mých informátorů. Ovšem procházeje pod pergolou, obrostlou živě zeleným révím, obtěžkaným nalévajícími se hrozny, začal jsem intenzivně vnímat ducha tohoto místa. Zplna mne však zasáhl až uvnitř, v pološeru recepce. Kámen, dřevo a světlo, to jsou základní prvky, modelující interiér budovy do podoby malebného, protepleného hnízda, v němž ihned nabudete pocitu domáckého klidu a totální pohody. Docela již pod podmaňujícím vlivem zdejšího genia loci dožaduji se přijetí u „pachatele“ toho všeho, muže z malé vesničky Mcely na Nymbursku, pana Guillerma „Vilíka“ Pollaka (to poněkud familiérní oslovení mi sám navrhl při pozdějším setkání). „Lituji. Ale Don Guillermo již aktivně ve vedení hotelu nepůsobí, přestože jej denně navštěvuje. Manažerkou je jeho dcera Rony, ale ta je v tuto chvíli mimo areál. Nicméně do jejího návratu je vám hotel k dispozici, prohlédněte si vše, co vás zajímá.“ Patrně takovýto obsah měla informace slečny provozní, alespoň já jsem si ji tak i přes nulovou znalost španělštiny vyložil. Vydal jsem se tedy na průzkum hotelu. Procházím místnostmi a všude ne mne „útočí“ atmosféra uklidňujícího vlivu kombinace jednoduché, funkční architektury v maximální možné míře využívající přírodních prvků. Stěny z hrubého kamene jsou kombinovány s dřevem, jen málo opracovaným a proteplujícím veškeré zdejší prostory. Čelní stěny jsou všude kompletně prosklené. V místnostech odvrácených od jezera poskytuje světlo, prostupující hustou zelení, poklidné přítmí. V těch obrácených ke stříbřité hladině jezera však dostává světlo hlavní slovo a poctivě naplňuje obsah názvu tohoto místa – Sluneční dvůr! Pokoje, prozářené zlatistou barvou medu, poskytují jedinečný výhled na zčeřenou hladinu, ze všech stran obklíčenou horami. Zelená úbočí a sněhobílé vrcholky dotvářejí jedinečnou scenérii a snad v každém vzbudí vjem hluboké pokory k moci přírody.
Procházím restaurací, neokázale, ale účelně vybavenou, jen se základním založením, kde – stejně jako všude kolem – dominuje symbióza přírody a člověka. Svítidla jsou zrobena ze zvláštně rostlých větví a jsou jen víceméně estetickým doplňkem místnosti. Hlavní světlo obstarává slunce, deroucí se dovnitř proskleným čelem místnosti. Režné prostírání a jednoduché čiré sklo, ve slunci vrhající myriády pablesků, vytváří působivý druhý plán.
Když se propracovávám na otevřenou terasu nad hladinou jezera, vchází drobná sympatická dáma. Paní Rony. Zve mne ke stolu a žádá o dovolení být mi při obědě partnerkou. Samozřejmě souhlasím. Rád jím ve společnosti, tím spíše, je-li tou společností žena. Krátce se domlouváme na tom, že pojíme na terase s úžasným výhledem na strmé stráně, padající do vod jezera, pokryté nakrátko střiženým trávníkem s koláči květů všech barev. Stoly jsou stíněné větvemi rozsochatých, mně neznámých stromů, takže připalující polední slunce nebude mít nad námi tolik moci. A lehký, vlhký větřík, zvedající se od hladiny, zpříjemní chvíle oběda pod širým nebem.
Složení meníčka ponechávám zcela v rukou „paní domu“. Jen s jedinou podmínkou. I když věřím v kvality zdejší kuchyně a nepochybuji o schopnosti kuchaře připravit knedlíky „jako od maminky“, přece jen jsem nejel bezmála tisíc kilometrů na „knedlo–vepřo– zelo“. To je akceptováno a vzápětí se seznamuji s navrženým pořadem krmí. Je to uzený losos, podávaný na domácím chlebě s krémovým sýrem a bazalkovým pestem. K tomu nezbytné empanady, zde se sýrovou náplní. Poté přijde na řadu cibulový krém a jako hlavní část programu bude grilovaný pstruh s koprovým máslem, zeleninou, na sezamových semínkách a něčím, plněným čtyřmi druhy sýra, co se jmenuje „sorrentinos“. Jsem zvědav, oč jde. Závěr oběda pak obstará horké čokoládové moussé.
Jsme u prvého chodu. Losos, podporovaný bazalkou a máslem, ve kterém je přesně tolik kopru, aby byl znát, ale „nezlobil“, se rozpadá na jazyku do tisíce chutí, znamenitých a lepších. Madam Rony mi mezitím osvětluje historii Slunečního dvora. Vše je – prý – dílem náhody. Náhodou objevil v padesátých letech dnes již téměř devadesátiletý „Padre“ toto místo, náhodou kápl na toho pravého architekta a náhodou také získal kapitál. Je to trochu moc náhod, ale efekt je dokonalý. Padesátiletý hotel působí tak mladistvě, jak je to jen možné.
Vracíme se ale zpět k talířům. Předložená polévka je vonná, sametově hladivá a jemná. Cibule se prosazuje jako chuťová dominanta, není to však takový ten ostrý a čpavý výraz, jaký by se dal v takové koncentraci přítomné cibule čekat. Zelenina je čerstvá, mladá a velejemná, šťavnatá a živoucí. A takový tón drží i polévka, pro zpestření doplněná zlatavými krychličkami osmaženého pečiva. Naladěn na tu nejpříjemnější notu očekávám hlavní chod a ptám se na tajemství hotelové kuchyně. „Žádné není,“ dostává se mi odpovědi. „Vycházíme z toho připravovat pokrmy v největší možné míře z vlastních zdrojů. Chléb si pečeme sami, vlastní máme i mléko, zeleninu a koření se pěstuje na otcově farmě nedaleko odsud. To, spojené s vnímavou, invenční prací kuchařů, je celé ‚tajemství‘ obliby našich jídel.“ Během majitelčina vyprávění zakládá přesně pracující číšník hlavní chod. Filátka ze pstruha, jehož domovem byly vody Villaricy, jsou velká a narůžovělá. Z jedné strany posypaná sezamem, umně komponovaná tak, aby i pohled na jídlo lákal k hostině, voní už zdálky. A jak chutnají. Maso sladkovodního dravce je pevné, jadrné. Jen nerado se poddává tlaku čelistí, chvilku odporuje a potom podlehne s jemným křupnutím a v ústech se rozlije známá a přece nová chuť. Po řadě ryb mořských, konzumovaných vlastně po celou dobu pobytu v Chile, je jiná a příjemná. Maso má výrazný rybí „tah“, ovšem prostý všech komponent mořské havěti, tedy soli, chaluh a všelikých ostatních přísad. Je zdánlivě nasládlé a jen lehce kořeněné, aby nezanikly přirozené vlastnosti, s uměřeně orestovanou zeleninou bohaté skladby, dává báječný požitek. A ty tajemné „sorrentinos“, jsou těstovinové taštičky v podobě knoflíků. Naplněné čtyřmi sýry chutnají velice obmyslně. Doplněné o sousto rybího masa a zapité mladým sauvignonem z letošní sklizně, jsou koncertem pro jazyk i patro. I dezert byl parádním kouskem kuchařovým. Horký, příjemně nahořklý a vzdušný stovkami bublinek, zajetých v tmavé hmotě moussé. Jen káva, stejně jako všude, nestačila na ostatní chody. Bylo to pro mne překvapení – nejen zde – dosud jsem měl za to, že dobrá káva je samozřejmostí všude na tomto kontinentu.
Odpoledne uplynulo a mně nezbylo než se rozloučit, poděkovat za naplnění mých představ a vydat se zpět do Pucónu a odtud do Santiaga. Naposled jsem se potěšil pohledem na hotel, který z čelní strany, v sytě červeném hávu vyhlížel jako malý klenot, citlivě zasazený do šperku okolní přírody a v duchu dal za pravdu těm, kteří mě sem poslali.

Diskuze