K mediokracii - Euro.cz

Přihlášení

K mediokracii

, Karel Hvížďala,
K mediokracii
Zdroj: Euro.cz

S terorismem se aspoň snažíme bojovat…

Ten přechod se v Evropě poprvé odehrál během čtyř měsíců v roce 2002, a sice od června, kdy začala vrcholit v Německu volební kampaň, do 22. září. Nikdy předtím se na našem kontinentu nezměnilo klima veřejného mínění tak rychle.

Politici i medální odborníci se shodují na tom, že tyto volby představovaly velký krok k systémové změně, o které se již řadu let hovořilo: medializování politiky společnost proměnilo v mediální demokracii. Jiní jsou radikálnější a tvrdí, že 22. září 2002 mediální demokracie, která byla definována přijetím médií za čtvrtý pilíř demokracie (po moci ústavodárné, exekutivní a soudní), v Německu a postupně i ve zbylé Evropě končí, a vyhlašují toto datum za nástup mediokracie. Pokusme se odpovědět na otázku: Kteří mediální odborníci a proč mají pravdu?

Mediální demokracie

V mediální demokracii tisk, rozhlas a televize vykonávaly nejprve roli permanentního kultivátora politického klimatu země. Jak média kultivovala politické klima ve Spojených státech, lze nejlépe ilustrovat na tom, jak se podílela na proměně vztahu bílých a černých obyvatel. Pro zjednodušení se podíváme jen na minulé století.

První krok tímto směrem způsobil v Americe černošský týdeník Chicago Defender, Chicagský obhájce nebo obránce. Tento časopis založil v roce 1905 Robert S. Abbott. Do té doby černoši na jihu země, kde převážně žili, neměli žádný jiný způsob veřejné komunikace než ústní zprávy. Chicago Defender už jen svou existencí změnil situaci, a tím začal měnit celou Ameriku. Neměl to však snadné: na jih od Masson-Dixonovy linie ho běloši považovali za podvratnou tiskovinu, protože se v něm objevovaly zprávy, které jižanské noviny zakazovaly, a sice o lynčování a vraždách v řadách černochů. Navíc Chicago Defender tiskl inzeráty a nabízel práci na severu, kde nepanoval tak obludný rasismus a také výdělky byly nesrovnatelně lepší. Defender přinášel černochům naději na lepší život.

Jako distributoři prvních černošských novin sloužili černí průvodčí Pullmanových vagonů, které ve dne v noci křižovaly Amerikou. Náklad týdeníku Chicago Defender rostl stejně jako migrace: počátkem roku 1916 činil 33 tisíc výtisků, v roce 1919 už 130 tisíc výtisků, podle historika Roye Ottleyho dokonce až 230 tisíc kusů. Dvě třetiny čtenářů žily na jihu. Stejně jak rostl náklad novin, rostla i migrace černochů směrem na demokratický sever.

Za druhý krok této proměny lze považovat zpravodajství. Nejprve Johna Pophama z The New York Times z okresu Tallahatchie, v němž byl v létě roku 1955 zabit černošský čtrnáctiletý chlapec Emmett Till. Díky Pophamovi, ke kterému se záhy přidaly i další severské a metropolní noviny, se z procesu s vrahy a z vraždy, jakých se tam děly týdně zřejmě desítky, stala mediální událost celostátního charakteru. V těchto dnech se zrodilo nové tematické pole novin, kterému se od té doby říká občanská práva a z nichž se postupně artikulovala lidská práva, která jsou součástí i naší ústavní Listiny základních práv a svobod.

V druhé půlce minulého století se ke kultivační roli médií připojila další, a sice kontrolní: tisk, rozhlas a televize začaly ještě důsledněji kontrolovat ostatní tři pilíře moci. Tuto roli médií můžeme ilustrovat takzvanou Spiegelafärou z roku 1962 a aférou Watergate z roku 1972, které vedly k odstoupení Franze Josefa Strausse, Konráda Adenauera a Richarda Nixona kvůli tomu, že porušili demokratická pravidla. Média toto chování díky důkladným rešerším odhalila, zveřejnila a donutila soudy, aby konaly. Díky těmto událostem se Der Spiegel a The Washington Post proměnily v mediální instituce, se kterými politika a jednotlivé politické úřady musejí počítat jako s důležitými partnery. Novináři Rudolf Augstein, Carl Berstein a Bob Woodward se stali mezinárodně uznávanými osobnostmi. Jejich názory začaly ovlivňovat politická rozhodnutí.

V diktaturách tomu nebylo jinak: v roce 1975, v postfrankistickém Španělsku, se madridský deník El País podílel do značné míry na přechodu od diktatury k demokracii. A naposled Gazeta Wyborcza, tedy volební noviny Solidarity, sehrály podobnou roli v roce 1989 v Polsku.

První svobodné volby v Polsku se konaly již 4. června 1989 a podle Timothyho Gartona Ashe sehrála Gazeta Wyborcza nejdůležitější roli až po volbách: výrazně přispěla k tomu, že v Polsku, jako v první postkomunistické zemi východní Evropy, poprvé od roku 1948 stál v čele vlády nekomunistický premiér Tadeusz Mazowiecký, a zároveň pomohla uklidnit Moskvu, protože jako první navrhla, aby se prezidentem stal generál Jaruzelski.

Mediokracie

V létě roku 2002 média poprvé v Evropě dokázala během čtyř měsíců svým vlivem přechýlit mínění většiny obyvatelstva – od skoro jistého volebního vítězství německých křesťanských stran na stranu sociálních demokratů Gerharda Schrödera. Tisk, rozhlas a televize rozhodly o tom, kdo vyhrál volby.

Taky by se dalo říci: o výsledku voleb rozhodla novinářka a moderátorka Sabine Christiansen z veřejnoprávní německé televize, která bavorského Edmunda Stoibera v televizním rozhovoru předvedla jako nepřipraveného a trochu zajíkavého politika (deník Frankfurter Algemeine Zeitung napsal: Stoiber byl prázdný a bílý jako list papíru). V podobném rozhovoru Schröder obstál nesrovnatelně lépe i kvůli tomu, že byl zvyklý komunikovat se špičkovými novináři. Stoiber byl a je v Bavorsku obklopen převážně redaktory-fandy, a na to doplatil. Schröderovi pomohl i způsob prezentace jeho negativního postoje k válce v Iráku a chování jeho vlády během katastrofálních povodní, jak bylo prezentováno v privátních televizích, v bulvárních novinách a médiích středního proudu. Média zcela zastínila dvě nejpodstatnější volební otázky: špatnou hospodářskou situaci v zemi a růst nezaměstnanosti. Veřejnosti zprostředkovala falešný obraz.

To, že politici si na tento stav stěžují, ač v něm hrají sami vedoucí roli, je pro sociology závažný indikátor toho, že probíhá generální proces změn politického systému. Toto konstatování platí i pro nás.

Také bychom mohli říci: převažující očekávání vždy legitimují politický systém. Otázka tedy zní: Změnila-li média během 120 dnů očekávání, jak změnila politický systém?

Dříve tomu bylo tak, že lidé si na základě diskurzu ve veřejném prostoru sami a nezávisle vytvářeli mínění a sociální vědci ve svých institucích modelováním procesů artikulovali vůli ke konkrétním změnám. V tomto procesu hrála média jen periferní roli: kromě komentářů byla neutrálním zprostředkovatelem informací z politické scény a zkonstruovaných modelů vědců. Tak fungovala podle profesora Wolfganga Donsbacha z univerzity v Drážďanech média do konce minulého století.

Časy se ale změnily: média způsobem prezentace a performance (provedení) přijala roli, v níž začala silně ovlivňovat společenské procesy jak na úrovni individuální, tak na makroúrovni, neboť diktují způsob nazírání na svět. To je důvod, proč se hovoří o systémové změně. Vědci si kladou otázku, jestli nás tato skutečnost nevzdaluje od demokracie, v níž jsme doufali a věřili, že výsledky lidského chování jsou důsledkem empirických a dokazatelných činů. Vědců, kteří sdílejí jistou obavu z tohoto vývoje, je dnes většina.

Důvod je prostý: ve volbách přestávají hrát roli racionální návrhy na řešení nejožehavějších sociálních, zdravotních, hospodářských a jiných úkolů, ale o výsledku rozhodují odborníci na public relations. Ti instrumentalizují politické výsledky jako inscenace (performance) a volební kampaně vedou stejným způsobem jako kampaně na prací prášky či dámské vložky. Zároveň se zvyšuje vliv výsledků průzkumů veřejného mínění na formulování politických cílů, přičemž za vůdčí figury jsou vybíráni lidé ne podle intelektuálních schopností a charismatu, ale podle televizní fotogeničnosti (telegenity) a schopnosti vtipně odpovídat v talkshow. Výsledek je potom iracionální.

Vědci si s tímto stavem přestávají vědět rady a hovoří o třech příčinách: Zaprvé, média spíše náhodou než úmyslně zaplnila vakuum, které vzniklo, když tradiční politické instituce ztratily důvěru občanů. (Proto k této změně došlo nejdříve ve Spojených státech, kde strany už dlouho ve volbách žádnou velmi důležitou roli nehrají a vše je soustředěno jen na protagonisty.) Zadruhé, v průběhu druhé poloviny minulého století si média a novináři získali větší důvěru než politika a politici, tedy volení zástupci. Zatřetí, tisk, rozhlas a televize mají větší legitimitu než politické strany. Denně pro ně hlasuje nákupem či tlačítkem víc lidí než pro politiky ve volbách.

A k této změně dochází v okamžiku, kdy enormě vzrůstá vliv komerčních televizí, které pracují se stejnými prostředky jako bulvární noviny.

Tam, kde se škála informační nabídky zužuje nebo je dokonce neúplná, protože chybějí elity, které by si i v době krize udržely prestižní média, a kde jedno médium má padesátiprocentní sledovanost, jako je tomu třeba u nás, je demokracie ještě víc ohrožena než ve staré Evropě. V takovéto situaci jsou ale ohroženi všichni včetně majitelů nejsledovanější stanice: vítěze čehokoliv nelze nikdy určit předem, protože bulvár nepracuje s informacemi, ale pouze s emocemi. Média sice emoce šíří, ale až příjemce je nabíjí, a proto jsou účinky nevypočitatelné. To je stav, který asi lze právem nazvat mediokracií, či ještě přesněji neřízenou mediokracií. Média, především televize, mají velkou moc, ale nevědí, v čí prospěch ji vlastně používají: privátní televize v Německu si evidentně přály vítězství Edmunda Stoibera, ale ve výsledku silně pomohly vítězství Gerharda Schrödera, neboť jejich práce je tak nastavena, že zakrývá vždy podstatu a vytváří simulakrum (v mediální teorii znak, který se objevuje v médiích, neodkazuje k žádné realitě, jen k obecnému konsenzu, vytvářenému jimi samými). U nás zase v minulých volbách nejsledovanější stanice fandila ODS, ale později v důsledcích toho pomohla učinit komunisty druhou nejsilnější stranou.

Systémová změna tedy nejspíš nastala a mění skutečně i politický systém, protože jsou ohroženy hodnoty, na kterých evropská demokracie stála: prosperita i u nás přináší méně rovnosti, svoboda vede k povrchnosti a tolerance ohrožuje solidaritu. Tato skutečnost naši euroatlantickou civilizaci možná ohrožuje víc než terorismus, protože s terorismem se alespoň snažíme bojovat. Neřiditelné mediokracii se podvolujeme dobrovolně a bez výrazného protestu: hvězdy SuperStar jsou pro naši společnost důležitější než poslanci, které volíme do Evropského parlamentu, a drolící se vládní koalice.

Diskuze