Ani jelen, ani liška - Euro.cz

Přihlášení

Ani jelen, ani liška

, Mgr. Rudolf Marek,
Ani jelen, ani liška
Zdroj: Euro.cz

První parforsní hon štval jelena v okolí Pardubic v roce 1846, letos živá zvěř chyběla

„Je to liščí moč,“ prohlásí kočí a pobídne dvě žluté klisny Kinských. Jejich prababičky si do Chlumce nad Cidlinou přivezl Oktavián hrabě Kinský z Anglie speciálně pro parforsní hony. Říká se jim Isabely po španělské královně a dnes je jich na světě tři sta padesát.
Isabely na pardubické závodiště nepřijely zapřaženy do otevřeného kočáru s erbem Kinských a nepřivezly veselou společnost, jako tomu bylo ve století devatenáctém. Přivezly se v moderním trucku, stejně jako kočár s kočím. Pak, v cílové rovince Velké pardubické, na polstrované lavice landauru usedla společnost švitořících dam.
Hledí, jak se muži z prvního lotu ženou za smečkou trénovaných Asbachských foxhoundů Otto Schütze z Německa, kteří za náramného štěkotu sledují stopu lišky. Koně překonávají proutěné překážky s lehkostí bonvivánů, nezarazí se ani před dropem, kde se druhý lot téměř celý zastaví. I koně mají strach.
První parforsní hon štval jelena v okolí Pardubic v roce 1846. V roce 1856 vzniklo závodiště a místo parforsních honů se jezdila steeplechase. Proto se obnovená tradice koná na závodišti.
Hon není pouhá štvanice. Provází jej permanentní bufet v prosklené V.I.P. tribuně, halali, nástup jezdců a požehnání kněze. „Samozřejmě když mne někdo pozve a je to v rámci mé oblasti, ráda přijdu,“ usmívá se senátorka Jaroslava Moserová.
„Nějakou spojitost s Dickem Francisem to nemá?“
„To víte, že mne lidé hodně znají právě z dob Dicka Francise, než jsem vešla do veřejného dění. Do té doby jsem neměla tušení o závodech a honbách. Těmi překlady se mi to přiblížilo. Vztah k tomu získáte, až když se s tím seznámíte.“
Ale k parforsnímu honu. „Jednou jsem se ho zúčastnila v Anglii. Je to tam pradávná tradice,“ vypráví Jaroslava Moserová. „Rozdíl je v tom, že tam se parforsní hon odehrává v přírodě a účastní se ho místní lidé, není to příběh z vyšší společnosti.“
Ortodoxní anglická pravidla parforsního honu předepisují pouze hon na jelena, nikoli jeho skolení. I naděje na uštvání lišky v Pardubicích však byla mizivá. Jak odpovídá duchu aktuálního století, neženou se psi za liškou, ani za jejími exkrementy.
Dvě profesionální jezdkyně z vaku pod sedlem v plném trysku vypouštějí vývar z hovězích bachorů. Kličkují kilometr, dva, potom zarazí koně. Skvělé jezdkyně. Pak Otto Schütz vypustí smečku. Hned za ní startuje první lot z nejzkušenějších harcovníků, pak druhý a nakonec třetí, který má právo překážky objíždět. Takových etap je osm, což je délka hlavního dostihu Velké pardubické.
„Mohli v polovině udělat přestávku a malé občerstvení,“ glosuje odpoledne v sedle primátor Hradce Králové Oldřich Vlasák. Jenže smečka štěká, je třeba hnát se dál. Někteří foxhoundi již umdlévají a zaostávají. Svolá je až stříbrná trubka pána. Svou kořist ale přece dostihnou. Závěrečné defilé jezdců probíhá kolem hromádky nasekaných hovězích bachorů a vrčících psů.
„Přijel jsem si zaskákat, projet se na koníkovi. Připadalo mi to malý a lehký, spíš společenský,“ líčí své dojmy herec Václav Vydra, který naložil koně v křivoklátské stáji. „Kůň musí umět všechno, a ne jenom jezdit kolem Křivoklátu, kde to zná, a když přijede jinam, tak kouká. Prostě chci, aby to byl weltpferd.“

Diskuze