Nepřehlédněte

 Hlavní vyjednavač EU pro brexit Michel Barnier

Barnier: V dohodě o brexitu došlo k posunu, hotovo ale ještě není

podcast Euro

Poslouchejte Euro!

Ilustrační foto

Čechům se daří. S příjmem snadno vystačí nejvíce lidí za šestnáct let

Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Můžeme od nového roku očekávat zdražení povinného ručení?

Povinné ručení se díky mnoha změnám v pojišťovnictví bude nejspíše nadále zdražovat.…

Výměna výtahu a potřebná povolení

Životnost výtahu v bytových domech je 15–25 let (doba životnosti je ovlivněna prováděnou…

Rondo.cz nabízí řešení, jak získat a udržet zákazníky. Výše platby je přizpůsobená možnostem firem

Kamenné prodejny i eshopy dlouhodobě bojují s tím jak získat a udržet zákazníky. Přitom…

C. k. advokáti

20. listopadu 2017, 00:00 - Václav Drchal
20. listopadu 2017, 00:00

Nikdy dříve ani později se advokáti netěšili tak prestižnímu postavení jako za Rakousko-Uherska

Román Václava Beneše Šumavského Brodkovský advokát začíná v dostavníku. Mladý muž „ušlechtilé tváře a šedého jiskrného oka“ jede do (fiktivního) městečka Brodkovice, aby si v něm otevřel advokátní praxi. Nepřítomně se rozhlíží po krajině a sní.

Slibuje si, že „bude poctivým advokátem a upřímným rádcem i přítelem lidu“, a budoucnost vidí v těch v nejsvětlejších barvách: nejdřív se dostane do obecního zastupitelstva, založí politický a hospodářský spolek, pak ho „lid zvolí za poslance svého na (zemský) sněm a později i snad do Říšské rady“. Najde si také samozřejmě ženu – „sličnou“ a z rodiny bez poskvrnky; „nebude žádati velikého věna“, ale přece tolik, „aby si mohl zakoupiti majetek“. A nakonec – půjde-li vše, jak má – vynikne „jako řečník parlamentní“, stane se „vůdcem národa svého“ a ověnčí „čelo korunou zásluh a slávy“.

Sny nastávajícího advokáta Kubaly působí dnes pateticky, surreálně a – snad úplně nejvíc ze všeho – dětsky. Jenže v devadesátých letech 19. století, kdy kniha vyšla, to všechno byla vcelku přiměřená očekávání.

Volební právo tehdy kvůli daňovému cenzu mělo sotva 15 procent mužského obyvatelstva a politické strany připomínaly elitní pánské kluby. Advokáti byli ideálními reprezentanty tohoto „honoračního“ pojetí politiky a jejich společenská prestiž nečněla nikdy dřív ani později tak vysoko jako v časech Rakousko-Uherska (1867 až 1918).

Čísla jsou výmluvná. Podle knihy Martina Ráji V čele občanských elit osciloval v té době podíl advokátů mezi českými poslanci Moravského zemského sněmu mezi 21 a 42 procenty. Nebo jinak a možná ještě výmluvněji: roku 1906 působilo na Moravě 169 českých (hlásících se k české, nikoli německé národnosti) advokátů a celkem 15 z nich bylo poslanci; tedy zhruba každý jedenáctý. Advokáti stáli v čele politických stran a nejrůznějších spolků, byli ministry (Alois Pražák, Karl Giskra, Bedřich Pacák) a ovládali radnice velkých měst – Prahy, Brna, Plzně.

Nevíme, kdo autora Brodkovského advokáta inspiroval, ovšem klidně to mohl být Alois Mikyška z Valašského Meziříčí, zvaný Vévoda z Mezopotámie. Advokátem – prvním na Hané – s e Mikyška stal roku 1863. Brzy poté založil čtenářský spolek Měšťanskou besedu, stál u zrodu „valmezského“ Sokola, dobrovolných hasičů, Musejní společnosti a Národní jednoty. Už v roce 1864 byl městským zastupitelem a roku 1890 starostou. Mezitím ho „lid“ poslal do zemského sněmu (1874) a o pět let později do vídeňské Říšské rady. A samozřejmě si také – jak Kubala snil – našel ženu (nakolik byla „spanilá“, netušíme) a výhodně se oženil.

Jen se zeptaj policajta

Až do roku 1849 byli advokáti svým způsobem státní zaměstnanci a jejich počet víceméně stagnoval (platil numerus clausus). Poté to sice provizorní advokátní řád změnil, jenže advokacie stejně nebyla svobodná. Advokáty jmenoval ministr spravedlnosti na návrh nově zřízených komor (v Českých zemích fungovaly tři – česká, moravská a slezská) a místo jasných pravidel se prosazovaly politické ohledy, případně kamarádšofty.

Mnohým to vadilo. Definitivní uvolnění pravidel u nás tehdy prosazoval například časopis Právník a rovněž někteří politici. Novinář (pozdější), mladočeský předák a právník (sám vážně zvažoval advokátní kariéru) Julius Grégr kvůli tomu dokonce v červnu 1863 vyfasoval měsíc vězení. Pobuřování se dopustil mimo jiné tím, že v novinách horoval pro svobodnou advokacii a ministerstvo spravedlnosti obvinil z protičeského zaujetí, protože – takto rozsudek reprodukovaly Národní listy – psal „úsměšně, že aspiranti advokacie se mezi jinými též tou vlastností vykázati musí, že jsou buď osvědčenými odpůrci národnosti české, aneb že se nehlásejí upřímně a zřejmě k národu svému českému“.

Všechno změnil nový advokátní řád z roku 1869. Advokacie se stala svobodnou a advokátem se od té doby mohl stát každý, kdo splnil předepsané požadavky (o tom za chvíli). Počet advokátů – roku 1868 jich v Čechách bylo 216 a na Moravě 92 – začal raketově růst, a tak hned 27. ledna 1869 Pražský deník informoval, že „včera složilo 13 kandidátů advokacie“ přísahu a „ti všickni budou v Praze advokaturu provozovati“. O další měsíc později se přidaly Humoristické listy s vtipem, ve kterém „paní Kačenka“ vysvětluje „paní Bábince“, jak se k ní dostane, slovy: „Zeptaj se jen některého pana policajta na onu ulici, v níž není ještě žádný svobodný advokát.“ A brzy poté přidaly vtip o „jednom svobodném advokátu bez práce“.

Počet advokátů pak setrvale rostl až do roku 1914 – v Čechách celkem o 449 a na Moravě dokonce o 472 procent: zajímavé je, že se tak dělo hlavně v průmyslových městských oblastech, kdežto na venkově dokázaly většinu sporů i nadále řešit místní autority. Zvýšil se rovněž počet advokátů na obyvatele, a to ze zhruba 18 tisíc na přibližně sedm tisíc. Oproti dnešním asi osmi stovkám lidí na jednoho advokáta to byl sice zanedbatelný počet, ovšem na 19. století to bylo hodně, a tak se už roku 1878 na 4. sjezdu rakouských advokátů v Brně vážně uvažovalo o znovuzavedení regulace. Prezident Moravské advokátní komory Karl Reissig vysvětloval, že „přirozený pud k samostatnosti a neodvislosti, jakož i bludné domnění, že s advokacií jest spojen blahobyt materiální, jsou toho příčinou, že mladší síly houfem hrnou se k stavu našemu“.

Numerus clausus však už za monarchie nebyl nikdy obnoven a advokacie zůstala svobodná a otevřená.

Vykopaný hrob

Reissig měl pravdu v tom, že zdaleka ne všichni advokáti byli úspěšní, a s některými to dokonce dopadlo hodně špatně. Kancelář nevynášela například Moritzi Deutschovi z Kyjova, stál před bankrotem, a tak roku 1897 spáchal sebevraždu. Již o deset let dříve přinesly noviny zprávu o tom, že vdova po advokátovi Johana Voltrová „zemřela jako žebračka“. Právě kvůli takovým případům vznikla roku 1895 Kaňkova nadace, která pečovala o chudé advokáty a jejich rodiny.

Takových anomálií však mnoho nebylo: advokáti zpravidla patřili k nejbohatším vrstvám obyvatel a jejich ekonomická síla navíc – jak o tom svědčí volební seznamy – vytrvale rostla.

Už roku 1880 patřila více než polovina brněnských advokátů do první voličské skupiny (tedy k největším plátcům daní ve městě) a roku 1896 to už byly bezmála tři čtvrtiny. Vývoj v ostatních moravských městech se tomu hodně blížil. Neslo to s sebou vysoce nadprůměrné materiální požitky. Advokáti většinou bydleli ve tří- až pětipokojových bytech (ovšem desetia vícepokojové byty nebyly výjimkou), ke kterým patřily různé komory, kuchyně, čeledníky a později i sociální zařízení. Sluhu nemělo jen osm procent advokátů, čtvrtina si držela jednoho, polovina dva a zbytek byl ještě náročnější. Na konci 19. století navíc advokáti začali houfně opouštět centra měst (v nich zůstaly jen jejich kanceláře) a stěhovali se na předměstí do honosných vil; už tehdy občas vybavených tenisovými kurty a bazény.

Velmi dobře se dařilo například již zmíněnému Vévodovi z Mezopotámie. V kanceláři valašskomeziříčského Mikyšky pracovalo jeden čas 20 písařů (psací stroje se objevily až před koncem století) a navíc vedle ní založil a řídil Občanskou záložnu. Zisky měl pohádkové. Pouhé dva roky po otevření kanceláře si koupil velkostatek v Brňově, poté dva domy na náměstí ve Valašském Meziříčí, ovšem jen proto, aby je dal strhnout a mohl si p ostavit důstojné sídlo. „V domě Mikyškově bylo jako u velmože,“ psaly Lidové noviny.

Jenže záložna nakonec Mikyšku stáhla ke dnu. V září 1903 se ukázalo, že nemá na výplaty, a tak se dvaasedmdesátiletý

advokát rozjel do Brňova a „z dámského revolveru střelil se přímo do srdce“. Z vkladů zmizel milion a půl, řada lidí přišla na buben a všeobecně ctěný muž – který se zasloužil o založení několika škol a neváhal sem tam zdarma zastupovat chudinu – se přes noc změnil v padoucha. „Okradení vkladatelé jati nedůvěrou, že dr.

Alois Mikyška starší není mrtev, nýbrž že z peněz nepoctiv nabytých kdesi dobře žije a do rakve že vložena pouze figurína, několikráte v noci otevřeli hrob dra Mikyšky, aby se přesvědčili, zdali dr. Mikyška skutečně je tam pochován,“ psaly o advokátově pohřbu Národní listy.

Těžká léta kandidátská

Za společenský a ekonomický vzestup však bylo třeba zaplatit. Už studium práv bylo kvůli finanční náročnosti nad síly řady rodin. Otec pozdějšího známého právníka Helceleta si v dopise stěžoval, že „je Ctibor a studia jeho jaksi upírem krvi mé“ a dodával: „Vždyť tisícka zlatých ušetřených dílem už se rozplynula a daleko nebude stačiti do jeho úplného absolvování studií.“

Tím ale cesta do advokacie jen začínala. Nejdřív bylo třeba udělat doktorát, poté následovalo většinou sedm let koncipientství, a advokátem se tak mladý muž (ženy mohly studovat práva až od roku 1918) mohl sotva stát před dovršením jedenatřiceti let. Začínalo se roční – zhusta neplacenou – praxí u soudu. Samotná práce za moc nestála. „Popíral jsem ve spisech vše možné, což bylo tehdy nutné (…) V jednom sporu, kde žaloval obuvník z Dolan, popřel jsem ve spisu, že je obuvníkem, popřel jsem, že je v Dolanech, popřel, že se jmenuje František,“ vzpomínal na praxi u krajského soudu v Olomouci advokát Richard Fischer. Jinak mu ale rok 1897 ubíhal v družné zábavě s ostatními auskultanty (dnes bychom řekli justičními čekateli): „Zvykem bylo, když se stala nějaká událost, např.

někdo dostal peníze z domu neb na směnku ze záložny, tak musel poplatit několik lahví piva.“ A když je při „takové pijatice“ přistihl nějaký soudní rada či úředník, nechal si prý nalít a „pil radostně“ s nimi.

Pak následovaly minimálně tři roky – v praxi však skoro vždy šest let – služby u advokáta. Ze vzpomínek víme, že ve 40. letech dělal Jan Kozánek koncipienta úplně zdarma a (budoucí ministr spravedlnosti) Alois Pražák za 16 zlatých měsíčně, později se však úděl kandidátů advokacie přece jen zlepšil. Mladí a zatím nezkušení koncipienti si sice nadále dávali do novin inzeráty, že nastoupí do kanceláře „za levných podmínek“, ovšem ti zavedení si mohli diktovat: užitečnějšího a kompetentnějšího pomocníka neměl advokát šanci sehnat. Již zmíněný Richard Fischer dostával v 90. letech od olomouckého advokáta Antonína Geislera měsíčně 100 zlatých (dvoj- až trojnásobek pěkné dělnické mzdy) a ani trochu si nestěžoval: „Zůstal jsem u něho celých šest let a vycházeli jsme spolu velmi dobře jako kamarádi (…) Měl jsem hodně volnosti, a také hmotně jsem si dobře stál. Dovolenou měl jsem jinak 14denní.“

Nakonec po tom všem přišla advokátní zkouška, během které dostal budoucí advokát reálný soudní spis a měl sepsat rozsudek a zároveň se proti němu odvolat. Advokát Emanuel Chalupný sice později vzpomínal, jak jeden z kolegů dokázal během testu zjistit, „u kterého soudu a jaký rozsudek byl vydán v onom procese“, a prozradil mu správný výsledek, jenže to byla výjimka. Například v letech 1902 až 1904 nedostal za zkoušku „výtečnou“ vůbec nikdo, čtvrtina lidí byla hodnocena „velmi dobře“, plné dvě třetiny za „dobře“ a osm procent uchazečů propadlo.

Když porotce slzí

Inzerovat své služby rakousko-uherští advokáti nemohli, řada z nich si přesto na stránkách novin dělala skvělou reklamu: díky referátům ze soudních jednání.

Například roku 1892 během „sensačního procesu dědiců hraběte Jiřího Valdštýna“, což bylo dost možná vůbec nejsledovanější soudní jednání v našich dějinách, se skvěle uvedl obhájce Josef Herold. Jeho květnatá závěrečná řeč trvala plné čtyři hodiny. Během ní – aby porotě vsugeroval, že věčně opilý a zcela nevzdělatelný hrabě byl při psaní závěti svéprávný – prohlásil sám sebe za slabomyslného, protože také jako pan hrabě „nedovedu hovořiti o věcech vyšších“, spílal šlechticově matce (chtěla dědit místo jeho klientů), že „pohaněla mrtvolu“, a s úžasnou výmluvností líčil, jak Waldsteinovic rodinu stihla „Nemesis dějin“ za konání „velkého předka“ Albrechta, který „v čele surové soldatesky vpadl do této země“. Jeho řeč, jak psala Národní politika, prý až k slzám pohnula leckoho z diváků a „gratuloval mu sám prezident zemského soudu Maux“.

Jedním z nejproslulejších řečníků byl Václav Bouček, který hned několikrát zastupoval Masaryka. Když v listopadu 1911 hájil „největšího básníka českého“ Josefa Svatopluka Machara, střídal pasáže snově patetické – ve kterých blouznil o Macharově vlastenectví a procítěně recitoval jeho verše – s vášnivými osobními výpady – v nichž soukromého žalobce, novináře Cyrilla Žďárského, nazýval takovou nulou, „že druhou podobnou v Čechách musíte hledat s lucernou v pravé poledne“. Když po několika hodinách strhujícího řečnění končil, přirovnal básníka k největším českým velikánům a porotce pak ku „slavné porotě“, která kdysi osvobodila Havlíčka: „Vím, že nám našeho Machara neodsoudíte, ale já bych rád, aby váš výrok na jeho prospěch byl jednohlasný (…) Věřím, že odpověď, kterou dáte na otázky vám položené, zníti bude takto: Machare, tys svou povinnost k nám vykonal, my, drahý, zlatý Machare, vykonáme ji i k tobě.“ Podle oslavného referátu deníku Čas mělo „několik porotců při jednom místě řeči slzy v očích“ a Machar byl hned poté – to se rozumí – jednohlasně osvobozen.

Jenže český advokát byl tehdy reprezentantem národa a musel se podle toho chovat. Když tentýž Bouček pomáhal o tři roky později s obhajobou „národního zrádce“ Karla Švihy, vysloužil si od novin jen pohrdání. A sociálnědemokratický předák, advokát (a pozdější ministr spravedlnosti) František Soukup do Práva lidu o budoucím spolutvůrci československé ústavy napsal: „Dnes pro mě dr. Bouček neexistuje!“ Vzpomínal na hezké časy, kdy býval Boučkovým koncipientem – „imponovala mně jeho elokvence a útočnost“ – a vyčítal mu, jak se od těch dob změnil. Jeho vystoupení před soudem nazval „pyramidální ostudou celé české advokacie“ a dodal: „To nebylo hledání pravdy, to bylo nejnižší trhanství.“

Advokáti vpravdě národní

Jestliže po roce 1848 nebyli advokáti nijak zvlášť národně vyhranění, tak s pokračujícím stoletím se – hodně to souviselo s jejich politickou angažovaností – štěpili na české a německé. Olomoucké noviny měly ostatně jasno už v roce 1869 a čtenáře důrazně varovaly před německými advokáty: „V takové kanceláři nepřátelského advokáta aneb notáře k Slovanstvu musí našinec hodně peněz vyklopiti; ale z lásky k němu nejedná se.“ Připomínaly, že dnes už je advokacie svobodná, a nemusíme tak „naplňovati kapsy nejúhlavnějších nepřátel našich“, kteří po nás za naše peníze jen šlapali: „Svůj k svému budiž i zde vodítkem naším.“

K tak netolerantnímu vyjádření nepochybně přispěl fakt, že němečtí advokáti měli nad českými jasnou početní převahu. Podíl česky mluvících a cítících advokátů se sice neustále zvyšoval, ovšem ještě roku 1910 se při sčítání lidu hlásilo na Mor avě k češtině coby obcovací řeči jen 36,9 procenta advokátů. Obzvláště těžké to mívali čeští advokáti, kteří se řízením osudu ocitli ve většinově německém městě (a samozřejmě naopak). Víme například, že ve Znojmě vytloukli roku 1903 němečtí radikálové českým advokátům Stavělovi a Velebovi okna. Ještě hůř na tom byl Ferdinand Dostál (známější je pod uměleckým jménem Otakar Bystřina) z Nového Jičína: „Házelo se po něm i jeho rodině vejci i shnilými jablky. Často za jitra nacházela mladá choť Bystřinova okna zamazaná a kliky lejnem znečištěné.“

Dobře to ale s advokátem nemuselo dopadnout ani v případě, že chtěl zůstat stranou a od nacionálního radikalismu se distancoval. František Panovský z Litovle byl kvůli tomu obviněn ze zrady českých národních zájmů a vyobcován. Mimochodem velmi podobně končí román Brodkovský advokát zmíněný v úvodu tohoto článku: advokát Kubala zradil národ a poté, co dav křičící – „Zabte ho! Zabte ho! Zrádce! Jidáše!“ – málem vyraboval jeho dům, s ostudou a se slovy – „Jsem tu zbytečný! Jsem proklet těmi, kterým jsem druhdy chtěl práva dobývati!“ – odjíždí z města.

Jací vlastně byli?

Jak už víme, nikdy dříve ani později se advokáti díky své společenské angažovanosti netěšili tak prestižnímu postavení jako za Rakousko-Uherska. Lidé oceňovali jejich vzdělání i schopnosti a dovedli to dát najevo. Když například v březnu 1912 zemřel advokát, poslanec, člen panské sněmovny a plzeňský rodák Václav Škarda, zveřejnila plzeňská radnice v novinách celostránkové parte, ve kterém stálo, že odešel „muž ryzích vlastností a rozhledu, neúnavný pracovník národní a politický, nadšený pěstitel české samosprávy, vlastenec srdce zlatého“.

Druhou stranou téhož listu jsou dobové vtipy – jen v Humoristických listech se jich dají nalézt desítky a stovky –, ze kterých advokát s neochvějnou pravidelností vychází coby bezskrupulózní hamižník a chamtivec (rovnat se mu v tom mohli snad jen Židé, případně židovští advokáti).

Na rozdíl od první republiky neexistuje žádný výzkum veřejného mínění (v tom z roku 1937 označili respondenti – dělníci i univerzitní profesoři – advokáta za nejméně užitečnou profesi hned po knězi), a tak můžeme o tom, jak lidé skutečně hleděli na advokáty, jen spekulovat. Pravda nejspíš ležela někde uprostřed.

Budu poctivým advokátem, lid mě zvolí za poslance svého na sněm a čelo své poté ověnčím korunou zásluh a slávy. Pud k neodvislosti jakož i bludné domnění, že s advokacií jest spojen blahobyt, jsou toho příčinou, že mladí hrnou se k nám.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz


Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Čtěte také

Komentáře

Finance
Státní svátky 2019 - na kolik volných dnů se můžeme těšit?
V sobotu bude státní svátek, obchody zůstanou otevřené
Zvedl vám dodavatel zálohy za elektřinu? Braňte se, pokud nejsou férové
Nemusíte si náhodou do konce roku vyměnit řidičák?
6 tipů, jak vybrat stavební spoření pro děti a bez poplatků
Auta
Test Kia Ceed a Ceed SW 1.0 T-GDI: V jednoduchosti je krása
Autem roku v ČR se pro rok 2019 stane Kia, Ford, BMW, Peugeot nebo Subaru
Galerie: Veletrh EICMA přinesl druhou vlnu motocyklových novinek pro rok 2019
TÜV Report 2019: Porsche 911 vládne všem kategoriím. Naopak Dacia propadla
F-Type vyrazil mimo silnice. Speciál pro rally vznikl jako oslava 70. výročí sportovních Jaguarů
Technologie
Novinka ve vypalování. Po letech přichází 128GB čtyřvrstvé zapisovací disky BDXL
Pět nejlevnějších tabletů, které můžete koupit na Vánoce
The Walking Dead: 15 zajímavostí o Rickově poslední epizodě
Český rozhlas chystá hybridní vysílání HbbTV, ke zvuku přidá obraz
Neomezený Email Profi i s novou doménou. Už nemusíte mít @seznam.cz
Hry pro příležitostné hráče