V Petrohradu můžete zajít do „komunálky“, sovětského sharu

03. května, 09:15 - čtk
03. května, 09:15

Je to přežitek ze sovětských dob, příklad vynucené kolektivizace: "komunálka" - byt, ve kterém Rusové sdíleli se svými sousedy jednu kuchyni a sociální zařízení. Více než čtvrt století po pádu komunismu se tento způsob života stává tématem konferencí i návštěv s průvodcem. "Komunálky" dokonce mají festival, uspořádaný umělci v Petrohradu, který se za sovětských dob jmenoval Leningrad.

Ještě dnes takové společné byty přetrvávají v Petrohradu, napsala agentura AFP v reportáži z druhého největšího ruského města.

V Rusku se bydlení tohoto typu objevilo po bolševické revoluci v roce 1917, kdy se dělníci a rolníci usadili v měšťanských bytech, jejichž majitelé byli většinou vykázáni do jediné místnosti ve svém dřívějším příbytku.

Součást historie

„Tyto byty jsou součástí dějin naší země a našeho města. Ačkoliv jich je v Petrohradu ještě hodně, pomalu mizí. Proto jsme se rozhodli zorganizovat festival,“ říká Svetlana Vorobjovová ze skupiny umělců, z níž vzešel nápad přiblížit všední život v komunálních bytech a umožnit seznámit se s jejich obyvateli.

Jedním z nich je pětasedmdesátiletý Eduard Jemeljanov, sdílející již 15 let třípokojový byt v samém centru někdejší metropole carského Ruska. Eduard vychází ze svého pokoje a vítá návštěvníky v trenýrkách a nátělníku, které si oblékl „jako vždycky“, jak říká s úsměvem.

Nikdy tu není člověk sám, vždy tu někdo je a to je dobře.

„Mám rád komunální byty a nechtěl bych žít jinde. Nikdy tu není člověk sám, vždy tu někdo je a to je dobře,“ vysvětluje penzista, který svolil s účastí na festivalu na žádost jedné ze svých sousedek, Vorobjovové.

Anna Fjodorovová žije v pokoji s úchvatným výhledem na hlavní tepnu Petrohradu, s krbem v rohu místnosti a se stropem vysokým 3,6 metru. Ale také musí sdílet kuchyni a koupelnu s desítkou sousedů obývajících byt o osmi pokojích.

Jsou tu čtyři plynové sporáky, osm stolků a osm ledniček, aby si každý z nájemníků mohl uvařit, až na něj přijde řada.

Na konci dlouhé a temné chodby se nachází malá koupelna a veliká kuchyně, kde se věčně kříží cesty sousedů. Instalovány jsou tu čtyři plynové sporáky, osm stolků a osm ledniček, aby si každý z nájemníků mohl uvařit, až na něj přijde řada.

Dvě tváře

„Komunální byt má dvě tváře: prima věci jsou hned vedle nepříjemných,“ směje se mladá brunetka, která do Petrohradu přijela z Volgogradu před čtyřmi lety. Jako umělkyně je nadšená z bydlení v historickém centru města a obdivuje architekturu budovy z roku 1905, ale připouští, že soužití bývá „složitější“.

„Zpočátku bylo pro mne jako člověka s vášnivým jižanským temperamentem těžké si zvyknout na soužití v komunálce,“ přiznává Anna. Kvůli nedostatku soukromí bývají vztahy se sousedy občas „delikátní“.

Dokonalý příklad vzápětí poskytuje spolubydlící, čtyřicátnice Naděžda v růžovém triku, když se rozječí na Annu. „Hele, koukej, právě jsem vytřela podlahu a tví návštěvníci ji už pošlapali,“ vříská na adresu návštěvy uspořádané v rámci festivalu.

„Varovala jsem sousedy, že se účastním festivalu, ale někteří tím nejsou nadšeni,“ chichotá se Anna.

Likvidace dědictví

V 80. letech představovaly „komunálky“ skoro dvě pětiny bytů v centru Leningradu. Ale po pádu komunismu v roce 1991 si mnoho měšťanských bytů, většinou už velice zchátralých, koupili zámožní Rusové a spoustu někdejších nájemníků přestěhovali do vlastních malých bytů na sídlištích.

V pětimilionovém Petrohradu v roce 2008 spustili program přestěhování obyvatel „komunálek“, které občas čítaly až deset pokojů, ve snaze skoncovat s tímto sovětským dědictvím. Podle úřadů se během sedmi let počet těchto bytů snížil ze 116 tisíc na 83 tisíc. V Moskvě, která má 12 milionů obyvatel, se „komunálky“ už prakticky nevyskytují.

Sestry Kira a Svetlana ve věku 45 a 48 let se rozhodly navštívit petrohradský festival „komunálek“ z nostalgie.

„Vyrůstaly jsme v podobném bytu, s 18 sousedy ze šesti pokojů,“ vzpomíná Svetlana. „Ve skutečnosti na tom nebylo nic romantického. Za nic na světě bych se tam nechtěla vrátit,“ přiznává Kira.

Mohlo by vás zajímat

 Vladimír Šiška

Žalobce chce pro Šišku šest let vězení za zakázku k výplatě dávek

 ilustrační foto z operačního sálu

Srdce za půl miliardy. Za 10 let transplantace zachránila stovky pacientů

Samsung

Další rána pro Samsung: po mobilech explodují i pračky

Jaderná elektrána Mochovce

Slováci chtějí po Enelu přes šest miliard. Jako dorovnání privatizace

 Gallistl

Bankéři bez odpovědnosti jako spouštěč krize

 ilustrační foto

Česko si v konkurenceschopnosti udrželo 31. pozici

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče