Je to ještě daleko? - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Je to ještě daleko?

, Kateřina Šmídková,
Je to ještě daleko?
Zdroj: Euro.cz

Vhodná je švédská cesta konvergence

Odhady Světové banky uvádějí, že v roce 1999 vyprodukovalo 80 procent celosvětového HDP pouhých patnáct procent světové populace. Zbývajících 85 procent populace se snaží – podobně jako my – přiblížit se ekonomické úrovni rozvinutých ekonomik. Naše úsilí má navíc cíl zhmotněný v podobě vstupu do Hospodářské a měnové unie (EMU). Analýzami, které se věnují ekonomické konvergenci, byly – vzhledem k rozsahu problému – popsány jistě již tisíce stránek. Jejich závěry jsou pro nás zajímavé, protože se orientují na ekonomickou konvergenci v širším významu, než jaký má debata o oficiálních kritériích vstupu do Evropské unie a EMU. Přitom odhad vzdálenosti, kterou musíme urazit, abychom mohli skutečně vstoupit do Evropy a stát se rovnoprávným členem EMU, závisí právě na volbě kriterií.

Celosvětová optika.

Podívejme se na tuto vzdálenost nejprve z celosvětového nadhledu. Základní mapa konvergence na grafu 1 řadí země na základě dvou nejfrekventovanějších kritérií – HDP na hlavu v paritě kupní síly a stability měřené průměrnou inflací. Naše vzdálenost od zemí EMU je pouze poloviční ve srovnání se vzdáleností východní Asie od Japonska a jen třetinová (!) ve srovnání se vzdáleností Latinské Ameriky od USA. Celosvětovou optikou máme tedy do Evropy velmi blízko a problém ekonomické konvergence se pro nás nejeví jako dramatický. Není možné přehlédnout, že máme k EMU blíže než samotná EMU k ekonomice americké, a že se tedy vlastně přibližujeme k cíli, který se sám ještě může v budoucnu velmi výrazně rozpohybovat. V takovém případě se i tempo našeho ekonomického dohánění bude muset dostatečně urychlit.

Evropská optika.

Zúžíme-li optiku pohledu z celosvětové na evropskou, dostáváme poněkud jiný obrázek. EMU potřebuje na produkci 80 procent HDP celých 70 procent své populace. Ekonomická rozdílnost je mnohem nižší než v celosvětové optice a nároky na dosažený stupeň konvergence mnohem vyšší. Tyto nároky jsou oficiálně specifikovány kodaňskými kritérii pro vstup do Evropské unie a maastrichtskými kritérii a kursovým kritériem pro EMU. Ani vstupem do EMU oficiální měření ekonomické podobnosti jednotlivých členských zemí nekončí. Zprávy o stabilitě pravidelně sledují plnění požadavků Paktu růstu a stability.
Přestože kodaňská i maastrichtská kritéria vznikala v rozmezí pouhých dvou let (1992 a 1993), neodrážejí zcela debatu o nutnosti dosáhnout určitého stupně ekonomické konvergence předtím, než budou moci nové členské země unie vstoupit do EMU a bez větších nákladů sdílet evropské makroekonomické politiky. Kodaňská kritéria jsou velmi obecná. Fungující tržní ekonomika a schopnost vyrovnat se s tržními procesy uvnitř unie jsou obtížně měřitelné pojmy. Sama Evropská komise (EK) ve svých zprávách konstatuje, že po vstupu do unie bude třeba – ještě před vstupem do EMU – dosáhnout vyššího stupně ekonomické konvergence, než jaký požadují kodaňská kritéria. Jak tento vyšší stupeň změřit, není oficiálně specifikováno, takže důraz diskuse o konvergenci se poněkud paradoxně soustřeďuje na maastrichtská kritéria. Jejich plnění lze sice snadno ověřit, protože jsou specifikovaná číselně, ale zaměřují se pouze na nominální konvergenci.

Různost kritérií.

Nás se nyní oficiálně týkají pouze kodaňská kritéria. Na základě hodnotící zpráva EK budou tato kritéria splněna, pokud bude v krátkém časovém horizontu dokončena fiskální konsolidace a strukturální reformy. Maastrichtská kritéria – zatím ne zcela aktuální – neměří, jak již bylo řečeno, ekonomickou konvergenci dostatečně. Z toho vyplývá, že vzdálenost do Evropy, respektive do EMU, si budeme muset měřit sami. Paradoxně by mohla nastat i situace, ve které kodaňská i maastrichtská kritéria budou signalizovat, že do Evropy máme jen krůček, zatímco další kritéria ekonomické konvergence budou vyžadovat ještě několikaletý svižný pochod. Inspiraci pro tvorbu konvergenčního „měřáku“ lze hledat u EK, která začala používat určitý systém indikátorů, a také u některých členských zemí unie. Velká Británie si například definovala slavných pět ekonomických testů. Srovnáme-li vybrané charakteristiky české ekonomiky s charakteristikami EMU, vidíme, že obava z nedostatečnosti oficiálních kritérií není zcela neopodstatněná. V některých oblastech jsme již v Evropě oběma nohama, v některých nám opravdu kus cesty zbývá.

Odchylky relativních cen.

