Zregulováno, systém v rozkladu

01. června 2012, 17:39 - Tomáš Munzi
01. června 2012, 17:39

Evropská dluhová krize rozdělila ekonomickou a politickou veřejnost tak trochu na „fundamentalisty“ a rádoby „neideologické centralistické intervencionisty“. Tento povrchní pohled ale bohužel zakrývá zásadní změny v dynamice hospodářsko-politických a institucionálních fenoménů, které během předkrizového období vyšlapaly cestičku pro současnou vážnou situaci. Dlouhodobá náprava může jen těžko spočívat v nekonečných nadnárodních záchranách těch států, které předtím zachraňovaly vlastní soukromý sektor. „Nekonečná“ centralizovaná peněžní iluze je ve vyspělém světě tím největším možným potenciálním zneužitím veškerých hodnot západní civilizace. A nejde jen o spíše racionální německý přístup k této věci a jejich zaplaťpánbůh dlouhou historickou paměť. Dogmatické volání a povýšení jakýchkoli centralizovaných regulací a integračních politik na „spásu“ našeho světa v konečném důsledku znamená naopak dezintegraci těch principů, které společnost a ekonomiku skutečně integrují a umožňují její harmonický a spontánní rozvoj. Proč?
Institucionální centralizace a integrace může být efektivní a prospěšná jen tehdy, pokud bude respektovat dobrovolná a racionální rozhodnutí jednotlivých subjektů, zachová prvek individuální odpovědnosti a ochrání vazbu mezi vlastním úsilím a odměnou za ni. Příkladem něčeho takového může být třeba globální hospodářská integrace mezinárodního obchodu a relativně spontánní standardizace ekonomických procesů a vazeb v 19. století. Existovala dokonce i téměř celosvětová jednotná měna zlatého standardu. Naopak jako odstrašující příklad můžeme uvést předválečný růst ekonomicko-politické centralizace v tehdejších hlavních mocnostech, který fatálně posílil nacionalistické a protekcionistické tendence s katastrofálními důsledky. Bismarckovská důchodová reforma k tomu zasela semena rozvratu mezigenerační solidarity a růstu sociální závislosti na státu. Tím se pro politiky otevřela možnost praktikovat sociální populismus na centrální úrovni, což je i jednou ze zásadních a dlouhodobých kořenů současné krize. A drastický odkaz centrálně plánovacího poválečného ekonomicko-společenského experimentu snad už není potřeba v naší zemi více rozebírat.

Nezaujatý pohled

Všechny globální ekonomické a společenské nerovnováhy mají příčinu v tom, že centralizované institucionální rámce nedokázaly zavčas identifikovat jejich narůstající metastáze, jelikož systémově vytlačily přirozené regulativy mezilidských interakcí postavené na pozitivních pobídkových strukturách a individuální odpovědnosti. Na všechny institucionální změny, a zejména ty, které vedou k ještě větší centralizaci a integraci pravidel, se proto musíme dívat nefundamentalisticky a prizmatem toho, zdali daná transformace nedeformuje ještě více motivace všech subjektů směrem k větší socializaci odpovědnosti a tzv. free-ridingu. Zjednodušeně řečeno musíme sledovat kritérium toho, zdali v systému zůstane méně či více tzv. pověstných „kanárků v dole“, kteří nedovolí dospět do kritických fází a k totální ztrátě důvěry. Například v post-bretonwoodském světě už čistě nekrytých peněz takovou úlohu hraje do určité míry systém plovoucích kurzů a suverénních ratingů, které hodnotí vlády analogicky jako soukromé firmy. Co se stalo díky svázání kurzů tzv. periferním státům v eurozóně, je všeobecně známo. Navíc ještě posíleno tím, že národní banky začaly o to více antitržně a centralisticky manipulovat s úrokovými sazbami, čímž se posílil procyklický charakter expanze a v nejvíce postižených oblastech narostl problém s neefektivními investicemi do obřích rozměrů. Stejně tak v principu fungují i centralizované basilejské regulatorní požadavky, které výsledně přeměnily regulátory v „agenty“ daňových poplatníků a celého finančního sektoru. Jak ale víme, Lehman Brothers měl pět dnů před svým pádem kapitálovou přiměřenost na úrovni jedenácti procent.
Plně se tak materializovaly všechny principiální problémy spojené s centralizací minimálních standardů, které se logicky staly maximálními hranicemi, do kterých jde morálně hazardovat – tedy regulatorní arbitráž, zajetí a zpoždění. Zdravé a odpovědné finanční instituce se tím stávají „rukojmím“ regulace. Díky tomu se můžou neodpovědné subjekty stát černými pasažéry systému, v případě krachu ale přenesou následky svého jednání i do reálné ekonomiky.

