100 let republiky: v osmdesátých letech kulminovala kultura bonů a veksláků - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

100 let republiky: v osmdesátých letech kulminovala kultura bonů a veksláků

,
100 let republiky: v osmdesátých letech kulminovala kultura bonů a veksláků
Zdroj: čtk

„Chceš bony? Chceš bony? Chceš bony? Tak co vlastně chceš?“ Takto končí film Bony a klid Víta Olmera, který věrně zachycuje prostředí veksláků na konci 80. let. Veksláci chtěli především peníze a na pomezí ilegality jich vydělávali skutečně hodně – od 30 tisíc do 100 tisíc korun za měsíc. Byli to na dnešní poměry extrémně bohatí lidé, jelikož normální zaměstnanec si v té době vydělal měsíčně jen něco přes tři tisíce hrubého.

Veksláci vydělávali jednoduše na rozdílu mezi oficiálním kurzem valut a kurzem černého trhu. Oficiální kurz západních „tvrdých“ měn vedl cizince k tomu, že služby veksláků vítali. Za své peníze od nich dostali mnohem víc, než kolik nabízely banky a oficiální směnárny. Češi a Slováci zase u veksláků nakupovali dolary, marky a další měnu, protože v bankách měli přístup jen k velmi nízkým částkám. Nakupovat pak za ně mohli zejména v Tuzexu.

Hejlové a kavky

Tuzexy zřídil stát v 50. letech s jediným cílem – získat od občanů západní valuty (upravil kvůli tomu i cla, aby se v nich vyplatilo nakupovat a nikoli dovážet z ciziny). V obchodech se platilo pouze bony, což byly speciální poukázky, které stát lidem vyměňoval za valuty. Ale ne všichni k nim měli přístup, a proto přišli veksláci. Jejich „pracovištěm“ bylo třeba pražské Václavské náměstí. „Šéfové seděli celý den na Václaváku ve snack barech hotelů Jalta, Alcron nebo Ambassador a odtud všechno řídili,“ vyprávěl po letech časopisu Reflex vekslák Fanda.


Přečtěte si o téměř stoleté historii koruny:

Historie české koruny aneb Jak se dožít stovky

 1919. První československé definitivní platidlo, státovka 100 Kč, autor Alfons Mucha, v oběhu od 7. 7. 1919.


Šéfové rozdali běžným vekslákům bony ati je šli vekslovat za koruny. Od rána postávali v okolí Tuzexu v Panské nebo Palackého ulici nebo se pohybovali v přilehlých pasážích. Veškerá směna bonů za koruny byla nezákonná, příslušníci SNB o vekslácích však měli dobrý přehled a za „všimné“ je tolerovali. I nejnižší veksláci v hierarchii si vydělávali zhruba tisícovku denně a mohli si dovolit život na vysoké noze. „Večer to začalo dejchat. Diskotéky, bary, kurvy a nonstopy. Hodně se dávaly karty, gotes, teta. A tam se hrálo o velké prachy,“ dodává Fanda s tím, že ráno se pak zase všichni sešli na ulici.

Součástí vekslácké kultury bylo i okrádání „hejlů“ či „kavek“. Veksláci masově podváděli, když měnili naivním venkovanům české koruny za bezcenné zahraniční měny nebo okrádali turisty, kteří potřebovali vyměnit valuty za koruny (koruny často dostali, ale prošlé). Při běžném vekslování na ulici, maximálně s pár stovkami korun, se to dařilo vekslákům-šéfům u policajtů vyžehlit. Jenže pak se jedna parta dohodla a pustila do světa několik kufrů plných falešných peněz a byl průšvih. To mimo jiné zachycuje i Olmerův film.

Fronta na rifle

Lidé byli po západním zboží jak zbláznění, čehož si všimli i někteří soudruzi v tehdejším parlamentu. V červnu 1988 se poslankyně Olga Škarydková pozastavila nad tím, jaký mají prodejny Tuzex vliv na děti i mládež. „Víme všichni, soudruzi, že zahraniční měnu převedenou na tuzexové poukázky lze v podstatě získat dvěma způsoby: prací v zahraničí nebo nákupem na černém trhu,“ vyprávěla ve sněmovně. V zahraničí pracoval jen zlomek lidí, takže většina nákupů bonů probíhala od veksláků. „Není jistě málo rodičů, kteří tento nezákonný způsob volí, aby oblékli své děti již ve školce do zboží nakoupeného v Tuzexu. Nevím, zda se již někdo zabýval tím, jaký vliv a dopad takovéto nerovnosti mají na výchovu těch nejmenších i na třídění společenských postojů,“ uvedla tehdy poslankyně Škarydková.


Fronty, šeď, prázdné regály. Připomeňte si, jak to vypadalo v obchodech za socialismu

 Ovoce, zelenina a fronta. Typický obrázek před obchodem za socialismu.


Některé výrobky a značky z Tuzexu se staly legendární. V roce 1968 se na pultech prodejen objevily první džíny od italské firmy Rifle. Ty se zejména mezi mladými staly nejkupovanějším druhem oblečení v Tuzexu a později i synonymem pro džíny. Rifle se říkalo i ostatním značkám, které přišly do Tuzexu později (Wrangler, Levi Strauss, Wildcat, Mustang). „Jeden čas byla naše mužská mládež přímo zamořena touhou míti takzvané texasky. V podstatě je to oblek amerických dělníků, doplňuji – pracovní. Dokonce byly prodávány i v Tuzexu a naši mladí byli ochotni za ně zaplatit 45 tuzexových korun a stát dlouhé fronty,“ píše se v Kronice města Modřan z období normalizace.

V roce 1989 se v Tuzexu prodalo zboží za 250 milionů dolarů, naprostá většina z dovozu: 60 tisíc televizorů, 30 tisíc videorekordérů a přehrávačů či deset tisíc osobních počítačů. Po roce 1989 Tuzex rychle zanikl. Lidé si mohli kupovat západní zboží svobodně sami. Stejně tak zanikli i veksláci, z nichž vydělané peníze udržela jen hrstka. K nejznámějším „slavným“ vekslákům patří Tomáš Pitr či později zastřelený František Mrázek. V 90. letech všichni většinou pokračovali v pololegálních aktivitách.

Bony
 Odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu Tuzex neboli bony. Velká příležitost zejména pro překupníky. Poukázky, jimiž se platilo v Tuzexu. Oficiálně jste je mohli získat jen při povinné výměně za valuty. Přístup k bonům měli hlavně lidé pracující v zahraničí. Ti byli po návratu do vlasti nuceni směnit valuty za bony. Oficiálně měl jeden bon hodnotu jedné koruny, na černém trhu se prodával od 4,80 do šesti korun v závislosti na sezoně.

Přečtěte si také:

13 potravin, které přežily od socialismu až dodnes

Jen ty mašiny roztlučme aneb Proč textilky přiváděly lidi do náruče komunismu

Ceaușescu by měl radost. Rumuni oživují komunistické značky zboží

Ohodnoťte tento článek
Diskuze