Konvergenční „měřák“ na grafu číslo 2 ukazuje, že podíl obchodu se zeměmi Evropské unie na celkovém zahraničním obchodu české ekonomiky je velmi vysoký. V oblasti obchodní integrace je tedy naše pozice srovnatelná s EMU. Také v oblasti trhu pracovní síly, zachycené v „měřáku“ kritériem celkové zaměstnanosti, je rozdíl minimální. Konvergence v této oblasti ale nemusí být stoprocentním důvodem k radosti, protože evropský trh práce patří mezi faktory, jež mohou přispívat k zaostávání ekonomické úrovně EMU za USA. První větší rozdíl je patrný u indikátoru odchylky relativních cen. Zatímco v případě EMU má HDP podobné hodnoty jako HDP v paritě kupní síly, pro českou ekonomiku se obě veličiny liší o 20 procent. Rozdíl je způsoben jinou relativní rolí sektorů obchodovatelného a neobchodovatelného zboží. Ceny českého neobchodovatelného zboží a mzdy jsou oproti EMU podhodnocené. Tato rozdílnost může vytvářet tlak na zhodnocování koruny nebo může být příčinou odlišné reakce české ekonomiky na ekonomické šoky, které nás zasáhnou zároveň s EMU. Obdobný rozdíl v relativní roli obou sektorů lze ale pozorovat i uvnitř EMU. Nejvíce zaostává Portugalsko o 30 procent.

Synchornizace ekonomického cyklu.

Závažnější rozdíl je patrný v synchronizaci ekonomického cyklu. Korelace vývoje českého a evropského HDP byla v letech 1995 až 2001 pouze 65 procent, zatímco v případě Německa, Belgie či Řecka byla téměř stoprocentní. U temp růstu byla korelace pro českou ekonomiku záporná, zatímco uvnitř EMU se pohybovala mezi 60 až 80 procenty. To už signalizuje, že sdílení makroekonomických politik s EMU by pro nás nemuselo být jednoduché. Výraznější konvergence bude také třeba – dle vyjádření EK – v hladinách naakumulovaného kapitálu. Přitom naše současné výdaje na vědu a výzkum jsou ve srovnání s EMU pouze poloviční a počet připojení k internetu je dokonce čtyřikrát nižší.

Investice.

Technologické zaostávání bude třeba překlenout rozsáhlými investicemi. Výraznou roli musí sehrát finanční sektor, který je ale zatím sám zdrojem odlišností. Podíl českých úvěrů na HDP je oproti EMU poloviční. Hloubka českého úvěrového trhu je v evropském měřítku příliš malá vzhledem k ekonomice, kterou úvěry financují. Navíc velmi nízká tržní kapitalizace české ekonomiky ve srovnání s EMU ukazuje, že kapitálový trh neposkytuje české ekonomice alternativní finanční polštář. Ani zahraniční zdroje nemohou financovat technologické dohánění neomezeně. Český dluh je již relativně vysoký. Investiční pozice je sice záporná i v EMU, ale zatížení na jednoho obyvatele je v našem případě o 30 procent vyšší.
Konvergenční „měřák“ naznačuje, že do Evropy máme zatím dále než zmíněný krůček. Obchodní integrace sice zaručuje, že budeme s EMU sdílet externí šoky. Ale nesladěný ekonomický cyklus a odlišná role sektoru neobchodovatelného zboží mohou způsobit, že samostatné makroekonomické politiky budeme ještě potřebovat, protože flexibilita ekonomiky ani stupeň rozvoje finančních trhů nám prozatím neposkytují dostatečný polštář. Podle Maastrichtu bude navíc závažným problémem náš fiskální deficit a potřeba fiskální konsolidace. Obtížné bude také ověření kritéria úrokové stability. Česká ekonomika – obdobně jako řecká – nebude v době vstupu do Evropské unie disponovat dostatečně likvidním trhem s desetiletými vládními cennými papíry.

Kursová stabilita.

Skrytým oříškem – poněkud podceněným v současné diskusi – bude zřejmě kursové kritérium. Formálně by mělo postačovat, aby se koruna vzhledem k euru pohybovala po dobu dvou let v pásmu +15 procent s tím, že po dohodě s EMU lze revalvovat paritu. Avšak dokumenty Evropské centrální banky (ECB) i EK naznačují, že v realitě je očekávána mnohem větší kursová stabilita. Nezapomeňme, že kritéria vznikala v roce 1992 před krizí systému ERM. Přísnější definici kursové stability odvozují obě instituce právě z původní definice úzkého pásma ERM. Volatilita kursu se má blížit rozmezí plus minus 2,25 procenta! Navíc uhájit stabilitu kursu bude obtížnější, neboť po zavedení eura se změkčil závazek ECB k podpoře kandidujících měn. ECB nemusí provádět intervence, pokud by byl ohrožen konečný cíl její měnové politiky.
Dosavadní analýza napovídá, že bychom měli rozfázovat naši cestu do Evropy do tří etap. Po vstupu do Evropské unie projít několikaletým obdobím ekonomické konvergence, teprve následně signalizovat připravenost splnit maastrichtská kritéria zavedením kursového pásma a poté po dvou letech vstoupit do EMU. O tom, jak dlouhý bude časový úsek nutný pro ekonomickou konvergenci, by mělo rozhodnout sledování systému indikátorů, jehož zárodek nabízí náš „měřák“. Tím bychom se vydali „švédskou“ cestou. Švédsko splnilo tři maastrichtská kritéria již v roce 1998, ale „úmyslně“ neplní kritérium kursové stability. Zůstává mu statut člena s derogací a je každé dva roky hodnoceno v rámci Konvergenčních zpráv.