Ztracený případ

06. října 2003, 00:00 - Martin Schmarcz
06. října 2003, 00:00

Přišla mi domů "neodolatelná" nabídka. Úvěrová karta. Co vše bych prý mohl mít hned, a ne až potom, kdybych využil té možnosti a utratil peníze, které nejsou moje. Zřejmě už je Mefistovi málo, že na dluh žije naše vláda - teď jde o to dostat do oné ďábelské pasti i soukromníky.

FEJETON

Asi málokdo dnes těmhle obchodníkům s úpisy unikne. Já se dostal do jejich spárů kvůli tomu, že jsem si koupil věc na úvěr, který bylo možné splatit do tří měsíců bez navýšení. Neberte to, když je to zadarmo. Já byl s touhle přátelskou službou spokojen, Mefisto zjevně nikoli. Vzápětí po včasném zaplacení (nebylo povinné, mohl jsem klidně splácet postupně, samozřejmě s patřičnými úroky), mi pošta doručila osobní úvěrovou kartu s dvaceti tisíci k okamžitému utracení. Mé jméno vyražené stříbrnými písmeny se na tom kusu plastu tak pyšně lesklo. Vyděsil jsem se. Co kdyby mě v nějakém záchvatu šílenství napadlo téhle služby využít a zavázat se k placení úroku, který by v devatenáctém století, zlatém věku kapitalizmu, nepochybně pokládali za lichvu? Spravily to nůžky a znehodnocený dáreček putoval do koše. Nabídky od oné finanční společnosti dostávám ovšem dál. Inu, naděje umírá poslední. Možná jsem poněkud postižený, ale nedokážu za tou kartou vidět krásné věci, které bych si mohl koupit. Vidím dluhy a věci, které si v budoucnu nekoupím, protože za ty, co bych si lehkovážně dopřál „tady a teď“, bych nakonec zaplatil víc. Je mi jasné, že tohle je zatraceně zpátečnický pohled. Moderní přeci je říkat: „investoval jsem do sebe nějaké peníze“, nikoli „zadlužil jsem se“. Tytam jsou doby, kdy slovo investice mělo přesný význam: vzít soukromé prostředky, ty podnikáním zhodnotit a z výnosu zaplatit případné úvěry. Vím, že je zpozdilé podivovat se nad tím, jaký je o ty ďábelské kartičky zájem. Vždyť sama vláda nás nabádá, že nejbezpečnější cesta k prosperitě vede přes dluhy. Kdo věří tomuhle nesmyslu, možná je přesvědčen i o tom, že se mu vyplatí zaplatit místo deseti tisíc dvanáct, ale třeba taky patnáct či dvacet. Na rozdíl od výběru daní si v tomto případě alespoň může vybrat. Přeji všem takovým, ať si tuhle jízdu na čertovském toboganu užijí a ve zdraví přežijí. Sám za sebe doufám, že si tyhle řádky přečte ředitel firmy, co mě tak uhání, a vzdá mě jako ztracený případ.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče