Jeden německý život

03. dubna 2017, 00:00 - Václav Drchal
03. dubna 2017, 00:00

Do kin míří pozoruhodný dokument o životě sekretářky Josepha Goebbelse, kterou prý politika vůbec nezajímala

První nacistický projev, který slyšela, Brunhildu Pomselovou zklamal. Její přítel koupil lístky do Sportovního paláce v Berlíně, kam se chodilo na box či krasobruslení, ovšem na ni tam čekala jen „spousta páchnoucích chlapů“. Dlouho se nedělo nic, pak začala hrát hlasitá hudba: „Přišel takový tlusťoch. Byl to Göring.“ Chvíli řečnil, ale ji politika nudila: „Jsem žena. Nemusí mě zajímat.“

Do českých kin právě vstoupil mimořádný dokument Jeden německý život. Pomselová, někdejší sekretářka nacistického šéfa propagandy Josepha Goebbelse, v něm líčí svůj život za třetí říše. Dokument je to naprosto minimalistický. Až na pár minut archivních záběrů snímá černobílá kamera jen – jako krajinu zvrásněný – obličej stopětileté ženy. Úplně všechno Pomselové věřit prostě nemůžeme a její „zpověď“ stojí mimo morální kategorie. Přesto je fascinující a uhrančivá.

Možná nejvíc ve chvílích, kdy vypráví vypointované a lehce absurdní historky z běžného života třetí říše. Třeba jak jednou židovské kamarádce Evě Löwenthalové odřekla kávu s tím, že „musí ještě vstoupit do strany“. Eva ji na sekretariát NSDAP doprovodila a obě se pak shodly, jak je „blbá“, protože deset marek příspěvku je prostě moc.

Propast času

Pomselová si – také jí samotné to znělo jaksi nepatřičně – pamatovala už vypuknutí první světové války. Její otec narukoval, a když se vrátil, děti se divily, „co dělá ten cizí pán v našem bytě“. Ze všeho nejdřív jim zpod postelí sebral nočníky a musely se pak plížit tmavým bytem, „který byl v noci plný čarodějnic a zlých duchů“. Mimochodem, dětské noční strachy líčí Pomselová stejně dramaticky jako vraždu své kamarádky Evy či smrt Goebbelse.

V dětství podle svých slov zažila tvrdou výchovu a „úplně jiný, úzkoprsý život“, který ji naučil poslušnosti.

Právě v ní Pomselová, jak tvrdí, vždy vynikala: „Nemohla bych klást odpor. Neodvážila bych se toho. Patřím ke zbabělcům.“ Nejdřív pracovala v rozhlase a v roce 1942 přešla na Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Moc se jí tam líbilo: „Všechen ten krásný nábytek a milí lidé (…) bože, já byla tak povrchní a tak hloupá.“

Tenkrát se ale neptala. Jednou prý po ní ministrův pobočník chtěl, aby do trezoru uložila soudní spis sourozenců Schollových z odbojové skupiny Bílá růže: „Hergot, tak ráda bych do toho nahlédla, ale neudělala jsem to (…) byla jsem na sebe velice hrdá.“ Jejich poprava kvůli roznášení letáků byla „odporná“, oni sami ale nerozumní: „Bylo to od nich hloupé, že udělali takové věci. Kdyby drželi pusu, byli by dnes ještě naživu.“

Občas mě trápí špatné svědomí

Goebbelse zažila (byla jen jednou z mnoha jeho sekretářek) jako vynikajícího herce, který měl v kanceláři téměř „šlechtickou vznešenost“, ale najednou se proměnil v „zuřivého skřeta“, který dovedl po prohře u Stalingradu uhranout dav ve Sportovním paláci tak, až „křičel a křičel a křičel: ano, chceme totální válku“.

Jenže Stalingrad byl začátkem konce. Ten definitivní pro Pomselovou přišel v protileteckém krytu pod ministerstvem propagandy. Potom už přišli Rusové a věznění v bývalých koncentračních táborech Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Pravdu o holocaustu se prý, a tomu se zrovna moc věřit nedá, dozvěděla až pak: „Nikdo mi to nevěří, ale já jsem se o tom všem dozvěděla, až když jsem se po pětiletém zajetí u Rusů vrátila domů. Věděla jsem, že existují koncentrační tábory. To jsem věděla už celou věčnost. Ale to, že pálili lidi…“

Bůh neexistuje, ďábel ano

K uznání viny se pomalu prokousávala celý zbytek svého sáhodlouhého života. Třeba když v roce 2005 zjistila, že Eva Löwenthalové zemřela v Osvětimi, ovšem skončila v polovině cesty: „Občas mě trápí špatné svědomí. Říkám si, že člověk si za to může sám.

A často zase cítím vděk a říkám si, že jsem z toho všeho nakonec vyvázla celkem dobře.“

Letos v lednu Pomselová zemřela. Jak lehce se jí s jejím vyznáním – „Bůh neexistuje, ale ďábel ano.

Spravedlnost neexistuje.“ – umíralo, ví asi jen Bůh.

Kdyby tedy náhodou přece jen existoval.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Na které dani si z vašeho platu vezme stát nejvíc?
Je dobré znát plat kolegů?
Mám hypotéku, ale už ji nechci. Co můžu udělat?
Jak vyřídit voličský průkaz pro druhé kolo prezidentských voleb 2018? Pospěšte si!
Osobní finance pod kontrolou II: Je v jednoduchosti appky síla?
Auta
Hyundai Veloster má stále o jedny dveře méně a nabídne až 2…
Nissan Xmotion ukazuje, jak budou vypadat příští SUV japonské značky
Práva poškozených při dopravní nehodě v trestním řízení
Volkswagen Jetta je americký Golf s batohem, který u nás nekoupíte
Dvouválcová Škoda Octavia? I takového auta bychom se mohli jednou dočkat
Technologie
Panasonic ukázal první televizory OLED s podporou HDR10+
Vypadává vám doma Wi-Fi? Možná za to může Google
Jsou tu první disky s QLC NAND: Intel SSD 660p slibuje levné NVMe, výdrž je otázka
GPD Win 2: „Herní konzole“ s Windows 10, která se vejde do kapsy
Jaderné tlačítko: Opravdu existuje, nebo Kim s Trumpem blafují?
Hry pro příležitostné hráče