Divné mravy spotřeby

Měření reálné konvergence transformujících se ekonomik k úrovni Evropské unie je časté téma mnoha analýz. Většina literatury se však zaměřuje pouze na srovnání pomocí ukazatele hrubého domácího produktu. Takové analýzy pak opomíjejí to, že relativně rychlý růst HDP ještě automaticky nemusí znamenat stejné tempo růstu spotřeby, a tím i konvergenci v oblasti životní úrovně, pokud se zároveň zhoršují zahraniční směnné relace či roste transfer důchodů do zahraničí nebo klesá míra účinnosti investic.
Pokud se například podíváme na vývoj HDP a spotřeby v celém období transformace v České republice, Polsku a Maďarsku, zjistíme, že oba ukazatele se v každé zemi vyvíjely odlišně. V České republice a i v Polsku se úroveň spotřeby v roce 2001 ve srovnání s úrovní roku 1990 zvýšila více, než činí změna HDP (v Polsku rozdíl mezi zvýšením spotřeby a HDP dosahuje až 20 procentních bodů, v Česku je to devět bodů). Naopak v Maďarsku je tato situace opačná – růst spotřeby zaostává za růstem HDP o pět procentních bodů. Jde o „podivné chování spotřeby“, nebo lze danou situaci vysvětlit vývojem směnných relací, bilancí výnosů, efektivností investic či úplně něčím jiným?

Směnné relace.

Zhoršení směnných relací vede ke zhoršení salda čistého vývozu. Aby země při zhoršení směnných relací udržela svoji původní nominální hodnotu čistého vývozu, je nucena při požadavku zachování stejného množství dovozu a stejné spotřeby vyrobit a vyvézt větší množství zboží. Růst výroby sice znamená růst HDP, ale neroste spotřeba, protože dodatečně vyrobený HDP se celý vyveze do zahraničí, aby se pokryly ztráty plynoucí ze zhoršení směnných relací.
Rozdíl v odlišném vývoji spotřeby a HDP v české, polské a maďarské ekonomice však nelze uspokojivě vysvětlit vývojem směnných relací, protože ve všech třech zemích se tento ukazatel v 90. letech vyvíjel velmi podobně. To nelze považovat za překvapení, protože jde o malé a otevřené ekonomiky, které jsou „příjemci“, nikoliv „tvůrci“ světových cen.

Bilance výnosů.

Růst transferu do zahraničí ovlivňuje soukromou spotřebu prostřednictvím vzniku nerovnováhy bilance výnosů. Země, která chce obnovit svoji původní úroveň (rovnováhu) bilance výnosů či celého běžného účtu platební bilance, musí zvýšit svůj důchod (HDP) o takovou výši, která pokryje nově vzniklý deficit bilance výnosů. Dodatečně vyrobený důchod tak opět nezvýší životní úroveň obyvatelstva, ale je celý použit na uhrazení růstu transferu do zahraničí.
Bilance výnosů v transformujících se ekonomikách je silně determinována stavem zahraničního kapitálu (investic) v těchto zemích, protože v sobě odráží jak platbu úroků ze zápůjčního kapitálu, tak i platbu dividend a reinvestovaných zisků z portfoliových a přímých zahraničních investic. Zde je možné nalézt jedno z vysvětlení, proč je vývoj spotřeby a HDP v Maďarsku odlišný od vývoje v Česku a Polsku. Maďarsko bylo po celou dobu transformace nejvyšším příjemcem přímých zahraničních investic v přepočtu na jednoho obyvatele, což vedlo k tomu, že vykazovalo nejvyšší deficit bilance výnosů, který se musel odrazit i ve snížení spotřeby ekonomických subjektů. Česká republika začala v daném ukazateli dohánět Maďarsko až na konci 90. let. V této souvislosti lze do budoucna v Česku očekávat, že rostoucí deficit bilance výnosů ekonomiky bude nutit spotřebitele ke snížení jejich spotřeby, aby se stabilizovala vnější rovnováha. V Polsku je situace odlišná, protože vzhledem k velkému počtu občanů země ukazatel stavu přímých zahraničních investic a z nich plynoucích zisků v přepočtu na jednoho obyvatele zatím nevytváří silnější tlak na omezení spotřeby.

Investice.

Dodatečný růst důchodu (HDP) v případě poklesu míry účinnosti investic také nemusí znamenat růst objemu spotřeby, a tím i konvergenci země v ukazateli životní úrovně obyvatelstva, pokud přírůstek HDP dosahuje pouze takové výše, která kompenzuje pokles efektivnosti investic. Snížení kvality mezního produktu investic země nahrazuje růstem kvantity investic a HDP. Na makrodatech se však efektivnost investic empiricky velmi špatně měří, proto ji v této analýze dále nebereme v potaz.

Bez kursu a úroku.

Analýza vývoje spotřeby v transformujících se ekonomikách získává na významu nejen z hlediska popisu vývoje životní úrovně obyvatelstva - a tím i konvergence ekonomiky - ale i z hlediska hodnocení připravenosti transformujících se zemí pro budoucí vstup do Evropské měnové unie (EMU). Připomeňme, že budoucí zapojení transformujících se zemí do EMU bude znamenat ztrátu (či alespoň omezení) dvou klíčových nástrojů domácí hospodářské politiky - měnového kursu a úrokové míry. Položme si otázku, zda spotřební chování ekonomických subjektů reaguje racionálně na vznik vnější a vnitřní nerovnováhy s cílem stabilizace ekonomiky bez ohledu na vývoj měnového kursu a úrokových sazeb. Jinými slovy řečeno, má chování spotřebitelů tendenci hospodářský cyklus prohlubovat, nebo vyhlazovat?

Racionalita.

Za racionální chování spotřebitelů tlumící nerovnováhu ekonomiky lze považovat takové chování, které při získání informace o deficitním hospodaření veřejných rozpočtů a zvýšení veřejného dluhu vede tržní subjekty k dočasnému snížení spotřeby (respektive zvýšení míry úspor) s cílem stabilizovat spotřebu v dlouhém období a nepřenášet dluhové zatížení na další generace. Dále je nutné upozornit, že v otevřené ekonomice se problém setrvačného chování spotřeby částečně přenáší na úroveň vnějších ekonomických vztahů. Deficit běžného účtu umožňuje dočasné zvýšení spotřeby za cenu zvýšení zahraničního dluhu (případ financování deficitu přílivem zápůjčního kapitálu) nebo zhoršení majetkové bilance vůči zahraničí (případ přílivu přímých investic).
První cesta financování je jednoznačně zátěží pro „budoucí generace“ a racionálně uvažující subjekty by měly snížit spotřebu po zjištění, že předchozí spotřeba byla za cenu růstu zahraničního zadlužení. Druhá cesta financování deficitu běžného účtu prostřednictví přílivu přímých investic nemusí v budoucnu znamenat snížení spotřeby, pokud přímé investice povedou ke zrychlení růstu potenciálního produktu, který vytvoří zdroje jak pro zpětný transfer zisku ve formě dividend, tak i pro nárůst spotřeby. V optimistické variantě tak tržní subjekty nemusí reagovat snížením spotřeby, neboť vzniklou situaci nevyhodnotí jako zatížení „budoucích generací“.

Parametry.

Empirický odhad u racionálního chování spotřeby jsme vzhledem k rozsahu provedli pouze na podmínkách Česka. Chování spotřeby bylo testováno v závislosti na třech skupinách parametrů. Do první skupiny byly zařazeny tradiční vysvětlující parametry spotřeby, jako je důchod (HDP) a čistý rozpočtový transfer (daňové příjmy minus trasfery). Tyto dva tradiční parametry byly dále doplněny parametrem příspěvku zahraničních směnných relací k tvorbě důchodu a saldem bilance výnosů se zahraničím, čímž tento odhad zároveň empiricky ověřuje, zda směnné relace a bilance důchodů mohou vysvětlit výše uvedené odlišnosti ve vývoji spotřeby a HDP. Aby byla zjištěna racionalita spotřebního chování českých spotřebitelů, byly další odhady spotřební funkce doplněny následujícími parametry vnitřní a vnější rovnováhy: zadlužení veřejného sektoru, úroková míra, saldo běžného účtu platební bilance, majetková bilance země vůči zahraničí, zahraniční zadlužení země a měnový kurs. Protože cílem této analýzy není diskutovat o výši závislosti spotřeby na vyjmenovaných parametrech, ale zjistit příčiny odlišného vývoje spotřeby a HDP a zároveň ověřit racionalitu českých spotřebitelů v reakci na vnitřní a vnější vývoj české ekonomiky, uvádíme v tabulce pouze směr (tj. znaménka) závislosti parametrů, nikoliv jejich výši.

Empirie.

Empirický odhad spotřební funkce potvrdil, že růst důchodu (HDP) ještě automaticky neznamená zvýšení spotřeby, a tím i konvergenci země v ukazateli životní úrovně obyvatelstva. Vývoj spotřeby je totiž statisticky významně ovlivněn vývojem bilance výnosů (transferů důchodů) do zahraničí. Naopak vývoj spotřeby v reakci na vývoj směnných relací se ukázal jako statisticky nevýznamný.

Hospodářská politika.

Odhad spotřební funkce v Česku dále ukázal, že spotřebitelé se chovají racionálně (funkce spotřeby směřuje k automatickému nastolení rovnováhy ekonomiky) zejména při vzniku vnější nerovnováhy (vyjádřeno vývojem běžného účtu platební bilance, majetkovou bilancí země vůči zahraničí, zahraničním zadlužením země a měnovým kurzem). Naopak subjekty neracionálně zvyšují spotřebu i v období vnitřní nerovnováhy, tedy když deficit veřejných rozpočtů narůstá. Spotřeba se zpožděním reaguje až na impulsy ze strany úrokové míry. Toto zjištění je pro malou otevřenou ekonomiku dosti nepříznivé, poněvadž de facto znamená, že subjekty ve své spotřebě reagují nikoli na vývoj v oblasti fiskální politiky, ale až na následné kroky měnové politiky.
Pokud přijmeme platnost „zlatého pravidla“ užití nástrojů hospodářské politiky - vnější rovnováhu má primárně zajišťovat měnová politika a vnitřní rovnováhu fiskální politika - v souladu s výsledky naší analýzy by se měnová politika v případě nezodpovědného chování fiskální politiky měla starat nejen o udržení vnější rovnováhy, ale i o nastolení vnitřní rovnováhy, aby vývoj spotřeby směřoval k rovnováze. V situaci, kdy se měnová politika stále ještě transformující se ekonomiky soustřeďuje na cílování inflace, může nezodpovědné zvyšování zadlužení veřejného sektoru vést k vynuceným krokům v měnové politice, aby se stabilizovala spotřeba ekonomických subjektů. Pak je ovšem otázkou, nakolik bude tato stabilizace soukromé spotřeby v souladu s politikou cílování inflace.