Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Pomozte ochránit uživatele internetu a zachovat svobodný internet

12. září se bude v Evropském parlamentu hlasovat o evropské směrnici o autorském právu.…

Konference o coworkingu TechoCon 2018

Kanceláře se čím dál rychleji mění, práce v nich stejně tak. Jak funguje moderní…

Konec výmluvám a začátek mluvení anglicky se blíží!

Lidský druh je mistrem ve vymlouvání se. Vymlouváme se na počasí, na únavu, na děti, na…

Jeden německý život

03. dubna 2017, 00:00 - Václav Drchal
03. dubna 2017, 00:00

Do kin míří pozoruhodný dokument o životě sekretářky Josepha Goebbelse, kterou prý politika vůbec nezajímala

První nacistický projev, který slyšela, Brunhildu Pomselovou zklamal. Její přítel koupil lístky do Sportovního paláce v Berlíně, kam se chodilo na box či krasobruslení, ovšem na ni tam čekala jen „spousta páchnoucích chlapů“. Dlouho se nedělo nic, pak začala hrát hlasitá hudba: „Přišel takový tlusťoch. Byl to Göring.“ Chvíli řečnil, ale ji politika nudila: „Jsem žena. Nemusí mě zajímat.“

Do českých kin právě vstoupil mimořádný dokument Jeden německý život. Pomselová, někdejší sekretářka nacistického šéfa propagandy Josepha Goebbelse, v něm líčí svůj život za třetí říše. Dokument je to naprosto minimalistický. Až na pár minut archivních záběrů snímá černobílá kamera jen – jako krajinu zvrásněný – obličej stopětileté ženy. Úplně všechno Pomselové věřit prostě nemůžeme a její „zpověď“ stojí mimo morální kategorie. Přesto je fascinující a uhrančivá.

Možná nejvíc ve chvílích, kdy vypráví vypointované a lehce absurdní historky z běžného života třetí říše. Třeba jak jednou židovské kamarádce Evě Löwenthalové odřekla kávu s tím, že „musí ještě vstoupit do strany“. Eva ji na sekretariát NSDAP doprovodila a obě se pak shodly, jak je „blbá“, protože deset marek příspěvku je prostě moc.

Propast času

Pomselová si – také jí samotné to znělo jaksi nepatřičně – pamatovala už vypuknutí první světové války. Její otec narukoval, a když se vrátil, děti se divily, „co dělá ten cizí pán v našem bytě“. Ze všeho nejdřív jim zpod postelí sebral nočníky a musely se pak plížit tmavým bytem, „který byl v noci plný čarodějnic a zlých duchů“. Mimochodem, dětské noční strachy líčí Pomselová stejně dramaticky jako vraždu své kamarádky Evy či smrt Goebbelse.

V dětství podle svých slov zažila tvrdou výchovu a „úplně jiný, úzkoprsý život“, který ji naučil poslušnosti.

Právě v ní Pomselová, jak tvrdí, vždy vynikala: „Nemohla bych klást odpor. Neodvážila bych se toho. Patřím ke zbabělcům.“ Nejdřív pracovala v rozhlase a v roce 1942 přešla na Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Moc se jí tam líbilo: „Všechen ten krásný nábytek a milí lidé (…) bože, já byla tak povrchní a tak hloupá.“

Tenkrát se ale neptala. Jednou prý po ní ministrův pobočník chtěl, aby do trezoru uložila soudní spis sourozenců Schollových z odbojové skupiny Bílá růže: „Hergot, tak ráda bych do toho nahlédla, ale neudělala jsem to (…) byla jsem na sebe velice hrdá.“ Jejich poprava kvůli roznášení letáků byla „odporná“, oni sami ale nerozumní: „Bylo to od nich hloupé, že udělali takové věci. Kdyby drželi pusu, byli by dnes ještě naživu.“

Občas mě trápí špatné svědomí

Goebbelse zažila (byla jen jednou z mnoha jeho sekretářek) jako vynikajícího herce, který měl v kanceláři téměř „šlechtickou vznešenost“, ale najednou se proměnil v „zuřivého skřeta“, který dovedl po prohře u Stalingradu uhranout dav ve Sportovním paláci tak, až „křičel a křičel a křičel: ano, chceme totální válku“.

Jenže Stalingrad byl začátkem konce. Ten definitivní pro Pomselovou přišel v protileteckém krytu pod ministerstvem propagandy. Potom už přišli Rusové a věznění v bývalých koncentračních táborech Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Pravdu o holocaustu se prý, a tomu se zrovna moc věřit nedá, dozvěděla až pak: „Nikdo mi to nevěří, ale já jsem se o tom všem dozvěděla, až když jsem se po pětiletém zajetí u Rusů vrátila domů. Věděla jsem, že existují koncentrační tábory. To jsem věděla už celou věčnost. Ale to, že pálili lidi…“

Bůh neexistuje, ďábel ano

K uznání viny se pomalu prokousávala celý zbytek svého sáhodlouhého života. Třeba když v roce 2005 zjistila, že Eva Löwenthalové zemřela v Osvětimi, ovšem skončila v polovině cesty: „Občas mě trápí špatné svědomí. Říkám si, že člověk si za to může sám.

A často zase cítím vděk a říkám si, že jsem z toho všeho nakonec vyvázla celkem dobře.“

Letos v lednu Pomselová zemřela. Jak lehce se jí s jejím vyznáním – „Bůh neexistuje, ale ďábel ano.

Spravedlnost neexistuje.“ – umíralo, ví asi jen Bůh.

Kdyby tedy náhodou přece jen existoval.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz


Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Máte alergii na podzim?
Studenti a podnikání: 6 věcí, na které si dát pozor
Kolik vás bude stát, když vám ukradnou peněženku?
Nabídka ropy roste na rekordní úrovně
O kolik se od ledna zvýší důchody?
Auta
Opel Combo Life je zajímavá alternativa k MPV (české ceny +…
Jaguar E-Type, Range Rover a Land Rover Series I: Za volantem britských klasiků
Práva poškozených při dopravní nehodě: Krácení odškodnění pro nepřivolání policie
Za řídítky KTM 790 Duke: Skalpel, prosím
Peugeot veze do Paříže koncept nového kupé. Bude to nástupce slavné 504?
Technologie
Sony vzkřísilo legendu: znovu vydá první PlayStation s HDMI a dvacítkou her
Jaké funkce Microsoft odstraní z Windows 10 v rámci aktualizace October 2018 Update?
Vyjdou 7nm procesory AMD s jádry Zen 2 až v druhé polovině roku 2019?
Vyšel Chrome OS 69. Podporuje linuxové aplikace a předvádí nový kabát
Je Windows 10 build 17763 finální vydání? Novinky na všech „insiderských“ úrovních
Hry pro příležitostné hráče