Včas odhalená nerovnováha

Centralizované standardy motivují k větším expozicím vůči strukturovaným instrumentům, státním dluhopisům a odklonu od konzervativních bankovních modelů, čímž se netržně diverzifikuje riziko v relaci k morálnímu hazardu předpokládané záchrany státy a centrálními bankami.
Současné regulatorní reformy tento klíčový aspekt principiálně neřeší, naopak centrálně trestají zvýšenými kapitálovými požadavky odpovědné finanční instituce. Opět se tak nezohledňují individuální charakteristiky finančního a bankovního podnikání ve vztahu k reálné ekonomice. Regulace by naopak měly být více decentralizované a kompetitivní, stavící primárně na vzájemném monitoringu a individuální reputaci subjektů bez možnosti ji prostřednictvím centrální regulace falešně posilovat. Jakékoli nerovnováhy by se tím projevily co nejdříve, materializovaly by se v nárůstu rizikových prémií, a tím pádem by se jim nemělo dovolit „nafouknout“ do systémového problému. Špatným investičním rozhodnutím se tak zabrání v jejich dlouhodobé nákladové socializaci (na úkor těch efektivních).
Až téměř dogmatická obsese fiskální integrací, která je myticky viděna jako stěžejní řešení pro evropskou dluhovou krizi, reaguje jen v principu na viditelné symptomy. Vytlačuje se tak a odsouvá skutečná identifikace a řešení strukturálních kořenů krize. Místo uspokojování věřitelů z privatizací, zásadní liberalizace pracovních trhů a vytlačování byrokratických rozhodování podnikatelskými se jen centralisticky socializuje problém na čím dál vyšší úrovni. > Kritická rozhodnutí a odpovědnost se tak dále vzdalují od reálných hodnototvorných ekonomických interakcí a dezintegrují se principy, které stojí za bohatstvím celé naší civilizace. Jen doufejme, že nedospějeme do té fáze, kdy by nám už nezůstal ani ten nejposlednější „kanárek v dole“.

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Plná zaměstnanost v ČR: čím jsme si ji zasloužili?
Obtěžují vás nevyžádané telefonáty? Návod, jak se jim vyhnout
O 20 % víc než loni: ceny bytů opět rostou
Mají Češi na elektromobil? Hyundai hodlá rozšířit dojezd až na 500 kilometrů
Víte, kdo vlastní vaši banku? Ital, Rus, Rakušan, nebo Čech?
Auta
Nové BMW Z4 slibuje svobodu, ale počkáte si na ni až do…
Kouzlo bohaté sklizně: Zkusili jsme, jak se řídí moderní kombajn
Jeden Velorex 16/250 se dostal až do Chicaga. Teď je po renovaci a stojí přes 300 tisíc
Nokia 8 je tady. Znovuzrozená značka konečně představila špičkový telefon
Continental znovu vynalezl kolo, aby mohly elektromobily lépe brzdit
Technologie
Asus se úplně zbláznil. Uvedl 6 až 12 nových Zenfonů 4
GPS, laser a bohatá sklizeň: Zkusili jsme, jak se řídí moderní kombajn
Postrach fotografů a fotobank. Google umí perfektně odstranit vodoznak
Intel: top Coffee Lake má o 11 % lepší výkon v jednom vlákně. Kvůli AMD přejmenuje čipset
Evleaks kazí překvapení dalším Korejcům. Takhle bude vypadat LG V30
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít