Zvládl to: na Sibiři jen koncertoval

22. září 2008, 20:38 - Mgr. Pavel Pokorný
22. září 2008, 20:38

Legendární virtuos se narodil v carském Rusku před sto lety

Perex místo podtitulku
Komu náleží titul nejlepší houslista dvacátého století? Který virtuos dokázal na svůj nástroj vykouzlit opravdu „zlatý“ tón a nejvýrazněji ovlivnil několik generací hráčů? Mnozí tvrdí, že to dokázal jen David Oistrach, klenot vyslaný do světa. Oistrachovi, který se narodil před sto lety v ukrajinské Oděse, se tleskalo na obou stranách železné opony, ať už v newyorské Carnegie Hall, pražském Rudolfinu nebo v koncertní síni na Sibiři. Legendární houslista přesvědčil všechny bez rozdílu, jeho hudba totiž povznášela nad veškeré ideologie.

O Davidu Oistrachovi kdysi jeden kritik napsal, že při jeho vystoupeních není až tak nutné se na něj dívat, ale o to víc mu naslouchat. Něco na tom bude, protože geniální houslista skutečně na pódiu neoplýval hvězdnou přitažlivostí. Nebyl ani vysoký a štíhlý, spíše naopak, při exaltovaných pohybech interpreta se žádná pěstěná dlouhá kštice efektně netřepetala. Většinou stál klidně rozkročen jako skála a vlasy mu z čela výrazně ustupovaly. Představa, že by si třeba vzal na hlavu šátek, aby upoutal pozornost, nebo snad nástroj v barvě nebeské modři, to už zní zcela absurdně. „Král David“, jak se mu přezdívalo, podobné berličky nepotřeboval. Stačilo jediné – aby hrál.
Přesto je poučné Oistracha při koncertech i vidět, což ani dnes, 34 let po jeho smrti, není díky archivním snímkům nemožné. Ano, vypadal ve fraku trošku jako obtloustlý obchodní cestující, jak si časopis Time v listopadu 1955 dovolil vyslance sovětské houslové školy jemně pošťouchnout, když debutoval ve Spojených státech a tamější média na něj hleděla s nedůvěrou. Pak už ale následovala jen chvála jedinečného výkonu. Oistrach na pódiu nikdy nedělal zbytečná gesta, působil klidně a soustředěně. Od prvního taktu dával publiku najevo, že uslyší něco extra, a očekávání plnil do puntíku. Prostě velký mistr hrál díla zkomponovaná dalšími velkými mistry. Je lahůdkou sledovat Oistrachovu techniku hry, například při provedení jeho majstrštyků, koncertů od Čajkovského a Brahmse. Precizní a přitom lehký tah smyčcem a ohebná, mrštná levá ruka rejdící a vibrující s jistotou po hmatníku fungují v dokonalé symbióze. Pověstnou kulatost tónu lze rozpoznat i přes horší zvukovou kvalitu starých nahrávek, každá nota je přesně vyartikulovaná, dynamika akurátní, pianissima delikátní. Koncerty se točily „live“, což ale u borců Oistrachova formátu vůbec nevadilo. Chyb „naostro“ se nedopouštěl. Přitom celou svoji kariéru musel čelit hrozbě, že pokud selže, komunistický režim mu to pěkně spočítá.

KONCERTY PŘI BOMBARDOVÁNÍ
Carské Rusko nabízelo jen málo kariérních možností chlapci z chudé židovské rodiny, do níž se David Fjodorovič Oistrach (původním jménem David Kolker) 30. září 1908 v Oděse narodil. Hudba byla jednou z nich. Starší Oistrach hrál amatérsky na housle a Davidova matka zpívala v operním sboru, takže měli pro talent svého syna pochopení a všemožně jej podporovali. Sám Oistrach se později přiznal, že i jeho nejranější vzpomínky jsou nějak spojeny s houslemi. Bolševická revoluce naštěstí nic nezměnila na tom, že vystudoval v Oděse konzervatoř, na níž se věnoval vedle houslí i hře na violu. Od patnácti let začal veřejně koncertovat po celém Sovětském svazu a svými honoráři výrazně dotoval rodinu. „Hrál jsem ve velkých i malých městech, s dobrými i špatnými dirigenty, ale každopádně to pro mě byla velká škola,“ vzpomínal na těžké začátky.
Nepříjemnou chvilku prožil v roce 1927, kdy Sergej Prokofjev veřejně odsoudil Oistrachovo podání jeho prvního houslového koncertu. Přitom mladý umělec skladatele velmi obdivoval i jako pianistu, což dokládá Oistrachův zážitek z téhož roku, kdy navštívil jedno Prokofjevovo vystoupení. „Nezaujala mě ani tak hudba, kterou jsem se v té době teprve učil chápat a oceňovat, ale spíše její provedení. Byl jsem unesen, jak překvapivě jednoduše Prokofjev hrál. Žádné zbytečné pohyby či přehnané vyjádření emocí, nesnažil se dělat něco na efekt,“ líčil později Oistrach. A evidentně se inspiroval… V dalších letech se s Prokofjevem spřátelili. Vedle lásky k hudbě je spojila i vášeň pro šachy a slavný skladatel věnoval houslistovi dvě své kompozice. Ve dvaceti se Oistrach přestěhoval do Moskvy, kde v roce 1934 na tamní konzervatoři odstartoval i svou pedagogickou dráhu. Napřesrok opanoval houslové klání v Leningradě, ale o pár týdnů později – na prestižní Wieniawského soutěži ve Varšavě – utrpěl jednu z mála porážek. Skončil druhý za patnáctiletou Francouzkou Ginette Neveuovou. (Prý ale tehdy Oistrachovi příliš nepomohl jeho židovský původ.) Budoucí slavný virtuos vše bral s nadhledem: „Byl jsem šťastný. Vždyť jsem se poprvé dostal do zahraničí, navíc mezi samé skvělé houslisty,“ prohlásil tehdy velkoryse. Navíc v Belgii brzy vyhrál další soutěž. Tyto úspěchy mu do začátku války umožnily debutovat v Paříži, Vídni a Budapešti. Pak však místo aby exceloval na světových pódiích, hrál pro sovětské vojáky na frontových liniích. Posluchači těchto speciálních koncertů údajně neodcházeli, dokud nedokončil skladbu, i když bylo bombardování v plném proudu. Houslista tak naplňoval své životní krédo „otevřít bohatý svět hudby co největšímu počtu lidí“. Za hrdinství mu mimo jiné byla udělena i Stalinova cena.
Během války se Oistrach spřátelil s Dmitrijem Šostakovičem a vytvořil sehrané duo s pianistou Lvem Oborinem. Poté, co v roce 1941 přibrali do party ještě violoncellistu Svjatoslava Knuševického, zcestovali v tomto komorním uskupení (David Oistrach Trio) Sovětský svaz a později se úspěšně etablovali i v zahraničí.

SVĚT SE MU KLANĚL
Mezinárodní kariéru obnovil po válce ve východním bloku. Na prvním ročníku Pražského jara (1946) si zahrál premiérově s Českou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského, čímž započala houslistova dlouholetá spolupráce s tímto festivalem. Na Západ se dostal až na počátku padesátých let a měl ihned fenomenální úspěch. Po Paříži (1953), Spolkové republice Německo (1954) a Velké Británii (1954) přijel v roce 1955 konečně i do Spojených států. Američané věděli, že ruská (sovětská) houslová škola a její židovští představitelé (mimo jiné Heifetz, Elman, Milstein či Stern) nemají konkurenci. A poté, co v Carnegie Hall vystřihl na své stradivárky díla Beethovena, Tartiniho, Ysaÿe a Prokofjeva, už nepochyboval vůbec nikdo: americká kritika se shodla, že žádný z houslistů nedosahuje Oistrachova mistrovství. Téměř padesátiletý umělec, jehož doménou byla hlavně díla pozdního klasicismu, romantismu, ale i skladby jeho sovětských současníků, okamžitě vystoupal na pomyslný vrchol, kam samozřejmě už dávno patřil. Oistrach si ale nemohl dovolit žádné zaváhání, závazek být nejlepší na něj naložil sovětský režim! Na jeho hře tento tlak nebyl nikdy znát, přitom ho musel nepředstavitelně tížit. Je opravdu neuvěřitelné, že nikdo nikdy nemluvil ani nepsal o Oistrachovi v souvislosti s nižší kvalitou provedení, ztrátou inspirace nebo rutinou. Jak ale přiznal při několika příležitostech, perfekce považovaná za samozřejmost byla vykoupena značným úsilím, cvičením a studiem. Houslista též dokázal dokonale vystihnout záměry autorů skladeb a tvůrčím způsobem s nimi spolupracovat. Ovlivnil tak vznik Prokofjevových prvních houslových sonát nebo houslových koncertů Chačaturjana, Mjaskovského a Šostakoviče.
Oistrach byl v padesátých a šedesátých letech na roztrhání (srovnatelný záběr měli snad jen pianista Svjatoslav Richtěr a violoncellista Mstislav Rostropovič). Koncertoval po celém světě a k tomu absolvoval každoročně na sto koncertů po Sovětském svazu. Navíc učil, dirigoval a pilně natáčel i pro západní společnosti (některé skvosty jsou k nalezení i v archivu Supraphonu). Vedle úžasných nahrávek kmenového repertoáru každého houslisty stačí uvést jeden příklad za všechny: pověstnou „nahrávku století“ Beethovenův Trojkoncert v podání sólové „ruské trojky“ (Oistrach, Richtěr, Rostropovič) s Berlínskými filharmoniky a dirigentem Herbertem von Karajanem z roku 1969. Vydělával bezesporu slušné peníze, což vedlo jednoho amerického novináře k dotazu na hudebníkův vysoký životní standard v „zemi dělníků“. Na to houslista jen opáčil: „Každý slavný umělec se má dobře. Není na tom snad Heifetz finančně lépe než vy?“

ČESKÁ STOPA
K naší zemi měl David Oistrach vždycky blízko a v Čechách ho svého času dobře znala i širší veřejnost. Nesmazatelně se zapsal do historie Pražského jara, na němž byl pravidelným hostem. Koncertoval mnohokrát s českými umělci (Miloš Sádlo) i orchestry (například s Českou filharmonií nebo Pražskými symfoniky). Uvědomoval si ale i širší souvislosti, když na otázku o „slavné sovětské houslové škole“ kdysi v Praze odpověděl, že mezi jejími zakladateli byli i dva Češi působící v Moskvě – Ferdinand Laub a Jan Hřímalý. A pak je tu známý příběh o zázračném chlapci Václavu Hudečkovi a jeho učiteli. Loni 11. listopadu uplynulo 40 let od koncertu tehdy patnáctiletého teenagera s londýnskou Královskou filharmonií a vypadalo to na fantastickou mezinárodní dráhu… Hudeček šanci dle mého subjektivního názoru promarnil, ale to je jiná „story“. Shodou náhod se však mladičký Čech s Oistrachem v Londýně den poté setkali, padli si do oka a mistr prohlásil, že by mladíka z Československa rád učil. Stalo se a mladý houslista za ním pak v letech 1971 až 1974 létal do Moskvy na konzultace. Hudeček měl štěstí. „Mám velký pocit vděčnosti a nikdy nesplatitelného dluhu,“ říká. Chvíle strávené s Oistrachem, jeho rodinou a uměleckými přáteli považuje za nejkrásnější okamžiky svého života.
Asi už méně se ví o tom, že Oistrach měl k české kotlině i jinou vazbu, totiž vztah k Janě Dítětové. Slavný houslista se kvůli české herečce nikdy nerozvedl, ale zůstal jí přítelem až do své smrti.
Události v Československu v srpnu 1968 Oistracha šokovaly. Odvahu, kterou prokazoval za války, pak ukázal na jaře následujícího roku, kdy jako první sovětský umělec přijel po invazi koncertovat před české publikum. Po letech se svěřil Hudečkovi, jak strašně se bál, že ho vypískají…

INTERPRETAČNÍ IDEÁL
Oistrachův život lemovaly židovské pogromy, říjnová revoluce, diktatura proletariátu, roky hladomoru, válek a teroru. Na jeho umění ale rozpoznatelný vliv neměly. Zdá se, že tento klidný, nenápadný muž byl vskutku předurčen k tomu, aby se jedinečně vyjadřoval skrze lahodný zvuk houslí. Jiná cesta pro něj neexistovala. Když se Oistracha jednou ptali, co by dělal, kdyby skončil s hudbou, upřímně šokován odpověděl: „Ale já nechci skončit.“ Dodejme, že jako schopný učitel dovedl předat něco ze svých geniálních schopností i řadě svých žáků. Především synovi Igorovi (* 1931), laureátovi několika soutěží a houslovému virtuosovi mezinárodního formátu. Do podobné kategorie patří i další Oistrachovi odchovanci, například Valerij Klimov, Oleg Kagan, Gidon Kremer či Václav Hudeček.
Posledně jmenovaný neváhá na otázku, zda existuje interpretační ideál, jmenovat právě svého oblíbeného pedagoga: „Ideálem je pro mě Brahmsův houslový koncert v Oistrachově podání. Viděl jsem v Amsterodamu zrekonstruovanou Rembrandtovu Noční hlídku. A můžu říct, že jsem zkameněl a měl pocit, že vidím ty lidi se hýbat, slyším jejich šepot. Zrovna tak hrál David Brahmse.“ Neklidnou dobu a hektický život bohužel nedobře zvládal Oistrachův organismus. Prodělal několik infarktů a ten poslední 24. října 1974 při koncertní zastávce v Amsterodamu se mu stal osudným. Bylo mu 66 let.

BOX 1
Houslové skladby věnované Oistrachovi
Dmitrij Šostakovič: Houslový koncert č. 1 Dmitrij Šostakovič: Sonáta pro housle
Sergej Prokofjev: Houslová sonáta č. 1 Sergej Prokofjev: Houslová sonáta č. 2
Aram Chačaturjan: Houslový koncert d-moll Nikolaj Mjaskovskij: Houslový koncert Arno Babadžanjan: Klavírní trio BOX 2
Oistrachovy stradivárky Houslový génius hrál nejprve na nástroj Antonia Stradivariho z roku 1671 pojmenovaný přímo po něm. Ten byl v roce 1996 odcizen a dosud se nenašel. Od roku 1953 měl přes deset let Oistrach k dispozici Stradivariho housle nazvané Conte di Fontana (1702) a nakonec až do své smrti v roce 1974 kouzlil na stradivárky Marsick z roku 1705.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče