Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Pomozte ochránit uživatele internetu a zachovat svobodný internet

12. září se bude v Evropském parlamentu hlasovat o evropské směrnici o autorském právu.…

Konference o coworkingu TechoCon 2018

Kanceláře se čím dál rychleji mění, práce v nich stejně tak. Jak funguje moderní…

Konec výmluvám a začátek mluvení anglicky se blíží!

Lidský druh je mistrem ve vymlouvání se. Vymlouváme se na počasí, na únavu, na děti, na…

Budování státu

20. listopadu 2017, 00:00 - Václav Drchal
20. listopadu 2017, 00:00

S řídícím partnerem mezinárodní advokátní kanceláře Weil, Gotshal & Manges Karlem Muzikářem o hradu Sádek, kapitalismu, konkurenci a přístupu advokátů k práci

* Začneme trochu netradičně. Jste soukromým majitelem kaple Nejsvětější Trojice na Smíchově. Proč jste ji koupil a opravil?

V roce 1987 jsem se dal tajně pokřtít. Rok jsem chodil na katechismus k bratrům františkánům do chrámu Panny Marie Sněžné a mým kmotrem byl herec Josef Kemr. Právě on mě inspiroval. Josef Kemr za komunismu slíbil opravit a vymalovat sto kapliček, nevím sice, jestli stihl všech sto, ale skutečně to dělal. Když jsem později vydělal dostatek peněz, neváhal jsem a kapli – kolem které jsem si jako dítě chodil hrát na Petřín – koupil.

* Co starost o takovou památku obnáší?

Teď už to nijak náročné není, ovšem opravit ji náročné bylo. Až při rekonstrukci jsme třeba zjistili, že pod výmalbou z 19. století je naprosto nádherná rozsáhlá a neporušená barokní freska – stvoření světa. Já vlastně kupoval zajíce v pytli a vůbec nevěděl, co je uvnitř. Oproti mým jiným historickým nemovitostem nejsou ale ty náklady až takové.

* Myslíte gotický dům v Českém Krumlově?

Také, ale hlavně hrad Sádek na Vysočině. Už jsem opravil středověké hradby a teď se tomu místu snažím – ač jde o naprosto ztrátovou záležitost – pomalu vracet život. Výhodou i nevýhodou hradu je, že budova byla přes 50 let školou: vnitřní prostory jsou sice degradovány, ale stavba není poškozena zatékáním ani jinak. Příštích deset let mám co dělat a těším se na to.

* Proč zrovna historické budovy?

Historie mě bavila od malička a po maturitě jsem chtěl studovat dějiny umění, historii a jazyky. Jenže maminka byla vyloučena z KSČ, a tak mi na gymnáziu – byl to takový paradox doby – řekli, že na filozofickou fakultu doporučení nedostanu, kdežto na práva ano. Zjevně to vycházelo z naprosto mylné představy, že další pokus o převrat v Československu budou chtít – tak jako v roce 1968 – provést spisovatelé a intelektuálové. Jinak řečeno, právníci jim nevadili, ale filozofové ano. Na práva jsem šel v podstatě z nouze, ale po změně režimu se ukázalo, že je to disciplína, ve které jsem se našel, a extrémně mě baví.

* Tak tedy k právu. Kolegové z jiných kanceláří si stěžují na pokles sazeb za právní služby nebo rovnou na „podstřelování“ nabídkových cen u veřejných zakázek. Zasáhlo vás to také?

To muselo zasáhnout všechny – některé víc, některé míň – a každopádně to souvisí s několika bolestmi, kterých si v advokacii v poslední době všímám. Ta nejdůležitější – pokud se tedy nebudeme bavit jen o penězích, ale i o nasazení v práci – je zcela zásadní změna přístupu právníků k advokacii. Na začátku 90. let jsme všichni chtěli něco vybudovat. Rok 1989 znamenal zcela jiný způsob výkonu advokátní praxe a ti z naší generace, kteří uměli anglicky a šli hned po revoluci studovat do zahraničí, si přivezli velice intenzivní zkušenost, jak tento nový způsob práva aplikovat. Všichni jsme tehdy cítili, že – teď, v tuto chvíli – budujeme nový stát.

Možná to zní trochu směšně, až budovatelsky, jako z 50. let, ale bylo to tak.

* Tak to tehdy bralo hodně lidí.

Pamatuji si například, jak jsme první stoprocentní privatizační akvizici Rakony Rakovník (v září 1991 ji koupila firma Procter & Gamble – pozn. red.) zapíjeli s Tomášem Ježkem (předsedou Fondu národního majetku – pozn. red.) a jeho lidmi šampaňským snad do dvou do tří do rána, protože jsme v tu chvíli cítili, že kapitalismus je už nezvratný.

* To už jste byl ve „Weilech“?

Ne, zrovna jsem se tenkrát vrátil z Ameriky a do „Weilů“ nastoupil až roku 1993. Byla to úžasná doba plná zcela jiného emočního napětí než dnes. Kvalita práce tehdy zdaleka nebyla – alespoň z hlediska takové té, řekněme, technicistní advokacie – na stejné úrovni jako dnes, protože chyběly zákony, soudní rozhodnutí a nebylo jasné, jak právo interpretovat. Všechno se vytvářelo jakoby trochu na koleně, ale s obrovským nadšením. A díky tomu nadšení byli lidé v práci ochotní trávit spoustu hodin.

* A to už nejsou?

Myslím, že se to změnilo opravdu dramaticky.

U staré gardy právníků a u těch o půl generace mladších, kterým je dnes kolem pětačtyřiceti let, stále ještě vidím, že je pro ně zcela přirozené trávit v kanceláři 12 hodin denně. Samozřejmě jsou dny, kdy tady i mladší kolegové zůstanou stejně dlouho, ale oni už to považují za něco zcela výjimečného a věří, že je strašně důležité, aby se kromě práce věnovali i spoustě jiných věcí.

* To nemusí být na škodu.

Je to trend, který může občas pomoci, protože spokojená rodina dělá spokojeného právníka, to uznávám. Ten trend ale jaksi stále nekončí a mám pocit, že vede k určitému „zglajchšaltování“ právních služeb.

Jinými slov, budovatelský étos je pryč a mnozí dnes místo budování chtějí jen vydělávat peníze.

A myslím, že je to paradoxně ten zlom, který zapříčinil, že si advokáti vydělávají míň a míň. Do advokacie od konce 90. let vstoupila spousta lidí s vidinou, že vydělají obrovské peníze, ale už tomu nebyli ochotni věnovat všechen svůj čas a snažit se, aby měli před ostatními odborný náskok. Česká republika má deset milionů obyvatel a skutečně se u nás neuživí 100 tisíc právníků jako v New Yorku. Anebo možná uživí, ale ne takovým způsobem, aby byl pro některé finančně zajímavý. Všude na světě se platí standardní peníze za standardní právní služby a nadstandardní peníze za nadstandardní právní služby. Jenže těch nadstandardně kvalitních právníků u nás není zase tolik a bohužel mám dojem, že za ty nadstandardní peníze už mnozí ani nechtějí nadstandardně pracovat. A jsme u toho, proč advokáti vydělávají méně než dřív.

* Najít mladého právníka, který by byl podle vašich představ, asi není úplně snadné.

Sehnat vysoce kvalifikované koncipienty je opravdu těžké. Hotové právníky nehledám, protože jsem – zcela jednoznačně – příznivcem vlastní výchovy advokátů ze studentů a koncipientů.

* „Lovíte“ je už ve škole?

Ano, už na právnické fakultě. Skoro všichni u nás začali pracovat jako studenti nebo aspoň těsně po škole. Skutečně dávám přednost tomu, aby si lidé hned od začátku osvojili firemní kulturu a naučili se tvrdě a multidisciplinárně pracovat.

Neznamená to v práci bezduše trávit stovky hodin, jde hlavně o to, aby je zkušení kolegové hned od začátku přibírali k transakcím – jen tak z nich nevyrostou tzv. „backofficoví“ právníci, kteří jen něco neustále analyzují bez znalosti souvislostí. Uvidí také, jaká role je v kanceláři čeká za rok nebo za pět let, a díky tomu zjistí, jestli je taková práce vůbec baví. Není nic horšího, než když se snažíte pět let někoho – kdo je třeba opravdu dobrý – něco naučit a on vám pak řekne: mě advokacie nebaví, odcházím…

* Mám dojem, že v posledních několika letech vám právníků v juniorních pozicích spíš ubývalo.

Je to tak, v roce 2013 jsme měli přes 60 právníků a nyní je to o něco méně.

* A důvod?

Někteří měli představu, že jejich kariérní postup není dostatečný, s některými jsme se rozloučili my a další kolegové mínili, že tu strávili hodně let, už je nenaplňuje být 12 až 14 hodin v kanceláři a pokoušet se skloubit práci s rodinou. Já myslím, že to jde, ale uznávám, že když třeba nemáte za ženu zrovna advokátku, těžko se vysvětluje, proč chodíte domů každý den až v

devět večer.

* Mimochodem ze které právnické fakulty se vám studenti osvědčili nejlíp?

Historicky to bude asi moje alma mater – pražská Karlova univerzita. Ovšem velmi dobré právníky jsme – možná trochu překvapivě – měli z plzeňských práv a samozřejmě z Brna a Olomouce.

Rozdíly nevidím nijak dramaticky. Spíš mě vždy překvapí, když sem přijde – třeba z pražské fakulty – zhruba pět stejně vzdělaných právníků, jeden z nich je brilantní a září, kdežto zbylí jsou průměrní až podprůměrní. Asi to tedy není dané jenom školou.

* Co „podstřelování“ cen u veřejných zakázek?

Velkou slabostí zákona o veřejných zakázkách bylo, že často jediným hodnoticím kritériem byla nízká cena. Na to mají hezké přísloví Američané: You pay peanuts, you get monkeys. Některé kanceláře zkrátka odvedou mizernou práci a je jim jedno, že za ni dostaly mizerné peníze. Mohu si také myslet, že v tom občas může být určitý aspekt korupce: představte si, že nějaká kancelář úmyslně nabídne neúměrně nízkou cenu, protože je dopředu domluvena s protistranou a ta ji v budoucnu nechá vydělat na něčem úplně jiném. Dokázat to je ale v podstatě nemožné.

* Setkal jste se osobně s něčím takovým?

Důkazy pro to nemám, ale když něco kváká a chodí jako kachna, tak je to kachna. Mnozí klienti si ale naštěstí – pokud jim tedy skutečně jde o dobro firmy – vybírají právní služby účelně. Je přece vysoce pravděpodobné, že advokátní kancelář, která má za sebou stovky zásadních arbitráží a sporů, odvede svoji práci lépe než kancelář, která jich dosud dělala jen pět, byť by třeba nabízela třetinovou cenu.

A teď se na to podívejte prizmatem naší kanceláře.

Zrovna minulý měsíc jsme ve spolupráci s ministerstvem financí vyhráli první „solární“ arbitráž z těch asi celkem osmi nebo devíti, které nás čekají.

Celkově to je naše už asi sedmá arbitráž pro stát a všechny jsme vyhráli. Kromě toho jsme Česko zastupovali ve velkých mezinárodních i domácích sporech, a když si spočítáte, kolik finančních prostředků advokátní kancelář Weil státu zachránila, tak jsme dnes na zhruba 30 miliardách korun. Stejně jsme ale mnohým neumětelům trnem v oku. Jako by za nás nemluvily výsledky práce. A k těm vám žádné kontakty nepomohou.

* Kontakty jste ale měl vždy opravdu skvělé – dělal jste poradce Havlovi, Klausovi…

A na největších privatizačních kauzách jsme dělali v době, kdy byl premiérem Miloš Zeman. Bylo to dané tím, že jsme poměrně rychle vybudovali tuto kancelář, tehdy měla 15 až 20 právníků, což ještě na konci 90. let nebylo úplně běžné, a cíleně jsem se zaměřil na oblast s nejvyšší přidanou hodnotou, což tehdy byla privatizace.

* Jakou roli v tom hrála pověst vaší mateřské kanceláře?

Daleko víc než o slovutné jméno kanceláře jde o jednotlivé lidi. Když jsem se vrátil z Ameriky – mimochodem studoval jsem tam díky špičkovému vládnímu Fulbrightovu stipendiu –, pochopil jsem, že jestli chci dělat tentýž typ advokacie jako v New Yorku, musím mít odborně nejlepší lidi. Téměř všichni právníci z „Weilů“ tak mají buď další titul ze Spojených států – z Harvardu, NYU či z Kolumbijské univerzity, nebo kromě práv vystudovali třeba finance na VŠE. Navíc od nás nikdy neodešel žádný partner a ten zakládající tým – já, Karolína Horáková, Petr Severa, Karel Dřevínek – se nemění. Už čtyřiadvacet let máme každé pondělí poradu a pořád nás to ještě baví. Právě díky špičkově vzdělaným lidem jsme měli už v 90. letech šanci získat ty nejlepší zakázky.

* Bavili jsme se o proměnách v advokacii.

Přeskupování sil ale zjevně nastává i v politice.

Jak se díváte na nástup Andreje Babiše? Co to přinese společnosti a byznysu?

Já se k politice vyjadřovat nebudu. Řeknu jednu jedinou věc. Považuji za naprosto standardní demokratický vývoj, že dochází ke střídání stráží – a nejen ke střídání jednotlivých stran, ale také k dramatické přeměně celého společenského spektra.

Všimněte si, že i v Anglii a ve Spojených státech je ten tradiční systém dvou politických stran najednou nabouraný. Tradice se zkrátka mění. Zejména pro nás, kteří zažili komunismus s jednou vládnoucí státostranou, jsou svobodné volby vrcholným projevem demokracie. Občané v demokratických volbách nějak rozhodli. Někomu se to líbí, jinému ne a řeči o konci demokracie považuji nejen za velmi hloupé, ale hlavně účelové. Samozřejmě nejvíce od těch, co ve volbách neuspěli.

* Co vás na advokacii pořád baví?

Advokacie je v podstatě nudná práce, tedy pokud ji nemáte opravdu rád. V zásadě jde o „hrabání se“ v horách zákonů a judikátů, analyzování a vymýšlení struktur. Jenže právě v tom je to úžasné – když zrovna vy vymyslíte strukturu, kterou nikdo jiný nevymyslel, když zrovna vy najdete nějaký argument, který nenapadl nikoho z patnácti advokátů, kteří sedí proti vám u jednacího stolu. To mě…

* … motivuje.

Ano, to je moje motivace. Strašně mi proto vadí, že už nemám tolik času sedět u jednání jako dřív. Když máte pod sebou 100 lidí, tak musíte dělat administrativu a velké firmy administrativu milují. První, co udělám, když v sedm nebo v půl osmé ráno přijdu do práce, je samozřejmě „reporting“ do naší newyorské centrály a další administrativa.

* Kolik vám to tak zabere času?

Je to tak půl na půl. Šest hodin denně mi zabere administrativa a dalších šest hodin se mohu věnovat klientské práci nebo sedět na jednáních. A to mě baví ze všeho nejvíc – vyjednávat o nějaké velké transakci, sedět za stolem a dokázat argumentačně přesvědčit protistranu. Je to umění, kterému se naučíte za dlouhé roky vyjednávání, pokud se učíte od těch, kteří jsou v tom mistry. Já se snažil učit všude, v Americe od skvělých profesorů na Newyorské univerzitě a v Čechách třeba od Václava Klause.

Dokonalá znalost problému, soustředění, a když protistrana řekne první „nesmysl“, máte vyhráno. Už víte, že těch slabin bude víc a že vám neuniknou.

Slabší protivníci to pochopí a nakonec to vzdají.

Musím ale zároveň říct, že mě pokaždé skutečně potěší, když někdo z lidí, které jsem vychovával, dokáže během jednání zachytit něco, co jsem já nezachytil. Vidím, že je to baví, že jdou dál, a mám z toho radost.

Hotové právníky nehledám. Jednoznačně jsem příznivcem vlastní výchovy advokátů ze studentů a koncipientů.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz


Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Jak moc je zdraví nebezpečný život on-line?
Jak je to s platbou zdravotního pojištění v penzi?
Nechodíte na preventivní prohlídky? Pojišťovna vám může udělit pokutu
Čeká nás konec letního času?
Kandidáti do voleb se v malých obcích hledají těžce
Auta
Peugeot veze do Paříže koncept nového kupé. Bude to…
Srovnání: Audi e-tron je větší než I-Pace a EQC, ale má nižší dojezd a je pomalejší
Videodojmy: Citroen Grand C4 Picasso 2.0 BlueHDi EAT6
Čtyřdveřový Mercedes-AMG GT přichází také jako civilní 43 4Matic+. Pomalý vážně není
Mitsubishi slaví 40. narozeniny modelu L200 a brzy představí pick-up budoucnosti
Technologie
Prodeje samostatných grafických karet v Q2 2018: všechno jinak, podíl Nvidie klesnul
Twitter nezatížený algoritmy? Služba chce nabídnout snadné přepínání mezi obsahem
GPU v kartách Nvidia GeForce RTX mají dvě různé třídy. Co jsou zač „áčkové“ čipy?
Google v prosinci „uklidí“ Gmail Offline. Doplněk pro Chrome už nebude potřeba
YouTube a Netflix už nabízejí videa ve formátu AV1, můžete si je vyzkoušet
Hry pro příležitostné hráče