Jako každý velký japonský příběh je průběh života Viktora Onoa dlouhou cestou lemovanou odlesky samurajských mečů. Muž, jenž na ostrovy přišel v roce 1991 z Československa ještě se jménem Viktor Chromec, je dnes jediným cizincem, kterému se podařilo usadit v Japonsku a proniknout do velmi úzkého okruhu tradičních restaurátorů a brusičů samurajských mečů, kde se řemeslo dědí v rodinách i stovky let.
S rybami v továrně
Vystopovat začátky vztahu Viktora Onoa k Japonsku znamená podívat se na něj jako desetiletého chlapce, který vstoupil do oddílu juda v Prostějově. Pak střihem do jeho osmnácti, kdy se poprvé zblízka seznámil se vzácným samurajským mečem a posedla ho „mohutná a okouzlující láska“, jak sám říká. Pokud ta slova působí nadneseně, bylo by to špatné pochopení pojmů. Ve vztahu k samurajským mečům, k jakému se Viktor Ono propracoval, mají tyto pojmy jiný význam. V jejich nejlepším smyslu jde o cit, poetiku a velkou úctu k tradicím, kterou mají vyjadřovat. Ano, i za cenu toho, že při restaurování mečů se musí občas mlátit měděnou palicí, ale k tomu se ještě dostaneme.
Obraz desetiletého a pak osmnáctiletého chlapce pokračuje do podoby sedmadvacetiletého muže, který přichází do vysněného Japonska. Tedy země, již dosud znal jen z filmů a knížek. A začátek to byl dost tvrdý. Pracoval jako brigádník v přístavní továrně na zpracování tuňáků. Stál u linky, kterou přirovnává k těm z Chaplinova absurdního filmu Moderní doba. „Brodil jsem se po kotníky v rozmrzlé krvi, kůži a kostech tuňáků. Ze začátku, protože jsem neovládal techniky zpracování, mě po směně tak bolely ruce, že jsem neudržel v prstech ani kartáček na zuby a i podepsat výplatu bylo svízelné,“ vzpomíná dnes. Starší dělníci kolem padesáti let práci fyzicky zvládli týden, někdy jen jednu směnu. V továrně Viktor vydržel dva roky, přitom studoval. Volno neměl žádné, ani jeden den v týdnu.
Český mistr. Viktor Ono ve své dílně pracuje šest dní v týdnu dvanáct hodin. Pracovitost je tou základní věcí, která mu pomohla prosadit se do úzkého okruhu japonských mistrů, kteří brousí a restaurují meče. Práce na těch nejlepších exponátech mlže trvat klidně i dva roky.
Při studiu na šermířské škole mu jeden z učitelů, pan Macubara, pomohl sehnat studijní místo. Na jeho osobní doporučení se stal žákem profesora Omoriho, který pocházel ze školy Honami se šestisetletou tradicí. Továrnu Viktor Ono konečně mohl opustit a zajišťovat si velmi skromnou obživu jako začátečník ve vysněném oboru. Termínem „velmi skromně“ se v jeho případě rozumí období, kdy se stávalo, že týden nejedl, aby měl na nájem. Takovou sílu jeho láska k mečům měla.
Ale už jen tento začátek byl velkým úspěchem. Když se podíváme na okolní atmosféru počátku devadesátých let, je obdivuhodné, že Viktor Ono v zemi vydržel. Japonsko bylo daleko více uzavřenou zemí než dnes. I získání pouhého turistického víza bylo pro občana východoevropského státu velmi složité.
Jako důkaz uzavřenosti země poslouží následující mikropříběh. Když Viktor Ono získal v roce 2000 na základě svých pracovních výsledků a několika graduačních diplomů pracovní vízum určené pro umělce, přijela za ním redaktorka časopisu vydávaného imigračním úřadem a pořídila s ním obsáhlý rozhovor. V té době byl totiž v celém Japonsku jedním ze tří lidí, kteří takové vízum dostali.
Rozbij klan
První pracovní kroky Viktora Onoa byly ve znamení vytrvalosti a tvrdosti. Pracoval, a dodnes pracuje, šest dní v týdnu dvanáct hodin. Bez dřiny by nebylo možné se v uzavřeném oboru prosadit. Navíc s handicapem cizince. „Na místní tradiční řemeslníky je nahlíženo s velkou úctou celé společnosti. Tito lidé pečují o tradice a některé znalosti umění předávají výhradně jen přímým pokračovatelům v pokrevní linii rodiny. I pro Japonce samotné, pokud nepocházejí přímo z těchto rodin nebo nejsou jejich žáky, je nesmírně obtížné se dostat ve známost širší veřejnosti, aby měli po osamostatnění objem práce, který by je dokázal uživit,“ popisuje Viktor Ono.
Nicméně jemu se to povedlo. Vedle usilovné práce, které si Japonci cení, musel také bezvýhradně přijmout místní společenská pravidla, kulturu, myšlení, způsob života a samozřejmě ovládnout jazyk. Není divu, že dobré jméno v oboru je pro Japonce důležité, obzvlášť v této oblasti. Pokud někomu svěřují na opravu či broušení své meče, jde často o rodinný majetek s nevyčíslitelnou hodnotou násobenou citovou vazbou k tradicím.
Éry japonských mečů
Období starých mečů, takzvaných kotó, trvalo od 9. do konce 16. století. Následovalo období nového meče šintó, které trvalo zhruba do konce 18. století. Pak přichází období šinšintó, což se označuje jako „novější nový meč“. Jeho éra zaniká po zákazu nošení mečů na veřejnosti v roce 1876.
Všechna tato období se ještě rozdělují na dekády související s obměnami konstrukčních stylů a později i přímo regulované metalurgie.
Meče podléhaly rovněž módním vlivům, a to především v bezválečném období Japonska od první poloviny 17. století po následujících zhruba 250 let.
Nyní panuje období, které je označováno ve světě mečů jako období gendaitó, což doslova znamená „moderní meč“.
Má-li vůbec smysl se u japonských mečů bavit cenách, levný se dá ve specializovaném obchodě pořídit za cenu kolem sta tisíc korun. Viktor Ono se pak specializuje na ty pocházející z 9. až 13. století. Jejich hodnota jde do desítek až stovek milionů korun. Samozřejmě nikde v žádném obchodě se koupit nedají. Majitele mění často až s jeho smrtí.
Samotní řemeslníci potom získávají hodnotu svého jména buď na soutěžích, kde odborné komise udělují ocenění odstupňovaná podle kvality, nebo prostě jen tím, že se o nich začne v oboru mluvit. „Na škodu soutěžím je fakt, že komise zkoumá díla, o kterých předem ví, kdo je jejich tvůrcem. Stává se i to, že zasedající v komisi má příbuzenský vztah se soutěžícím,“ říká Viktor Ono.
Nicméně umístění v horních patrech žebříčků ještě neznamená automaticky přísun zakázek. „Žebříčkem se řídí jen zákazníci, kteří mají méně znalostí, a hledají tedy jeho prostřednictvím záruku kvality. Jsou ovšem zcela nezávislí řemeslníci, kteří se těchto soutěží neúčastní, protože to nepokládají za přínosné. Co opravdu dodá práci do dílny, je to, co si o vás lidé ze světa mečů říkají mezi sebou, jak v soukromí hodnotí vaše snažení nad prací,“ říká Viktor Ono.
Mečíř jako lékař
A jak jeho práce vypadá? Meče jsou prý jako lidé. Kvůli svému stáří mají rozdílné zdravotní potíže, které musejí restaurátoři podobně jako lékaři vyřešit. Proces opravy pak může v některých případech trvat i dva roky. „Já sám za sebe mohu říci, že dlouhý meč, tedy čepel, která má délku břitu od 65 do 80 centimetrů, mi zabere zhruba jeden celý měsíc času“ popisuje restaurátor.
Na meč je prý důležité se i jen dlouze dívat, vytvořit si představu o postupu opravy a po rozvaze začít. „Konstrukční korekce a opravy výlomů ostří se provádějí na hrubých kamenech. Pokud to situace vyžaduje, čepel se rovněž vyklepává měděnou palicí či napružuje v pákách kvůli vyrovnání. Když je konstrukce opravená, pokračuje se na dalších šesti následujících kamenech, z nichž každý je vždy jemnější, až se dostanete do fáze, kdy povrch čepele na kameni hladíte“ říká mistr. Při broušení hraje klíčovou roli i světlo. V určitých fázích je potřeba mít přísun denního, jindy zase jen umělé osvětlení.
Často stačí mít jen štěstí k úspěšnému podnikání:
Japonka našla ztracený recept po otci. Teď má dvoumiliardový byznys
Každého, kdo více pronikne do tajů japonského mečířství, začne logicky zajímat otázka, zda může být takový nástroj investicí. Podle Viktora Onoa může. Ale poznat klenot mezi ostatními (jak říká zlatý prut na hromadě klacků) není úkol pro laika. Krásu mečů přirovnává k ženám. Přitom je z jeho slov znát, že moderně a teatrálně vypadající meče, nebo i ženy, zpravidla nejsou studnicí krásy. „Žena, která je opravdu krásná, se nemusí schovávat za maskou líčidel a jimi vytvořených stínů, které ji nakonec krásnou udělají. Skutečná krása je ta, která je přirozená a podepřená i jistou oduševnělostí“ vykládá Viktor Ono.
Japonská investice
Jak funguje v této oblasti investiční byznys, se dá ilustrovat na příkladu mistra Matsudy. Viktor Ono se s ním setkal už v roce 1991, kdy se chtěl stát jeho žákem. Jenže Matsuda byl v oboru „teprve“ dvacet let, tedy začátečník s omezenými finančními zdroji. Na překážku to bylo kvůli japonské tradici, podle níž se musí každý učitel o žáka starat a zajistit mu vše od stravy přes střechu nad hlavou až po ošacení a malé kapesné. Přesto si byli oba muži stále nablízku a stali se z nich přátelé. „Matsudova práce je výjimečná především ve výsledcích metalurgického zpracování, které plnohodnotně navazuje na zlaté období japonského mečířství. Dokázal se během svého více než čtyřicetiletého studia mečířství a výroby čepelí prokousat zpět do výrobních postupů 12. století, což se prozatím nikomu nepodařilo s výjimkou dalšího mistra Hirokuni Hirokiho, který ovšem bohužel před pěti lety zemřel a nejlepších výsledku dosáhl až v závěru života,“ říká Viktor Ono.
Právě práce pana Matsudy z dob, kdy jeho jméno nebylo tolik slavné, se časem ukázaly jako skvělá obchodní sázka. Stává se, že čepel, kterou Matsuda vyrobil před deseti či patnácti lety a prodal za v podstatě nízkou cenu, má dnes hodnotu šest, či dokonce deset milionů jenů (zhruba dva miliony korun). Práce mistrů, jako je on, vyžaduje kromě řemesla také ovládnutí čehosi tajemného, co Viktor Ono nazývá mimo-smyslovým vnímáním procesů, které se při tavení dějí uvnitř rozžhaveného kovu.
Muž tří jmen
Viktor Ono dnes, stejně jako před lety, žije prací, která naplňuje jeho čas. V Japonsku se oženil a má tři děti - dvouletého chlapce a dvě dcery ve věku šest a osmnáct let. S rodinou a prací vlastně souvisí i jeho jméno. Aby to nebylo tak jednoduché, muž, který se narodil jako Viktor Chromec, se nejmenuje jen Ono, ale také Hasuhana a Gonoushin. Hasuhana znamená „lotosový květ“, symbol čistoty. Je to jméno, jež získal jako žák svého učitele.
Jméno Ono si připsal po sňatku, když ho adoptovala rodina jeho ženy Ono. „Začal jsem nové období svého života, narodily se děti, stal jsem se otcem a nastoupil tím pádem další životní cestu. Požádal jsem tedy odborníka na tvorbu jmen, aby mi na základě tradičních postupů vybral znaky jména k rodinnému jménu Ono. Znaky by měly být v matematické harmonii počtu tahů a měly by být vybrány současně s postavením hvězd při mém narození. Zároveň zde byla vzata v potaz i práce, kterou se zabývám,“ popisuje vznik jména Gonoushin, které používá v pracovních kruzích.
Toto jméno by si měl člověk zapamatovat. Ještě za pár set let se o něm bude mluvit.
Související články o Japonsku:
Japonci kupují jaderné kryty jako šílení. Poptávka stoupla až desetinásobně
Bude Japonsko platit bitcoinem? Stovky tisíc obchodů jsou pro
ČLÁNKY DO MAILU