AMERIKA ZŮSTÁVÁ VŮDČÍ SILOU - Euro.cz

Přihlášení

AMERIKA ZŮSTÁVÁ VŮDČÍ SILOU

, David S. Broder,
AMERIKA ZŮSTÁVÁ VŮDČÍ SILOU
Zdroj: Euro.cz

USA nezmění zahraniční politiku, problémem je zdravotnictví

Spojené státy vstupují do nového milénia v záviděníhodné pozici. Hospodářství překonává všechny dosavadní rekordy udržitelného růstu. To přináší mnoho dalších pozitivních efektů. Reálné příjmy lidí se zvyšují, což platí i pro ty, kteří se pohybují spíše na dně pyramidy bohatství. Internetové start–upy produkují nové milionáře a ti zase na oplátku spouštějí novou vlnu filantropie.
Pro Washington, jako i pro další metropole jednotlivých států Unie, byla rozvíjející se ekonomika devadesátých let studnicí příjmů. S její pomocí se podařilo odbourat deficit federálního rozpočtu. Rostoucí ekonomika také umožnila politikům z obou klíčových politických stran financovat jejich oblíbené programy, to vše za dalšího snižování daní a jiných nepopulárních poplatků.
Stejně dobré jsou i společenské ukazatele. Míra kriminality, počet rozvodů i těhotenství a potratů mladistvých neustále klesají. Více lidí chodí do kostela a přibývá také vysokoškoláků. Spojené státy stále čelí problémům s násilím, které je výsledkem široké penetrace společnosti střelnými zbraněmi, ale některá města počty zbraní mezi lidmi snižují, když se jim daří je na jedné straně vykupovat a na druhé straně omezovat počty obchodů se zbraněmi.

Vysvětlit a udělat.
Na mezinárodní scéně nemá Amerika konkurenci, pokud jde o vojenskou síly, a zřejmě ani z pohledu síly globálního vlivu. Spojené státy pomohly přivést k jednacímu stolu znepřátelené strany konfliktu v Severním Irsku. Americká diplomacie hraje důležitou roli i na Blízkém východě, kde se stala prostředníkem při jednáních mezi Izraelem a Sýrií, urovnávat vztahy pomáhá také mezi Izraelci a Palestinci.
Situace však samozřejmě není jen růžová. Navzdory vojenským operacím proti Iráku zůstává v jeho čele Saddám Husajn, který i nadále odmítá spolupracovat s inspektory OSN. Nejistá je budoucnost Číny a Ruska, dvou zemí, které se z pochopitelných důvodů nalézají ve středu zorného pole amerických diplomatů.
Když se Madeleine Albrightová stala ministryní zahraničních věcí, přiznala, že jejím – i prezidentovým – největším nepřítelem bude domácí veřejné mínění. Ani ona, ani Bill Clinton nevěnovali této frontě tolik pozornosti, kolik by možná chtěli, takže tento problém trvá.
Poprvé od konce studené války americká veřejnost instinktivně odvrací pozornost od dění na mezinárodním poli a zaměřuje se na domácí problémy. Proto Američané nejprve odmítali angažovanost své armády v bosenském konfliktu, v Kosovu, na Haiti i v dalších rizikových oblastech po celém světě. Když však prezident Clinton vyslal americké síly, aby řešil tyto problémy, a vysvětlil své záměry, veřejnost jeho kroky schválila a v Kongresu se setkal jen s formálním odporem.

Omezený rozhled.
Zatímco zahraniční kritikové odsuzují Spojené státy za to, že používají staromódní politiku tvrdé ruky, přičemž odmítají respektovat odlišné názory na svět, u amerických voličů převládá přesvědčení, že svět nedoceňuje finanční ani vojenské výdaje investované v uplynulých šedesáti letech Američany do řešení světových problémů.
Pokračující konflikty v oblastech, kam američtí turisté skoro ani nezavítají, tedy v Africe a v mnoha částech Asie, stále unikají pozornosti americké veřejnosti. To platí i v případě Jižní Ameriky. Přetrvává tak situace, kdy je pozornost amerického veřejného mínění v oblasti mezinárodní politiky vyčerpávána Evropou (včetně Ruska), Japonskem, Čínou a sousední Kanadou a Mexikem. Dalším oblastem se věnují jen příslušníci akademické a politické elity.
Znamená to, že se Spojené státy uchylují k izolacionismu, že v budoucnu odmítnou vysílat své ozbrojené síly do mírových jednotek zamezujících šíření regionálních konfliktů? Odpověď na tyto otázky podle mého názoru zní „ne . Spojené státy budou i nadále hrát roli vůdce, aby tak motivovaly své občany, a to zvláště v době, kdy se situace bude jevit jako idylická. Žádní Američané nebojují ve válce, žádný stát Ameriku neohrožuje, ekonomika kvete a většina Američanů se má lépe než kdykoli předtím.

Politika je svinstvo.
Uprostřed této euforie je nepochopitelné, že Američané nejsou příliš nadšení svou vládou a v důsledku toho ani celým politickým systémem. Pozitivní naladění, které bylo ve Washingtonu patrné v první polovině devadesátých let, je pryč. Ve volbách v devadesátých letech voliči ztrestali kandidáty obou stran nižší účastí ve volbách. V roce 1992 se do prezidentského křesla už znovu nedostal George Bush, a to navzdory úspěchům v posledních letech studené války i ve válce v Zálivu. V roce 1994 pak voliči ukončili čtyřicetiletou nadvládu Demokratické strany nad Sněmovnou reprezentantů. Aby tento neúspěch pocítili ještě více, přišli demokraté také o kontrolu nad Senátem.
Když jsem s voliči v té době hovořil, zjistil jsem, že hledali obětního beránka, na němž by si vylili zlost na stagnující ekonomiku. Za hospodářství, v němž reálné příjmy klesají a v němž musí vydělávat nejméně dva členové rodiny, aby bylo možné zaplatit všechny účty. V té době také výstřední miliardář z Texasu Ross Perot získal v prezidentských volbách více hlasů než kterýkoli nezávislý kandidát desítky let před ním.
Loni na podzim už vztek pominul a pryč je i zoufalství ze špatné ekonomické situace. Důvěra v politiky se však stále nevrací a je přitom jedno, zda se to týká republikánů v Kongresu, nebo demokratů v Bílém domě. Spíš je cítit zoufalství, které postihuje mnoho Američanů při pohledu na stranické války vedené pod tlakem peněz vynakládaných na lobbování. Stále dokola slýchám stejnou písničku: „Je jedno, koho zvolíme. V kampani nám můžou slíbit cokoli, ale když se jednou dostanou do Washingtonu, lobbisté je chytnou pod krkem a naši zástupci zapomenou na vše, co nám slíbili.
To je možná trochu přehnaná představa, ale je v ní dost pravdy na to, aby se lidé začali odvracet od politiky. Zvláště když důkazy o své pravdě nacházejí v hojné míře v tisku i v prohlášeních skupin zastupujících veřejný zájem.

Jak to říct dětem?
Obecné znechucení politikou ještě posílila aféra, která dominovala veřejnému dění déle než rok. Bylo přitom fascinující sledovat postoj veřejnosti k osobě prezidenta Clintona a dívat se, jak si s tímto oříškem neví rady ani jedna z politických stran. I v tomto případě však zvítězil selský rozum americké veřejnosti. V průběhu celého roku 1998 dali voliči jasně najevo, že neschvalují poměr svého prezidenta s mladou stážistkou, avšak nepřejí si, aby kvůli tomu Clinton opustil Bílý dům. Voliči Clintona potrestali tím, že má v úřadě dokončit celé volební období. A čím více tlačili republikáni v Kongresu na Clintonovo odvolání, tím silněji se od nich veřejnost odvracela.
Když hrozba prezidentova odvolání pominula, vyjadřují voliči znechucení z Clintonova chování. Když jsem procházel své poznámky z posledního kola rozhovorů s voliči, uvědomil jsem si, že skutečné emoce jsem cítil u rodičů, kteří mi popisovali, jak těžké a zahanbující bylo vysvětlit dětem, co prezident Spojených států udělal.
Jak nyní postupuje proces výběru nového prezidenta, je stále jasnější, že voliči budou od příští hlavy státu očekávat betonové záruky slušného chování. Nechtějí být znovu poníženi ani jako národ, ani jako jednotlivci. To je zřejmě také jediný opravdu silný motivační element pro volby, které se budou konat v letošním roce. Otázky na charakterové vlastnosti jednotlivých kandidátů jsou proto nyní důležitější než postoje k jednotlivým politickým problémům.

Američtí disidenti.
Jednotliví kandidáti obou politických stran zaručují, že příští prezident bude mužem umírněné ideologie, s dobrými zkušenostmi ve voleném úřadě. Oba dva si nesou dlouho tradici služby ve veřejném zájmu, předávané v případě George W. Bushe i Alberta Gora z generace na generaci. Oba jsou otevřeni světu a zastánci volného obchodu. Bush sice zatím příliš necestoval, ale od svého otce ví, jaké mají Spojené státy v zahraničí zájmy.
Oba kandidáti budou čelit opozici, která tvoří malé ostrůvky v obou hlavních stranách. V samotných volbách by pak tato opozice mohla promluvit hlasitěji, pokud Pat Buchanan získá nominaci Reformní strany Rosse Perota. Programem těchto „disidentů je omezení vojenské angažovanosti Spojených států v zahraničí na ty oblasti, které přímo souvisejí se zajištěním bezpečnosti státu. Usilovali by také o zpomalení globalizačního procesu odkládáním podpisu smluv o volném obchodu. Nastolili by tvrdší politiku proti Číně, která by zřejmě čelila mnohem ostřejším otázkám ohledně dodržování lidských práv.
Tito lidé jsou dobře – možná až příliš dobře – zastoupeni ve Sněmovně reprezentantů, kde odboráři vyvíjejí velice silný tlak na demokraty, zatímco zástupci náboženské pravice úzce spolupracují s republikány. Mají však jen velmi malou šanci změnit kurs americké zahraniční politiky. Gore i Bush jsou už dnes zárukou, že ani v příští prezidentské administrativě se hlavní linie americké politiky na mezinárodní scéně nezmění.

Důchodci a zdravotnictví.
V listopadových volbách ovšem nepůjde jen o prezidentský úřad. V sázce je také jemné rozložení sil v Kongresu. Získají–li demokraté ve volbách do každé komory o pět křesel více než minule, bude to znamenat zásadní změnu v křesle předsedy každého výboru. Místo dosavadního republikánského zástupce může zasednout demokrat se zcela odlišnou vizí domácích amerických problémů. Změna je pravděpodobná ve Sněmovně reprezentantů, méně už v případě Senátu.
Příští prezident navíc získá možnost nominovat a s pomocí Senátu i jmenovat tři nové členy Nejvyššího soudu. Na odchodu jsou tři stárnoucí republikáni, což může být klíčový moment při určování rozhodovacího kursu tohoto důležitého ústavního orgánu.
Vedle udržení hospodářského rozvoje bude největším úkolem příštího prezidenta připravit zemi na silnou vlnu budoucích penzistů, kterou představuje generace takzvaných baby boomers, jejichž nejstarší představitelé dosáhnou pětašedesáti let už dva roky po volbách. To vše bude zřejmě znamenat výrazné změny v systému sociálního zabezpečení i lékařské péče. Ta je přitom jen jednou z částí nefunkčního zdravotnictví, které začíná vykazovat všechny známky hroutícího se systému. Rostou náklady, stížnosti na kvalitu péče se množí, stále více Američanů postrádá zdravotní pojištění. Právě tento problém se stane testem schopností příštího Kongresu i nového prezidenta.

Diskuze