V Petrohradu můžete zajít do „komunálky“, sovětského sharu

03. května, 09:15 - čtk
03. května, 09:15

Je to přežitek ze sovětských dob, příklad vynucené kolektivizace: "komunálka" - byt, ve kterém Rusové sdíleli se svými sousedy jednu kuchyni a sociální zařízení. Více než čtvrt století po pádu komunismu se tento způsob života stává tématem konferencí i návštěv s průvodcem. "Komunálky" dokonce mají festival, uspořádaný umělci v Petrohradu, který se za sovětských dob jmenoval Leningrad.

Ještě dnes takové společné byty přetrvávají v Petrohradu, napsala agentura AFP v reportáži z druhého největšího ruského města.

V Rusku se bydlení tohoto typu objevilo po bolševické revoluci v roce 1917, kdy se dělníci a rolníci usadili v měšťanských bytech, jejichž majitelé byli většinou vykázáni do jediné místnosti ve svém dřívějším příbytku.

Součást historie

„Tyto byty jsou součástí dějin naší země a našeho města. Ačkoliv jich je v Petrohradu ještě hodně, pomalu mizí. Proto jsme se rozhodli zorganizovat festival,“ říká Svetlana Vorobjovová ze skupiny umělců, z níž vzešel nápad přiblížit všední život v komunálních bytech a umožnit seznámit se s jejich obyvateli.

Jedním z nich je pětasedmdesátiletý Eduard Jemeljanov, sdílející již 15 let třípokojový byt v samém centru někdejší metropole carského Ruska. Eduard vychází ze svého pokoje a vítá návštěvníky v trenýrkách a nátělníku, které si oblékl „jako vždycky“, jak říká s úsměvem.

Nikdy tu není člověk sám, vždy tu někdo je a to je dobře.

„Mám rád komunální byty a nechtěl bych žít jinde. Nikdy tu není člověk sám, vždy tu někdo je a to je dobře,“ vysvětluje penzista, který svolil s účastí na festivalu na žádost jedné ze svých sousedek, Vorobjovové.

Anna Fjodorovová žije v pokoji s úchvatným výhledem na hlavní tepnu Petrohradu, s krbem v rohu místnosti a se stropem vysokým 3,6 metru. Ale také musí sdílet kuchyni a koupelnu s desítkou sousedů obývajících byt o osmi pokojích.

Jsou tu čtyři plynové sporáky, osm stolků a osm ledniček, aby si každý z nájemníků mohl uvařit, až na něj přijde řada.

Na konci dlouhé a temné chodby se nachází malá koupelna a veliká kuchyně, kde se věčně kříží cesty sousedů. Instalovány jsou tu čtyři plynové sporáky, osm stolků a osm ledniček, aby si každý z nájemníků mohl uvařit, až na něj přijde řada.

Dvě tváře

„Komunální byt má dvě tváře: prima věci jsou hned vedle nepříjemných,“ směje se mladá brunetka, která do Petrohradu přijela z Volgogradu před čtyřmi lety. Jako umělkyně je nadšená z bydlení v historickém centru města a obdivuje architekturu budovy z roku 1905, ale připouští, že soužití bývá „složitější“.

„Zpočátku bylo pro mne jako člověka s vášnivým jižanským temperamentem těžké si zvyknout na soužití v komunálce,“ přiznává Anna. Kvůli nedostatku soukromí bývají vztahy se sousedy občas „delikátní“.

Dokonalý příklad vzápětí poskytuje spolubydlící, čtyřicátnice Naděžda v růžovém triku, když se rozječí na Annu. „Hele, koukej, právě jsem vytřela podlahu a tví návštěvníci ji už pošlapali,“ vříská na adresu návštěvy uspořádané v rámci festivalu.

„Varovala jsem sousedy, že se účastním festivalu, ale někteří tím nejsou nadšeni,“ chichotá se Anna.

Likvidace dědictví

V 80. letech představovaly „komunálky“ skoro dvě pětiny bytů v centru Leningradu. Ale po pádu komunismu v roce 1991 si mnoho měšťanských bytů, většinou už velice zchátralých, koupili zámožní Rusové a spoustu někdejších nájemníků přestěhovali do vlastních malých bytů na sídlištích.

V pětimilionovém Petrohradu v roce 2008 spustili program přestěhování obyvatel „komunálek“, které občas čítaly až deset pokojů, ve snaze skoncovat s tímto sovětským dědictvím. Podle úřadů se během sedmi let počet těchto bytů snížil ze 116 tisíc na 83 tisíc. V Moskvě, která má 12 milionů obyvatel, se „komunálky“ už prakticky nevyskytují.

Sestry Kira a Svetlana ve věku 45 a 48 let se rozhodly navštívit petrohradský festival „komunálek“ z nostalgie.

„Vyrůstaly jsme v podobném bytu, s 18 sousedy ze šesti pokojů,“ vzpomíná Svetlana. „Ve skutečnosti na tom nebylo nic romantického. Za nic na světě bych se tam nechtěla vrátit,“ přiznává Kira.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče