Dejte olympiádu sportovcům! - Euro.cz

Přihlášení

Dejte olympiádu sportovcům!

, Vít Chalupa,
Dejte olympiádu sportovcům!
Zdroj: Euro.cz

O návratu k rodné zemi, paradoxech světového sportu a pražské olympijské kandidatuře

V pátek 23. března se v Praze objevila nejslavnější tenistka historie Martina Navrátilová a oznámila, že se pustí do projektů v České republice a bude spolupracovat s agenturou Sport Invest. Kromě této medializované zprávy se v zákulisí odehrávalo ještě cosi. V den jejího příletu odhlasovalo pražské zastupitelstvo projekt Praha olympijská. Osoby spjaté s chystanou kandidaturou vzápětí paní Navrátilové nabídly, aby se stala ambasadorkou kandidatury, tváří, která bude Prahu v příštích letech reprezentovat. V této atmosféře velkých rozhodování probíhal náš rozhovor.

Proč jste si ke spolupráci v Česku vybrala právě agenturu Sport Invest Pavla Zíky?
Na vyhlášení ankety Sportovec roku jsem si uvědomila, že bych v Čechách ráda strávila víc času a více se angažovala. To už jsem měla v hlavě tenisovou akademii. Řekla jsem si, že by dávalo největší smysl, abych ji dělala tady. Jenže jak já to dám dohromady, když v Česku nemám žádné kontakty? Helena Suková mi doporučila pány ze Sport Investu, takže přímo na tom vyhlášení jsem hned ‚ulovila‘ Pavla Zíku. Našla jsem na internetu, které sportovce zastupují. A pokud jsem tam našla jména Roman Šebrle, Petr Čech či Martina Sáblíková, víc nepotřebuji.

Neříkejte, že jste se sama pustila do hledání agentury?
A jak jinak bych na to šla? Kdyby mi nepomohla Helena Suková, oslovila bych Jana Kodeše. Agentů je hodně. Hned druhý nebo třetí den po vyhlášení Sportovce roku jsme si na obědě s Pavlem Zíkou a Davidem Trávníčkem (marketingový ředitel Sport Investu) – poznámka redakce) padli do oka. Zdáli se mi sympatičtí a žraví, jako že fakt chtějí něčeho dosáhnout.

Jakou tedy máte smlouvu?
To je právě to. My ani žádnou smlouvu nemáme. Podali jsme si ruku, prostě jen gentleman agreement. A přiznám, i to je mi sympatické. Máme dohodu „v ruce“. A navíc poté, co jsme vystoupili na společné tiskové konferenci, je to už veřejná věc. Na co papíry? Já bych radši neměla žádné smlouvy.

O co vlastně jde ve spojení Martiny Navrátilové se Sport Investem?
O budoucnost. Fakt. Věřte mi. Oni mi skutečně neřekli: Vyděláme ti tolik a tolik peněz a ty nám z toho dáš tolik procent. Řekli jsme si, že když budeme finančně spokojení, pak se domluvíme, jak se rozdělit.

Na co se tedy zaměříte?
Mou prioritou je tenisová akademie. Ale když vyjdou i další věci, budu ráda.

Jaké další věci máte na mysli?
Třeba reklamy. O mně se ovšem všeobecně ví, že podporuji jen produkty, které skutečně používám. V USA jsem měla agenta skoro třicet let a ten si trhal vlasy, když mi přinesl „kšeft“ a já jsem ho odmítla. Nepiju mléko ani coca-colu, tak to nebudu propagovat. A je jedno, jestli mi budou platit dolar a nebo milion dolarů. Takže pokud reklama v Česku, bude to podle mě.

Už váš agent pro Česko ví, co pijete, do čeho se oblékáte?
Ano, ano. To jsou džusy nebo voda, ale není to pivo nebo limonáda. To už jsme skutečně probírali.

Opravdu si myslíte, že se v Česku může tenisová akademie uživit, přestože chcete, aby do ní chodily i děti z rodin, jejichž rodiče nebudou mít na placení?
Především to bude akademie pro děti, které se chtějí učit, mají talent a snaží se. Nechci, aby to byl model z Ameriky. Viděla jsem tenisové akademie, kde byly děti, jejichž rodiče na to měli peníze. A děti se tam flákaly. Já bych si přála, aby to bylo jako se mnou. Když jsem měla hodiny s panem Parmou, pokaždé jsem běžela k síti, abych ho slyšela. Abych neztratila deset vteřin tím, že půjdu pomalu. Takové děti chci. Ale abych odpověděla na vaši otázku: Ano, zisk musí být. Ale to lze udělat tak, že dopoledne bude akademie pro děti a večer vyděláte peníze na dospělých.

A je navíc možné, že vaše případné reklamní aktivity zaplatí fungování akademie?
Ano. A ještě víc by to dávalo smysl, kdyby byl projekt spojen se státem, Českým tenisovým svazem.

V den vašeho posledního příjezdu do České republiky zastupitelé hlavního města odsouhlasili kandidaturu města na pořádání olympijských her v roce 2016. Přijala byste nabídku stát se takzvanou ambasadorkou takové kandidatury?
Velmi bych si toho vážila, protože na olympijských hrách jsem byla jen jednou. Ale to bylo za USA, a tak nevím, jak by se líbilo, kdybych podporovala olympiádu v Praze.

Takže byste takovou nabídku přijala?
Když to bude dávat smysl ekonomicky a ekologicky, proč ne? Bylo by výborné přivést svět do Prahy, Česka. Ale nejde jen o to, kolik hry stojí, ale jaký to bude mít přínos pro budoucnost. Například v Aténách je olympijský stadion podle mých informací většinou prázdný. Ale některým městům naopak pořádání olympijských her velmi pomohlo. Třeba Barcelona a Sydney jsou nyní určitě daleko lepší a zajímavější města než před olympiádami.

Ambasadory kandidatur Vancouveru 2010 a Londýna 2012 byli hokejista Wayne Gretzky a atlet Sebastian Coe. Ptala byste se jich, „jak se to dělá“?
Udělala bych to jako první věc. Vím, že bych se musela rychle učit. Vrhla bych se do toho sice po hlavě, ale ne úplně bez znalostí a myšlenek. Učila bych se rychle a ráda.

Máte v sobě manažerské schopnosti, že byste dokázala řídit větší tým lidí?
V něčem mám větší zkušenosti než Wayne Gretzky či Sebastian Coe, protože jsem starší. Ale oba je znám. Byla bych jako žínka, abych to všechno do sebe vsákla. Já radši poslouchám, než mluvím. Proto se hodně naučím. Ale už teď vím, co by se mělo změnit. Olympiádu jsem sice zažila jednom jednu, ale rozhodně se mi nelíbilo, že na ní byli sportovci až ti poslední v řadě.

Jak to myslíte?
Uvedu pár příkladů. V Aténách jsem obcházela olympijský areál a chtěla jsem jít z tenisu na atletiku. Ale pořadatelé mě tam nepustili, protože jsem měla „jen“ akreditaci sportovce. Vzápětí tam šel nějaký funkcionář s desetiletým synem, a toho pustili. Anebo jídlo. Já jsem se tak těšila na jídlo v olympijské vesnici, ale… Bylo fakt hrozný. Jenže ještě horší bylo, co všechno si dopřávali zase ti funkcionáři. Ti si dávali, sportovci jim mohli jen závidět. Jednou jsem se do vesnice pokusila propašovat sendviče, abych neměla hlad, ale tvrdě jsem narazila a nechtěli mě tam s nimi pustit. Tvrdili mi, že to nesmím. Tak jsem jim na oplátku říkala: Tak mi to zakažte. Tak mi ho vezměte.

Jaký závěr byste z toho vyvodila?
Jednoduchý. Starejte se o sportovce. Oni přece nemohou být na olympiádě to poslední. Vím, že funkcionáři při takových akcích rádi ukazují svou důležitost, ale nikdo nenavštěvuje hry kvůli funkcionářům!

Lze porovnat aténské podmínky s Prahou? Mohla by česká metropole hry hostit?
Já bych nechtěla nikomu radit. Na to přece Praha musí mít dost odborníků.

Neraďte. Ale řiďte se citem…
Když to zvládly Atény, tak to Praha zvládne taky.

Zdá se, že největším oříškem by byla bezpečnost…
To je skutečně velká komplikace. Pro všechny. V Aténách jsem si připadala jako ve velké kleci, jako ve vězení. Všechno bylo oplocené. Když jsme trénovali na vedlejších kurtech, koukalo na nás pět uklízeček a vojáci se samopaly. Hodně nepříjemné. Kdyby to šlo, to bych změnila, aby to bylo takové…

… lidské?
Ano. To je přesné! Olympiáda bohužel za poslední roky ztratila hodně lidskosti. Ale je přece pro lidi! Znám hodně tenistek a mám hodně známých, kteří do Atén nejeli kvůli bezpečnosti. A to jsem jim říkala: Neblázni. To bude tou dobou nejbezpečnější místo na světě. Ale lidi jsou takoví podělaní…

Myslíte, že se Praha může měřit s jinými kandidátskými městy?
Pořád musím zmiňovat ty Atény. Sice chápu, že to bylo trochu patetické, protože tam olympismus začal, ale zvládli to Řekové a Češi jsou chytřejší a šikovnější.

Přijde vám normální, že v době stále tvrdší komercializace sportu označuje Mezinárodní olympijský výbor „své“ hry jako čisté?
To je pokrytecké. Všichni na hrách vydělávají peníze. Jediní, kteří z olympiády nic nemají, jsou sportovci. Některé země sice udělují odměny za olympijské medaile, ale třeba v USA nic. Ani cent. A nejhorší na tom je, že amatérský sport neexistuje a vlastně ani nikdy neexistoval. Vždyť vrcholový sport byl bohužel již od začátku založen na tom, aby se tam nemohli chudí lidé dostat. Například kvůli tomu byly komunistické státy lepší než kapitalistické. Komunistické státy sportovce podporovaly, západní nikoli, to snad nemusím vysvětlovat… Nyní je to prý na olympiádě amatérské, ale fakt není. Jenže vydělává jen Mezinárodní olympijský výbor nebo sportovní federace.

Takže pokrytectví…
Vždyť si uvědomte… Od mládí vás podporuje nějaká firma nebo agentura. Jen díky nim se dostanete na vrchol, máte možnost se dostat na olympiádu, a jejich znak nebo logo najednou nesmíte ukázat. To je přece nespravedlivé. Olympijský výbor nepodporuje sportovce od dětství.

Myslíte, že jednou se na olympijských sportovištích objeví loga sponzorů?
Ale vždyť tam jsou…

… ovšem ne přímo na sportovištích.
Aha. Ale jsou na plakátech, internetu… Myslím si však, že jednou budou i na mantinelech, protože sponzoři si to za ty obrovské peníze vydupou!

Čím to je, že se během posledních let sport posunuje stále víc do oblasti showbyznysu?
No, to by mě také zajímalo, ale je to tak. A bude tomu tak stále více. Sport je přece zábava. Ale jiná než divadlo, protože nevíte, jak utkání nebo závod dopadne. Kvůli tomu na něj lidé přece chodí. Klasická utkání jsou přece zajímavější než exhibice, u kterých se může i domluvit výsledek. Jistě, nejdůležitější je, aby sportovci diváky bavili. Když hraji tenis, tak to miluji! Myslím, že si lidé i po letech pamatují víc zahrané míče, které se jim líbily, než konečný výsledek. Mnoho se změnilo tím, že o sportu se mnohem víc píše, více se vysílá. Vždyť, kdo byl Muhammad Ali? Kdyby jen boxoval a nic neříkal, tak by nebyl tak populární… Lidé si pamatují osobnosti.

V současném sportu existují jisté rozpory. Během roku a v běžném životě vystupují sportovci většinou jako soukromé osoby nebo jako součást nějakého týmu, ale při olympiádách se hraje na takzvanou národní notu?
Za to bych třeba „zastřelila“ americké televize. Třeba při olympiádě 1996 v americké Atlantě jsem šílela, protože neukázali jiného než amerického sportovce. Až pak se to pod tlakem diváků trochu změnilo. Česká televize přece nemůže neukazovat ostatní sportovce. Američané si myslí, že ano, protože je jich hodně a mají plno úspěchů. Mně se taková hrdost na národ nelíbí. Já bych při olympiádě ani nemusela vědět, jaké je medailové pořadí národů. Radši bych fandila člověku kvůli tomu, jaký je, a ne odkud je.

Může k tomuto světový či olympijský sport směřovat?
Záleží na sportovním odvětví. Tenis je asi největší výjimka, protože tam mimo olympiády tak málo záleží, odkud který hráč či hráčka pocházejí. U tenisu by dávalo smysl, že když celý rok jako Američanka hraji s hráčkou, která je Australanka, nastoupíme spolu i na olympiádě. Že to nyní nejde, to je přece hrozné. To je diskriminace. Tím se potlačuje výkonnostní hledisko. Olympiáda je z pohledu tenistů zvláštní turnaj. Ani ve dvouhře, ani ve čtyřhře tam nemohou hrát nejlepší na světě. Ve dvouhře je to totiž zase omezeno povoleným počtem hráčů z každé země.

Myslíte, že když dnes mají sportovci větší zastoupení v Mezinárodním olympijském výboru, mohlo by se něco změnit?
Ano. Myslím, že se některé věci budou měnit. Ale ty národností? To by byl zázrak.

Další z paradoxů: s penězi movitých sponzorů nakládají funkcionáři, kteří se ve sportovní problematice nevyznají…
To je hodně složité. Například někteří funkcionáři jistých sportovních svazů přiletí do dějiště olympiády první třídou, ale někteří sportovci, kteří na účast mají výkonnostně, tam kvůli penězům přijet nemohou. Jaká je v tomto případě spravedlnost?! A je to právě tím, že se ti funkcionáři snaží držet olympijské hnutí jako amatérské! Podle mě je to spíš amatérské vedení, které sport ponižuje. Mělo by platit, že pokud někdo splní kvalifikační limit, pak na olympiádu skutečně pojede. A Mezinárodní olympijský výbor musí účast takového sportovce zajistit. Z kterékoli země. V jakémkoli sportu. Přece dnes už nemůže platit, že když jsi se narodil například v Trinidadu, tak máš smůlu. Pro mě je nejdůležitější věc spravedlnost.

Jenže jak toho dosáhnout? Vždyť i uvnitř olympijského hnutí jsou sporty „rozkastované“.
No právě! O to se musí postarat Mezinárodní olympijský výbor, který z olympiád vydělává peníze. A ze všech sportů. Když Coca-Cola platí olympijskému výboru sto milionů dolarů za to, že je oficiálním nápojem olympiády, pak přece platí kvůli tomu, že jsou tam ti nejlepší ve všech odvětvích. Přece by neplatili takové peníze jen za pozemní hokej. Jenže se bojím, že to ty pány „tam nahoře“ ani nezajímá.

Dovedete si představit, že byste pracovala v českém sportu?
To jste hodně v budoucnosti. Tlačí mě do politiky v Americe a nyní už i v Česku. Jenže já chci konečně začít žít. Vždyť jsem teprve teď přestala hrát tenis. Teprve se rozhoduji, co budu dělat. Ano, mám víc možností, ale o práci pro český sport jsem zatím skutečně nepřemýšlela.

Jak byste mohla nebo chtěla pomoci českému tenisu?
To by se mě museli zeptat!

A kdyby se vás zeptali?
Velmi ráda pomohu jakémukoliv českému hráči nebo hráčce, kteří o to stojí. To už jsem vlastně dělala, když jsem ještě hrála. Nechci si své zkušenosti vzít do hrobu. Já totiž ráda učím.

Víte, jak v podobné situaci dopadla Hana Mandlíková? Také chtěla českému tenisu pomoci, ale byla osočena, že jí jde jen o peníze.
To jsem slyšela. A to jde o Kaderku, a o něm se ani nebudeme bavit. (Ivo Kaderka je předsedou Českého tenisového svazu – poznámka redakce). K tomu mohu říct jen jednu věc: vůbec nezáleží na tom, jaké vztahy jsem s ním měla v minulosti. Ale když jsem nedávno viděla, jak předal vyznamenání Antonínu Bolardtovi (tenisový činovník v letech normalizace – poznámka redakce), tak se o Kaderkovi doopravdy nebudu bavit. Protože Bolardt byl nejhorší člověk českého tenisu. To je prostě, jako kdybych poděkovala Novotnému nebo Husákovi. Nebo Brežněvovi.

S Kaderkou byste tedy nemohla spolupracovat?
V žádném případě.

Nebojíte se, že si toho na sebe vezmete moc? Podle rozpisu posledních týdnů a měsíců absolvujete deset nebo i patnáct akcí měsíčně. Jednu v Buenos Aires, druhou v Paříži, pak do Asie…
No, ano, je to trochu blázinec. Musím zpomalit.

Děláte to pro peníze?
(Smích) Většina akcí, které dělám, za peníze není, jde o charitu. Jenže přestala jsem hrát tenis, abych byla víc doma, abych měla čas na jiné věci, a od té doby, co nehraji, ještě víc cestuji. Vždyť po dlouhé době jsem strávila aspoň čtyři noci po sobě v jedné posteli. V Řevnicích u mámy. Ale jinak je to jedna noc, pak třeba dvě a zase jedna. Takže se už těším na červen do Paříže, odkud budu z Roland Garros komentovat přenosy pro Tennis Channel. Tedy čtrnáct dní v jedné posteli. Konečně.

A čím se živíte? Kdekoho by napadlo: A z čeho ta Navrátilová vlastně žije?
To chápu. Hraji exhibice, budu komentovat pro televizi. Dostávám peníze z reklamy na kreditní kartu v USA. Vyšlo mi pár knih. Teď možná připravíme DVD o zdravé výživě. No, a to mi k životu stačí. Jo, a taky přednáším. Dokonce se chystám i do Prahy.

Prosím? Vy budete přednášet v Praze?
Najal si mě Deloitte & Touche. Bude to o tom, jak je sport spojený se životem a život se sportem. Aby člověk věděl, jak dosáhnout pozice číslo jedna ve sportu i v byznysu. Je to totiž podobné.

Za kariéru jste na oficiálních výhrách na turnajích WTA vydělala 21 400 871 dolarů…
… a kolik centů? To sice ano, ale dnes už je to hodnota jen deseti milionů dolarů. Škoda.

Jak s těmi penězi nakládáte?
Mám je v akciích a polovinu v nemovitostech. Jenže výdělky tenistů jsou jiné než u hokejistů či fotbalistů. Oni sice z platu odvedou daně, ale potom už nemají další vydání. Tenisté si platí úplně všechno, letenky, hotely, auta, trenéry. V tom je tenis finančně méně zajímavý než hokej.

Zajímáte se o společnosti, kde máte uložené peníze?
No, samozřejmě. A navíc i vyhledávám společnosti, kam peníze vložím. Většinou takové, které se zabývají ekologií, alternativní nebo solární energií. Chodím hodně nakupovat do Whole Foods, což je řetězec s biopotravinami. Takové společnosti ráda podporuji. Podporuji je nejen tím, že mám jejich akcie, ale také kupuji jejich výrobky. Například jsem měla auto Toyota Prius, což je hybridní vůz s ekologickým motorem. O.k., mám sice i starý mercedes, který má velkou spotřebu, ale snažím se.

Reprezentují vás dobře udělané oficiální internetové stránky www.martinanavratilova.com. Napsala jste si je sama?
Jo, jo. Každé slovo, které tam je, je ode mne. Proto tam teď nepíšu tak často.

Budete-li v následujících měsících či letech více v Česku, připravíte své stránky také v češtině?
Samozřejmě. A taky si je napíšu sama. No, možná budu mít kvůli češtině poradce.

Zajímáte se tedy o nové technologie?
Trochu. Pořídila jsem si iPod a konečně jsem se s ním naučila zacházet. A telefony, ty mě fakt baví. Už se těším na nový iPhone. Nekoupím si ho jen proto, že je to nové. Pro mě to musí být funkční. A na každém telefonu mi něco chybí. Nějak bych ho vylepšila. Řekla bych jim, že tohle tlačítko má být tady…

Stejně jako jste si našla Sport Invest – zkuste zavolat výrobci vašeho telefonu…
(smích) Jo, jo. Ti by o mě tak stáli. Když to vyjde, budu radit nebo pomáhat jedné společnosti, která vyrábí zavazadla, kufry. Hodně jsem toho za těch čtyřicet let procestovala, tak se snad i vyznám, a občas jsem i zuřila, když se mi namočil kufr a měla jsem všechno mokré. Říkala jsem si, že si snad musím začít vyrábět vlastní bagáž, aby se mi věci takhle neničily.

A která z technických vymožeností vás nejvíc „dostala“?
Asi ten mobilní telefon. Teď navíc mám black berry, na kterém mi jdou i e-maily. Bylo hrozné, když jsem se několik dní nedostala k počítači a pak tam měla 50 mailů. Takhle vyřeším i byznys za pět minut v autě. Black berry mi změnil život. Ale moje partnerka by vám řekla, že je to ještě horší, protože místo, abych byla s ní, dívám se na black berry.

Napsala jste šest knih rozličných žánrů – biografii, o tenisu, o zdraví a tři detektivky. Připravujete nyní nějakou další?
Momentálně ne. Ale v budoucnu bych ráda napsala nějakou další o zdraví. O výživě, pro starší dámy.

???
Protože já jsem teď akorát v tom… Jak se to řekne? Menopauza. Jak se to řekne česky?

Přechod
…a tak možná budu dávat rady ženám v přechodu.

Proč píšete?
Hlavně že mě to baví a pomůžu. Pořád se mě ptali, jak mohu hrát tak dlouho a dobře tenis, když jsem tak stará. No, a já jsem toho namluvila tolik… Píšu, abych nemusela tolik mluvit. Když se mě na něco ptají, říkám: Přečtěte si moji knížku. Čili důvodem byla vlastně moje lenost (smích). Ukážu na knížku a mám klid. Svatá úplně nejsem. Matka Tereza taky ne.

Jaké jsou hříchy Martiny Navrátilové?
Neuměla jsem naslouchat. Teď se to ale už učím. Tenisté si fakt dělají, co chtějí. A všichni se podřizují jim. Vedou takový sobecký život. Když jsem skončila s tenisem, začala jsem víc poslouchat. Snad se i lépe chovat k jiným lidem, aby byl náš vztah vyrovnanější. Že už nejsem ta „jednička“. Dobrá, ale hříchy? Neposlouchám. Jsem netrpělivá. A jedla bych sladké. Zvlášť když máma tak dobře vaří a peče. Všude jsou buchty a koláče. Jenže už nemohu jíst jako zamlada.