Menu Zavřít

Ferguson aneb Strach a vzpomínky na první pusu mého syna

27. 11. 2014
Autor: Redakce

Naprosto v žádném případě se necítím být kompetentní soudit, jak rozhodla „velká porota“ v případu, kdy bílý policista Darren Wilson na předměstí St. Louis - Missouri zastřelil osmnáctiletého afroamerického „kluka“ Michaela Browna, neozbrojeného. Jsem však osobními zkušenostmi přece jen trochu vybaven, abych tuhle tragédii vnímal.

Před jednadvaceti lety jsem v Baltimore v Marylandu jako lehce přestárlý (skoro třicetiletý!) student trochu zabloudil nevhodným směrem od Národního akvária, a dostal jsem se do čtvrti, která nevypadala blahobytně, ač byla tak půl kilometru od centra. Tehdy jsem byl v Americe asi tři měsíce, a jedna rada od lidí, kteří měli na starosti moje „kulturní zanoření“, byla důrazná: „Do not take the wrong turn“.

Bylo to ještě důraznější, než že v Americe se nesluší dělat „Kunderovu kontaktáž“, čili vstupovat do vizuálního kontaktu s osobou opačného pohlaví, jinak řečeno čumět po holkách. Když jsem se ptal, jak poznám tu nebezpečnou část města, říkali mi moji tutoři, že je to jednoduché, neboť to poznám zcela spolehlivě, protože se nebudu cítit „comfortable“. Protože na dobré univerzitě se už tehdy dávno cítila politická korektnost, jenom mrkali očima. (Česká emigrantská komunita byla daleko explicitnější a mluvila o etnické kompozici nepoužitelnými výrazy).

Ovšem tehdy od bezpečných částí města do těch méně bezpečných až do přímo nebezpečných to bylo opravdu jen pár špatných odboček. Co se nestalo, odbočil jsem špatně a cítil jsem to hned. V ulici lemované paneláky se zamřížovanými pavlačemi a na české poměry velkým nepořádkem šli proti mně tři afroameričtí kluci, tak třinácti až patnáctiletí, které vyloženě těšilo mě strašit obdivným komentářem k mému foťáku. No, utíkal jsem, a oni se smáli.

Pak jsem viděl South-Central Los Angeles nedlouho po etnických nepokojích mezi Afroameričany a Korejci, což byla velmi surová a dlouhá řež, a viděl jsem pozůstatky vyhořených asijských obchodů, abych pochopil, že to není „bílo-černý“ problém, ale v podstatě problém s ekonomickým uplatněním Afroameričanů.

Jak pohodové dovede být soužití Afroameričanů s kýmkoli, a naopak, jsem viděl ve své středostavovské čtvrti, kde jsem čtyři a půl roku žil. První styk s formálním vzděláním získal můj starší syn v černošské církevní školce (byla přes ulici a byla velmi dobrá, i když drahá). Syn měl evidentně rád svého černého učitele „mistra Majkla“ a „mistr Majkl“ byl vyloženě skvělý pedagog, který měl rád děti a dovedl za půl roku plně socializovat českého Míšu do amerického prostředí až do barvosleposti.

První pusu dostal můj syn od černošské holčičky s takovými těmi anténkami na hlavě. Nutným upřesněním navíc je, že matka té holčičky si vyzvedávala dítě v jen lehce ojetém lexusu, a že tahle bukolika se odehrávala v druhém, v přinejhorším případě třetím nejbohatším okresu ve Spojených státech.

Stačilo odjet dvacet kilometrů, a na New York Avenue ve Washingtonu se člověk těch adolescentů pořád bál, a měl k tomu velmi racionální důvod. Popisovat děs neozbrojeného rodiče, jehož dítě se rozhodne čůrat na místě, které je všeobecně považováno za nebezpečné, a „oni se blíží“, je dobová, ale v každém případě naprosto autentická americká zkušenost.

Stalo se to v téže době, kdy byli rodiče obou dětí vzájemně pobavení, jak se ti jejich pětiletí caparti k sobě napříč barvami v neskonale méně deprivované části města mají. Ostatně na New York Avenue by nezastavila ta maminka ani náhodou, ani za nic, a její řidič by jistě střílel bez váhání.

Ferguson, ač bych si přál opak, nasvědčuje tomu, že se vlastně na Americe, jak si jí pamatuji, nezměnilo v tomhle ohledu nic. Ty bouře dovedou být stejně intenzivní, a i po dvaceti letech to záleží na tom, kde žijete, v čem jezdíte a jak vypadáte.


Čtěte také:

Městem Ferguson opět zmítalo násilí. Postřelili policistku

BRAND24

Další střety ve Fergusonu. Americká policie nasadila slzný plyn

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).