Hitler: Soukromá podobizna

24. září 2004, 18:31 - Petr Bušta
24. září 2004, 18:31

Ukázky z nové knihy Iana Kershawa Hitler 1889-1936: Hybris

Zašedlá fotografie z 28. června 1940 zachycuje skupinu rázně kráčejících mužů v důstojnických polních uniformách. Pozadí obstarávají nohy Eiffelovky. Nacistická elita si vybrala tento den k triumfální návštěvě pokořené Paříže. V zadní řadě se dominantní Göhring srdečně baví snad s Keitelem, kousek před nimi prkenně rázuje Himmler, věda, že je fotografován, hned vedle s arogantním výrazem Bormann v koženém plášti. V centru pozornosti snímku ale kráčí mladý muž s oduševnělou tváří a zvědavýma očima, zpod důstojnické čepice mu trčí skoro bohémská čupřina. Jmenuje se Albert Speer, výtvarník a architekt, jenž ještě neví, že se brzy stane ministrem průmyslu, a o němž v roce 1945 američtí zpravodajci prohlásí: „Kdybychom věděli všechno o Speerovi, zlikvidovali bychom Speera a válka mohla být o rok kratší. Protože německý průmysl by o rok dříve zkrachoval.“ A tento chlapík vedle, který se trochu podobá filmovému milovníku Raoulu Schránilovi, to je zase sochař Arno Breker. Tam někde mezi nimi, nejméně výrazný a nejpřehlédnutelnější, jde člověk, o nemž teprve musíme vědět, že je to Hitler, abychom si ho povšimli. Snímek dokonale odpovídá propagandistickému záměru: „Nejvýznamnější umělci a politici Německa si prohlížejí Paříž; spolu s nimi si ji mimo jiné prohlédl i Vůdce.“

Jenže - typický divák dnešních časů identifikuje proti vůli propagandy nejdříve Adolfa Hitlera. Dnes každý ví, kdo byl Hitler. Osobnost jednoho z nejmonstróznějších zločinců historie nepřestává fascinovat, vždyť jeho „dílo“ zásadně změnilo příběh a psychologii západní civilizace, a doposud se experti desítek specializací přou, jak to vlastně ten bezbarvý člověk dokázal. A čtenáři či diváci už ochotně zaplatili za desítky milionů výtisků knih, tisíce filmů a multimediálních souborů více či méně populárních forem. A ne každý proto, aby civilizační katastrofu pochopil. (Není to také odpověď?)

Příspěvkem do diskuse, ale i do byznysu s touto diskusí, je dokumentární kniha Iana Kershawa Hitler 1889-1936: Hybris, kterou vydává v těchto dnech nakladatelství Argo. Magazín E8 získal oprávnění přetisknout několik ukázek. Soustřeďují se na Hitlerův osobní život, jeho identitu a nepřímo tedy řekněme na vztah mezi nudnými vegetariánskými gemütlich večeřemi s promítáním cukrkandlových filmů a Osvětimí. Na okraj ukázek se proto sluší připomenout, co už mnohokrát vyplynulo z předchozích studií. Ať byl Hitler jakýkoli, podařilo se mu svým kultem vytvořit prostor k dokonalé komunikaci a spolupráci uvnitř systému. Nad jedním dílem se potkali špičkoví techničtí experti a vzdělaní političtí, ekonomičtí i vojenští stratégové s primitivními deprivanty moci a lidem, jako vždy hladovým po životní úrovni a pocitu uznání. Američtí zpravodajci, vzdělaní v ovzduší osvíceného individualismu, se možná ve zmíněném hodnocení Speera mýlili. Hitlerova diktatura, jakkoli barbarská, byla první diktaturou moderní technologie, v níž platí, že odstraněním kteréhokoli modulu ještě není ohrožena existence celku. To ostatně ve svých pamětech konstatuje sám Speer. Studuje-li Kershawova kniha podmínky osobního zrání muže, jemuž se říkalo nejprve jen „šéf“ anebo „onen pán“, později pak už „Vůdce“, studuje pravděpodobně i znepokojivý podíl samotné naší civilizace na jeho vzestupu, charismatu a moci.

Osobní charakteristika Adolfa Hitlera

Hitler rozhodně nebyl neinteligentní a jeho bystrost byla podpořena vynikající pamětí. Bleskurychlým vystižením jádra věci dovedl vyvolávat obdiv nejen u svého pochlebnického okolí, což se dá čekat, nýbrž také u chladně uvažujících, kritických a ostřílených státníků a diplomatů. Hitlerovo řečnické nadání museli uznat i jeho političtí odpůrci. Není jediným mezi hlavami států ve 20. století, kdo v sobě slučoval charakterovou pokřivenost a mělkost duchovního rozhledu s notnou dávkou politického umu a nápaditosti. Je tedy žádoucí vyvarovat se hrubého podceňování jeho schopností, jak se to přihodilo většině jeho současníků.

Hitlerův vzestup ze skromných poměrů do nejvyšších sfér není úplně ojedinělý. Jako první v novověku tohoto úspěchu dosáhl Napoleon, třebaže za svůj rozlet vděčí především armádě (ve které to Hitler nedotáhl výš než na kaprála) a svým výjimečným strategickým schopnostem přinášejícím vítězství. Také byl obdařen mnohem větším duchovním nadáním a barvitějšími osobními přednostmi než Hitler. Ve 20. století se možnosti prodrat se na vrchol státní moci pro ty, kdo nepocházejí z politicko-společenských elit, zmnohonásobily. Přesto je takových osobností málo a vynoří se spíše v dobách politických zvratů, kdy se objeví vůdcové revolučních hnutí (jako třeba Stalin, Mao či Castro), než ve stabilních demokraciích.

Jestliže Hitlerův vzestup z naprosté bezvýznamnosti není zcela ojedinělý, samotný problém představovaný Hitlerem zůstává. Jednou z příčin, proč se Hitler jeví jako „hádanka skrytá v tajemství všech tajemství“ (tady citujeme Churchilla, i když jeho výrok zazněl v jiné souvislosti), je jeho naprostá bezvýraznost jako soukromé osoby. Často už bylo konstatováno, že byl jakousi „neosobou“. Toto hodnocení obsahuje určitý prvek blahosklonnosti, tendenci přezírat tohoto hrubého, nevzdělaného povýšence, postrádajícího vyzrálou osobnost, nedouka s nehotovým, leč pohotovým názorem na všechno pod sluncem, nekulturního samozvaného arbitra v uměleckých oborech. Černá díra, jíž je jeho soukromý život, zčásti pramení z toho, že Hitler byl naprostý tajnůstkář, ať již šlo o jeho osobní život, původ či rodinu. K jeho povaze patřilo utajování a mimořádná rezervovanost, které se promítaly i do jeho politického počínání; tyto vlastnosti měly totiž i politický dosah, jelikož přispívaly k auře „hrdinského“ vůdcovství, kterou on sám nechal vědomě budovat, aby tak svoji osobu obestřel tajemstvím. I s těmito výhradami však stojí za připomenutí, že mimo politiku byl Hitlerův život v podstatě prázdný. Napoleon, Bismarck, Churchill či Kennedy žili mimo veřejné dění plnokrevným životem. Plutarchův postřeh „Když osud činy dalekosáhlého významu vyzdvihne člověka s nízkým charakterem, odhalí, že mu schází větší duch“, bývá vztahován na Stalina. Je přirozeně lákavé použít ho ještě jednou v Hitlerově případě.

Biografie „neosoby“, jež vlastně ani nemá osobní život či dějiny mimo samotnou politickou vřavu, jíž se účastní, přirozeně vytváří určitá omezení. Avšak tato nevýhoda má svou váhu jen tehdy, pokud vycházíme z domněnky, že je pro veřejný život rozhodující život soukromý. Taková hypotéza může být mylná. Hitler žádný „soukromý život“ ani neměl. Samozřejmě se rád díval na oddechové filmy a chodíval každodenně do Čajovny v Berghofu, kde si užíval idylky v horách daleko od ministerstev v Berlíně. Avšak byly to jen prázdné zvyky. Mimo politiku neměl kam se uchýlit, žádnou hlubší sféru, jež by ovlivňovala jeho počínání na veřejnosti. Nelze tvrdit, že by se jeho „soukromý život“ stal součástí jeho veřejného života. Naopak: německému lidu zůstal natolik utajen, že se dozvěděl o existenci Evy Braunové, teprve až třetí říše lehla popelem. Spíše lze tvrdit, že Hitler „zesoukromnil“ veřejnou sféru. „Soukromé“ a „veřejné“ naprosto splynulo a zůstalo nerozlučným. Celé Hitlerovo bytí se ztotožnilo s rolí, kterou hrál dokonale: rolí „Vůdce“.
Ian Kershaw: Hitler I, str. 13-14 (Argo, 2004)

Vliv Aloise Hitlera na syna

Alois Hitler byl typický maloměstský úředník - sebevědomý, nabubřelý, přísný, zcela bez humoru, šetrný, pedanticky přesný a ve službě vzorný. Místní společnost si ho vážila. Avšak jak v práci, tak doma se ho občas zmocňovala špatná nálada, kdy zcela bez varování náhle vzplanul vzteky. Vydatně kouřil, po práci se rád napil a pobytu v hospodě dával přednost před domovem. O výchovu dětí se téměř nestaral a nejraději byl od rodiny pryč. Věnoval se včelařství. Každodenní půlhodinová procházka z pracoviště v Pasově ke včelám a nazpět před návštěvou pohostinství na cestě domů mu bezesporu poskytovala vítanou úlevu od hlučné domácnosti plné dětí. Jeho sen o vlastním kusu půdy, kde by mohl mít úly, se mu splnil roku 1889, kdy mu dědictví po Nepomukovi umožnilo zakoupit si pozemek poblíž jeho rodiště Spitalu ve Waldviertelu. Třebaže ho za tři roky zase prodal, koupil si ještě pozemky dva. Doma byl Alois Hitler autoritativním, zpupným, pánovitým manželem a přísným, odměřeným, nevlídným a často popudlivým otcem. Ještě dlouho po sňatku se Klara Hitlerová nemohla zbavit zvyku říkat mu „strýčku“. Dokonce i po jeho smrti nechávala na polici v kuchyni soupravu jeho dýmek a tu a tam na ně ukazovala, když o něm padla zmínka, jako by tak chtěla připomenout jeho autoritu.

Otcův chladný vztah k malým dětem byl více než bohatě vyvážen matčinou láskyplností. Podle vyprávění Klařina židovského lékaře Eduarda Blocha z mnohem pozdějších let po jeho vynucené emigraci z nacistického Německa to byla „prostá, skromná, laskavá paní. Měla vysokou postavu, hnědé vlasy, v nichž pečlivě udržovala vlny, a protažený, oválný obličej s krásnýma, výraznýma šedomodrýma očima.“ Pokud jde o její povahu, byla poddajná, uzavřená, tichá a zbožná; cele se věnovala vedení domácnosti, a především ji zaměstnávala péče o děti, vlastní i nevlastní. Úmrtí jejích prvních tří dětí ještě v kolébce v letech 1887-1888 a později smrt jejího pátého dítěte, Edmunda, v necelých šesti letech roku 1900 pro ni musely být drtivými ranami. Její žal dozajista prohlubovalo soužití s popudlivým, necitelným a despotickým manželem. Proto sotva překvapí, že vypadala jako posmutnělá, ustaraná žena. Rovněž neudiví, že zahrnula nezištnou ochranitelskou láskou a oddaností své dvě zbývající děti, Adolfa a Paulu. Naopak Klara si vysloužila lásku a náklonnost svých vlastních i nevlastních dětí, obzvláště Adolfa. „Navenek bylo znát, že láska k matce je jeho nejnápadnějším rysem,“ napsal doktor Bloch po letech. „I když on nebyl nějaký ‚maminčin mazlíček‘ v obvyklém smyslu,“ dodal, „jakživ jsem nebyl svědkem těsnějšího pouta.“ V jednom z mála projevů lidských citů zaznamenaných v Mein Kampf Adolf Hitler uvedl, že „otce ctil, ale miloval matku“. Její fotografii měl u sebe až do úplně posledních dní v bunkru. Její portrét visel v jeho pokojích v Mnichově a Berlíně a na Obersalzbergu (jeho horském sídle nedaleko Berchtesgadenu). Je tedy docela možné, že matka byla jediným člověkem, kterého za celý život skutečně miloval.
Ian Kershaw: Hitler I, str. 23-24 (Argo, 2004)

O vztahu Hitlera k ženám

Na Hitlera roku 1931 dolehla nejen politická, nýbrž i osobní krize. Po přestěhování do prostorného nového bytu na náměstí Prince regenta z roku 1929 za ním přijela jeho neteř Geli Raubalová, která předtím bydlela s matkou v horské chatě Wachenfeld na Obersalzbergu. Následující dva roky se běžně objevovala na veřejnosti v Hitlerově společnosti. Tehdy již prosakovaly různé zvěsti o povaze jejího vztahu ke „strýčkovi Alfovi“, jak mu říkala. Na úsvitu 19. září 1931 byla ve věku třiadvaceti let nalezena v Hitlerově bytě mrtvá, zastřelená jeho pistolí.

Jak jsme již poznamenali, Hitlerův poměr k ženám v určitém směru nebyl zcela normální. Měl rád společnost žen, obzvláště hezkých, nejlépe mladých. Lichotil jim a někdy s nimi i flirtoval. Svým blahosklonným vídeňským maloburžoazním způsobem jim říkával „vy moje princezničko“ nebo „moje malá hraběnko“. Pokud máme věřit klepům, občas se poněkud neohrabaně pokoušel o určitý fyzický kontakt, jako v případě Heleny Hanfstaenglové a Henrietty Hoffmannové, dcery svého fotografa, jež se provdala za Baldura von Schirach (od 30. října 1931 říšského vedoucího mládeže NSDAP). Někdy bývalo jeho jméno spojováno s ženami tak protikladného původu, jako byly Jenny Haugová, sestra jeho řidiče v počátku hnutí, a Winifred Wagnerová, neteř bayreuthského mistra. Ale ať už tyto klevety pramenily odkudkoli - často to byly zlomyslné či zcela vymyšlené nebo překroucené historky -, zdá se, že všechny tyto poměry byly pouze povrchní. Žádné hlubší city se neozvaly. Ženy měly pro Hitlera cenu objektu, jakési ozdoby v „mužském světě“. Ať již ve Vídni v noclehárně, za války u pluku, v mnichovských kasárnách až do jeho propuštění do civilu či na pravidelných shromážděních stranických veličin v Neumaierově či Heckově kavárně ve dvacátých letech, Hitlerovo obvyklé prostředí bylo vždy téměř stoprocentně mužské. „Do našeho úzkého kruhu bývala nějaká žena vpuštěna jen zřídkakdy,“ vzpomíná Hoffmann, „a to jí ještě nebylo nikdy dovoleno, aby se stala jeho středem. Musela se spokojit s tím, že jsme se na ni dívali, ale mluvit neměla. (…) Tu a tam se mohla trochu zapojit do konverzace, ale nikdy nesměla zeširoka o něčem promlouvat nebo odporovat Hitlerovi.“ Počínaje polomytickou Stefanií v Linci, Hitlerův poměr k ženám se zpravidla odvíjel na dálku a spíš to byla záležitost přetvářky než skutečných citů. Tomuto scénáři se nevymykal ani kratičký flirt s Mimi Reiterovou. Jakkoli se mu Mimi líbila, milostné poblouznění této šestnáctileté dívky zůstalo neopětováno. Výjimku nepředstavoval ani jeho dlouholetý poměr s Evou Braunovou, jednou z Hoffmannových zaměstnankyň, se kterou se seznámil na podzim roku 1929. „Pro něj,“ vzpomínal Hoffmann, „ona znamenala jen takovou hezoučkou věcičku, u které navzdory jejím spíš omezeným a pošetilým názorům - či možná právě kvůli nim - nalézal jisté uklidnění a odpočinek, po kterých toužil. (…) Ale nikdy nedal nijak, hlasem, pohledem ani gestem, sebeméně najevo, že by o ni jevil vskutku hlubší zájem.“

S Geli to bylo něco jiného. Nehledě na skutečnou povahu jejich poměru - veškerá svědectví se v podstatě zakládají na dohadech a pověstech - se zdá být jisté, že se Hitler poprvé a naposled v životě opravdu citově upnul na nějakou ženu (ovšem nebereme-li v potaz jeho matku). Zda jeho vztah ke Geli dospěl do vysloveně sexuální fáze, nelze určit bez pochybností. Objevovaly se temné narážky na jakýsi krvesmilný poměr mezi Hitlerovými předky - v tom duchu, že se o pokračování incestu v rodině postaral on sám. Ale na odpudivé příběhy o údajných úchylných pohlavních praktikách, pouštěné do oběhu Ottou Strasserem, se musíme dívat jako na smyšlenou protihitlerovskou propagandu jeho úhlavního politického nepřítele. Se skepsí je nutno přistupovat i k dalším historkám o domnělém kompromitujícím dopise a Hitlerových pornografických kresbách, jež prý musel vykupovat od vyděrače stranický pokladník Schwarz. Ale ať již byl Hitlerův vztah ke Geli doopravdy aktivně sexuální či nikoli, nesl všechny známky značné, přinejmenším skryté, sexuální závislosti. Ta se projevovala silnými a exaltovanými projevy žárlivosti a dominující panovačnosti, takže ve vztahu nutně musela nastat krize.

Geli se svými širokými tvářemi a tmavohnědými vlnitými vlasy rozhodně nebyla dokonalou kráskou, ale přesto se všechna svědectví shodují, že to byla temperamentní, extrovertní a pohledná mladá žena. Oživovala schůzky v Heckově kavárně. Hitler jí povolil to, co nikomu jinému - mohla se stát středem pozornosti. Bral ji s sebou všude - do divadla, opery, na koncerty, do kina a restaurací, na vyjížďky na venkově, pikniky, a dokonce na nákupy šatů. Skládal jí komplimenty a předváděl se. Navenek pobývala Geli v Mnichově kvůli studiím na vysoké škole. O učení se však moc nezajímala. Hitler jí předplatil hodiny zpěvu, ale bylo jasné, že z ní žádná opěrní hvězda nebude. Vyučování ji nudilo. Dávala přednost různé zábavě. Nestálá a koketní, neměla nouzi o nápadníky a nijak je od sebe neodháněla. Když Hitler objevil Gelin poměr se svým tělesným strážcem a řidičem Emilem Mauricem, ztropil takovou scénu, že se Maurice strachoval, že by ho mohl Hitler zastřelit. Netrvalo dlouho a o místo u Hitlera přišel. Geli byla poslána k paní Bruckmannové, aby se pod jejím dozorem zklidnila. Hitlerova žárlivá posedlost nabývala přímo patologických rozměrů. Pokud šla Geli ven bez něj, musela mít dámský doprovod a vracet se domů brzy. Všechno, co dělala, bylo sledováno a řízeno. Vlastně se stala zajatkyní. To jí začínalo vadit. „Strýček je hotové monstrum,“ prohlásila údajně. „Nikdo si neumí představit, co po mně vyžaduje.“

V polovině srpna 1931 už to nemohla vydržet. Chystala se k návratu do Vídně. Později se proslýchalo, že si tam našla přítele, a dokonce že to byl židovský umělec, s nímž čekala dítě. Po válce vypověděla americkým vyšetřovatelům Gelina matka Angela Raubalová, že si její dcera chtěla vzít jistého houslistu z Lince, ale ona sama i její nevlastní bratr Adolf jí zakázali se s tím člověkem stýkat. V každém případě je téměř jisté, že se Geli zoufale snažila vymanit ze strýcových spárů. Opět už nezjistíme, zda ji nějak přímo tělesně týral. Říkalo se, že když se našla její mrtvola, měla zlomený nos a její tělo neslo další známky fyzického násilí. Ale i zde jsou důkazy příliš chatrné, aby se daly použít, a navíc tento příběh šířili Hitlerovi političtí nepřátelé. Policejní lékař, jenž tělo ohledal, a dvě ženy, které mrtvolu uložily, nenalezly ani rány, ani krvácení v obličeji. Nicméně není pochyb, že Hitler svou neteř vystavoval intenzivnímu psychologickému nátlaku. Podle jedné verze, publikované socialistickým listem Münchener Post a důrazně popřené Hitlerovým veřejným prohlášením, ji v pátek 18. září během vzrušené hádky odmítl pustit do Vídně. Ještě téhož dne dorazil Hitler se svou suitou do Norimberka. Druhý den ráno, když vycházel z hotelu, ho spěšně povolali zpět, aby vyslechl novinu, že Geli byla nalezena v jeho bytě, zastřelená jeho revolverem. Vzápětí se vydal zpátky do Mnichova - tolik spěchal, že jeho vůz zastavili v půli cesty mezi Norimberkem a Mnichovem policisté kvůli překročení povolené rychlosti.
Ian Kershaw: Hitler I, str. 310-311 (Argo, 2004)

Hitlerova pracovna

Měl rozlehlou „pracovnu“ v novém Hnědém domě. Na tuto budovu vyznačující se nevkusnou pompézností byl obzvláště pyšný. Stěny zdobily portréty Fridricha Velikého a jeden hrdinský výjev z první bitvy Listova pluku ve Flandrech roku 1914. Vedle mohutného nábytku stála monumentální busta Mussoliniho. Kouření bylo zakázáno. Ovšem nazývat tento prostor Hitlerovou pracovnou bylo velkým eufemismem. Hitler tam pracoval jen málokdy. Hanfstaengl, jenž měl v budově vlastní místnost, si vybavuje jen nepočetné vzpomínky na Hitlerovu pracovnu, protože tam „Vůdce“ strany vídával velice zřídka. Ani rozměrná podobizna Fridricha Velikého, poznamenal bývalý šéf zahraničního tisku strany, nedovedla Hitlerem pohnout, aby následoval příkladu tohoto pruského krále a pilně se věnoval povinnostem. Neměl pravidelný pracovní režim. Schůzky se dojednávaly a zase rušily. Hanfstaengl musel často narychlo hledat v Mnichově šéfa strany a starat se o to, aby se dostavil na domluvenou schůzku s novináři. Mohl se spolehnout pouze na to, že ho každý den najde ve čtyři odpoledne v Heckově kavárně, jak řeční ke svým obdivovatelům.
Ian Kershaw: Hitler I, str. 302-304 (Argo, 2004)

Jak Hitler žil - denní režim

Roku 1935 ještě Hitler dodržoval poměrně pravidelný denní režim. Dopoledne, asi od desáté až do oběda mezi první a druhou po poledni, bývala věnována jednání s Lammersem, státním tajemníkem Meissnerem, Funkem (z ministerstva propagandy) a ministry či jinými významnými představiteli, se kterými bylo nutno probrat naléhavé záležitosti. Odpoledne míval Hitler jednání s poradci na vojenské či zahraničněpolitické otázky, třebaže radši debatoval se Speerem o stavebních plánech. Postupně se však veškerý pravidelný řád hroutil. Hitler se vrátil ke svému bohémskému životnímu stylu z dob svého mládí v Linci a ve Vídni, který u nového vůdce strany kritizoval již na počátku dvacátých let Gottfried Feder. Wiedemann po válce vzpomínal:

„Později se Hitler zpravidla objevoval až těsně před obědem, chvatně přelétl tiskové přehledy, sestavované šéfem tiskového úřadu dr. Dietrichem, a pak se šel najíst. Tím pádem ho mohli Lammers s Meissnerem jen s rostoucími potížemi přimět k nějakému rozhodnutí, které mohl jako hlava státu učinit jedině on (…) Když Hitler pobýval na Obersalzbergu, bylo to ještě horší. Tam snad pokaždé vyšel ze svého pokoje, až když byly skoro dvě odpoledne. Potom následoval oběd. Odpoledne zpravidla věnoval procházce a večer se hned po jídle promítaly filmy.“

Na procházkách Hitler vždy kráčel z kopce, u jehož úpatí stával vůz, aby ho i s jeho doprovodem odvezl nazpět. Hitler si zachovával silný odpor k tělesnému cvičení a neopouštěl ho strach ze zesměšnění kvůli nesportovnímu vzezření. Celá oblast byla během odpolední vycházky neprodyšně uzavřena, aby se odklonily davy výletníků toužících po náhodném zahlédnutí „Vůdce“. Místo toho se ujala tradice „defilé návštěvníků“. Na signál vydaný jedním z pobočníků se vydaly v mlčenlivém průvodu kolem Hitlera až dvě tisícovky lidí všeho věku a z různých koutů Německa, kteří neváhali překonat prudké svahy cestou na Obersalzberg. Nejednou museli na „Vůdce“ ještě dlouhé hodiny čekat. Podle Wiedemanna mělo toto zbožňování přímo náboženský nádech.

Večerní film si nechal Hitler ujít jen zřídkakdy. Pobočníci museli dbát na to, aby byl každý den v zásobě čerstvý film, což vůbec nepředstavovalo snadný úkol, máme-li na zřeteli tehdejší rozsah výroby alespoň obstojných snímků. Hitler dával stále přednost zábavným celovečerním filmům před vážnými dokumentárními snímky a podle Wiedemanna bylo leccos z jeho přezíravosti ke kultuře jiných národů podmíněno právě sledováním těchto filmů.

V Říšském kancléřství bývala téměř výlučně mužská společnost - atmosféra oscilovala mezi jakýmsi pánským klubem a důstojnickým kasinem (s určitou příměsí gangsterského doupěte). Na Obersalzbergu neboli „na hoře“, jak se tomuto místu říkalo, pomáhala přítomnost žen (Evy Braunové a manželek či důvěrných přítelkyň příslušníků Hitlerovy suity) odlehčovat ovzduší, a dokud zde setrvávaly, politické hovory ustaly. Hitler býval ke svým hostům, zejména ženám, velice zdvořilý, a dokonce díky svému poněkud škrobenému a obřadnému chování nepostrádal jisté kouzlo. Ve styku se sekretářkami, pobočníky a dalšími zaměstnanci, které měl osobně k ruce, projevoval korektnost a pozornost, což mu z jejich strany většinou vynášelo oblibu a úctu. Dovedl být milý a pozorný a při výběru dárků k narozeninám a Vánocům pro své okolí také velkorysý. Přesto však ať již to bylo v Říšském kancléřství, či na Obersalzbergu, ti, kdo se pohybovali v Hitlerově těsné blízkosti, trpěli nudou a tíživou obřadností. Jakmile se Hitler objevil, neformální nálada a uvolněnost se udržovaly jen s obtížemi. Kamkoli přišel, ihned ovládl scénu. Při hovoru nepřipustil, aby mu někdo odporoval. Hosté u tabule byli často nervózní a zdrženliví, aby jim neuklouzlo nějaké slůvko, jímž by na sebe uvalili jeho nepřízeň. Jeho pobočníci pozdě večer s obavami sledovali, zda nějaký host bezděčně nestočí předmět hovoru na některé Hitlerovo oblíbené téma - zejména první světovou válku či námořnictvo -, jež zpravidla spustilo další nekonečný monolog, při kterém byli nuceni zůstat vzhůru téměř až do svítání.
Ian Kershaw: Hitler I, str. 462-463 (Argo, 2004)

Hybris V prvním ze dvou dílů právě vydané knihy Iana Kershawa se čtenář seznámí s Hitlerovým původem, rodinným prostředí a dospíváním. Setká se s jeho jediným skutečně blízkým druhem, Augustem Kubizkem, chlapcem českého původu, v jehož společnosti Hitler prožil formující období svého mladí. Poté autor podrobně sleduje „vůdcův“ dobrovolný vstup do armády v době první světové války, počátky politické dráhy, nezdar v mnichovském puči, jeho překonání a následnou cestu k převzetí moci. Autor vycházel z nejnovějších pramenů, obohacených mimo jiné nedávným zpřístupněním bývalých sovětských archivů.

Hitler 1889-1936: Hybris, Ian Kershaw, vydává Argo, překlad Pavel Vereš, 680 stran, doporučená cena 588 Kč

V polovině září se hitlerovské téma objevilo v kinech. Premiéru měla Zkáza (untergang) od německého režiséra Olivera Hirschbiegela.


Čtěte také

Požár v Indonésii, ilustrační foto

Kvůli vám hoří pralesy. Greenpeace obviňuje potravinářské giganty

Firmy Nestlé, Mondelēz a Unilever podporují vypalování pralesů v Indonésii kvůli produkci…

13. listopadu 2019

 Jiří Zimola

Zimola chce příští rok kandidovat za hnutí členů ČSSD a nestraníků Změna 2020

Předseda jihočeské sociální demokracie Jiří Zimola hodlá v krajských volbách v příštím…

13. listopadu 2019

 Zakladatel Amazonu Jeff Bezos, nejbohatší člověk na světě

Průnik do uzavřeného klubu: Bezos chce koupit tým amerického fotbalu

Jeff Bezos má v plánu koupit tým amerického fotbalu z ligy NFL, tvrdí zdroje…

13. listopadu 2019

Události Studentský vůdce Marcel Hájek

Bez svazáků by se revoluce nepovedla, tvrdí studentský vůdce Marcel Hájek

Rodiče začali zahazovat stranické knížky, když jejich děti mlátili policajti, vzpomíná…

13. listopadu 2019

Události  Protest proti znečištěnému ovzduší v Teplicích v roce 1989

Jedovatá teplická předehra. Zdevastované ovzduší vyhnalo lidi do ulic už před 17. listopadem

Pár dní před sametovou revolucí se lidé vzbouřili proti extrémně znečištěnému ovzduší,…

13. listopadu 2019

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento článek?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
O kolik se v roce 2020 zvednou platy ve veřejné sféře?
Jaké příjmy může mít předčasný důchodce?
Vánoční přehled: zimní prázdniny, zavřené obchody, práce ve svátek a kvíz
Jak vzrostou minimální zálohy pro OSVČ v roce 2020?
Prevence před rakovinou existuje
Auta
V evropských autech budou od roku 2022 povinné černé…
Ve kterém městě vám hrozí největší riziko silniční bitky? A které město má nejhorší zácpy?
Automobilové origami je nejdražší SUV na světě. Stojí sedmkrát víc než Cullinan
Nový rodinný model Mitsubishi spojuje dvě kategorie aut. Moc krásy ale nepobral
Nový Peugeot e-Expert
Hry pro příležitostné hráče