Terasa U Zlaté studně: luxusní nuda s výhledem

13. května, 06:15 - Klára Donathová
13. května, 06:15

Večeře v jedné z nejdražších pražských restaurací, která nabízí fádní jídlo, průměrnou obsluhu a skvělý výhled.

Mám to štěstí, že večeře ve skvělých restauracích jsou mi v podstatě denním chlebem. Přesto jsou podniky, kam se podívám jednou za dva i více let. Účty z nich totiž přijdou příliš vysoké i mému štědrému zaměstnavateli. Večeře v restauraci Terasa U Zlaté studně na jedinečném místě u Pražského hradu mě zklamala už dvakrát. Na podzim jsem ale restauraci navštívila znovu, když jsem testovala možnosti pražských byznys snídaní, a byla jsem mile překvapená – nabídkou a hlavně příjemnou obsluhou, kterou jsem dříve postrádala. Snídaně byla perfektní, neváhala jsem ji doporučit pro mimořádné příležitosti ani svým nejbližším přátelům, a tak jsem se letos rozhodla vyzkoušet restauraci znovu i večer.

Terasa U Zlaté studně
U Zlaté studně 166/4

Praha 1 – Malá Strana

t: +420 257 533 322

e: restaurant@goldenwell.cz

www.goldenwell.cz

Otevřeno:

restaurace snídaně 7.00–11.00,

obědy a večeře 12.00–23.00

terasa 10.00–23.00 (v provozu od 1. 4. do 31. 10.)

Večeře al fresco

Za krásného jarního počasí jsme po předchozí rezervaci vyrazili a zamluvili si ten samý stůl, u kterého jsme před pár měsíci spokojeně posnídali. Po vstupu do restaurace nás však jeden z členů personálu poslal na venkovní terasu. Trochu jsem se bránila, byla jsem nastydlá, slunce pomalu zapadalo a neměla jsem chuť sedět venku, přestože turistům to zřejmě připadá atraktivní za každého počasí. Protesty ovšem nepomohly, i když ve zcela prázdné restauraci byly připraveny založené stoly.

Stěnu pokrytou plátky pravého zlata jsme si tedy neužili, ten den se zkrátka obsluhovalo jen venku. Abychom si rozuměli, mluvím o restauraci, kde vás večeře pro dva s pár sklenkami vína vyjde na nejméně pět tisíc korun. Skutečnost, že si hosté nemohou vybrat, zda chtějí sedět venku, či uvnitř, a při telefonické rezervaci je na to nikdo neupozorní, považuji v podniku této cenové relace za nepřijatelnou. I když chápu, že právě výhled z terasy má odvést pozornost hostů od pomalého personálu a nudného jídla.

Obsluha na naši žádost zapnula ohřívač nad stolem, a tak alespoň z jedné strany bylo teplo. A také se rychleji rozehřálo ledové máslo, které jsme dostali k pečivu v neroztíratelném stavu.

Přinejmenším v restauracích věřím v to nejlepší, objednali jsme si proto degustační menu, které je průřezem velké části jídelního lístku. Jako aperitiv jsme vybrali Prosecco di Valdobbiadene „Anna Spinato“, ale jako na potvoru nebylo k mání, a tak jsme dostali o něco dražší Crémant de Bourgogne „Philippe Bouzereau“. Při samotném výběru z jídelního lístku a vinné karty nás zarazila větička malým písmem uvedená pod jídly i víny, že se k cenám automaticky připočítává sedm procent service charge. Na webu ji nenajdete. Nebyla ani pod prezentací degustačního menu. V ceně je zahrnuta i neomezená konzumace vody Fromin nebo Badoit.

Nečekejte však, že bude personál otevírat láhve přímo před vámi. To už se zřejmě v lepších restauracích nesluší. Nebudu vás napínat, sedm procent si připlatíte i k degustačnímu menu. Možná se tak trochu předvídá, že by se hosté po předvedeném výkonu zdráhali dát štědré dýško.

Přehlídka ztraceného času

Dlužno říct, že terasa restaurace byla kolem osmé večerní zcela plná a přibližně třetinu osazenstva tvořili čeští hosté. Degustační menu má celkem devět chodů, kterým předchází malá pozornost kuchyně, a tak jsme na vzduchu strávili celé tři hodiny. Poslední hodinku už trochu záblo od nohou a pokrmy na stůl chodily v čím dál pomalejším tempu.

Těžko vypíchnout, který z chodů byl nejlepší či naopak nejhorší. Všechny byly technicky provedeny správně, nebyl důvod ke stížnostem ohledně propečení, teploty jídel, čehokoli. Po celou dobu ale také nebyl důvod říct: „To bylo tak skvělé, ráda bych si to dala ještě jednou.“ Naopak, žádné z jídel bych si znovu neobjednala, ani kdyby stálo polovinu uvedených cen.

Vyberte se sami

Šéfkuchař Pavel Sapík jako by usnul na vavřínech Maurerova výběru a televizní slávy. Někdy před deseti lety. Žádné překvapení, moderní prezentace, netradiční suroviny. Na webu se sice chlubí stáží ve slavné stockholmské restauraci Frantzén, ale těžko hádat, čemu se tam přiučil. Nejneobvyklejším jídlem, které jsme ochutnali, byl estragonový sorbet s madagaskarským pepřem, okurkovým gelem a sušenkou snad s kakaovými boby, který byl pro mě ale – kvůli dominantní chuti koření s přílišnou sladkostí zmrzliny – úplně nepoživatelný. Nezklamala samozřejmě foie gras v kombinaci se zauzenými kachními prsy, ale curdy z dýně a červené řepy mi nepasovaly ani k jedné z položek. Velmi dobré bylo hráškové kapučíno servírované v kávovém šálku s barevnou jarní oplatkou.

Hlavní chody představoval mořský ďas zvláštní gumové konzistence zabalený v plátku nevykřupané pancetty na petrželovém pyré se smržem a krémovou smržovou omáčkou. Po něm následovala variace holouběte z Anjou se studeným artyčokem, hráškovými lusky, pečeným cherry rajčátkem a hráškovým pyré s nedobře připravenou koňakovočokoládovou omáčkou, ze které by v Anjou jistě někoho kleplo, protože hebké lesklé omáčky jsou základem francouzské gastronomie.

Dezerty obohatilo několik představení s netrpělivými hosty od okolních stolů. Sapíkův dort Pavlova s výrazným černorybízovým curdem, čerstvými lesními plody a bazalkovým sorbetem byl netradičně servírovaný a velmi dobrý. Zato variace domácích pralinek by mohla sloužit pro pobavení na cukrářském učilišti, protože red velvet millefeuille neměl s „tisíci lístky“ společný lístek ani jediný, polokoule z bezinkového želé s černým rybízem připomněla žužú z právě probíhající matějské pouti, minimakronka byla jakž takž. Nugátová pralinka s čokoládou chutnala mému společníkovi nejvíce a já se nad ní už jen trpce pousmála, když mi slepila zuby.

To vše za doprovodu profesionálně milé obsluhy, která za celý večer neřekla víc, než že popsala právě donesená jídla a formálně se zeptala na spokojenost. Závěrečný účet činil 6120 korun i se čtyřmi stovkami service charge a já si jen představovala, kolik skvělých večeří bych za stejné peníze dostala ve Story nebo v Entrée.

Přečtěte si recenze na další restaurace:

Bistro Milada: Rodinný podnik

Nostress: žádný stres, jen dobré jídlo

Mezi domky, mezi poli

Velká úroda v pražském Grand Cru

Cicala Trattoria: stará dobrá Itálie


Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Chcete změnit zdravotní pojišťovnu? Máte čas do 30. září, jinak až za půl roku
Čínské turbulence na trhu s kryptoměnami
Nepovinný PES by měl podnikatelům usnadnit práci. V čem a jak?
Co je dobré vědět o superhrubé mzdě?
Polil vás v hospodě číšník? Kdo to zaplatí?
Auta
Malý crossover XC40 má po premiéře. Bude to první Volvo s…
Kolik toho doopravdy utáhne nový Land Rover Discovery? Možná se budete divit
Mitsubishi oživí jméno Evolution. Bude to koncept spojující vše, co fanoušci nenávidí
Lamborghini Huracán Super Trofeo Evo je „levná“ cesta k závodění
Člověk převlečený za sedadlo? Ano, i to je při vývoji autonomních vozů potřeba
Technologie
Další průšvih s 10nm procesem Intelu? Některé čipy Cannon Lake byly údajně odloženy
Děravý CCleaner byl nakonec zákeřnější. Cisco doporučuje obnovu systémů ze zálohy
Hotová informační průtrž. Google za dva týdny přestaví tyhle smartphony a počítače
Vyšla přelomová verze Minecraftu pro mobily, konzole a Windows 10
HEIF podporují Dropbox a Google Photos, zato OneDrive (a Windows 10) nikoli
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít