Žravé banány

06. května 2009, 16:03 - János Sebeök
06. května 2009, 16:03

Chamtivost, která dosud ohrožovala jen původní přírodu, už ohrožuje i kvalitní čokoládu

Co bylo kdysi dobré? A co je teď špatné? Zlaté město Eldorádo hledali dobyvatelé v Latinské Americe – neúspěšně. Zlatý věk se obvykle hledá v minulosti. Občas se tam i najde, aby se potom nalezené zlato změnilo v důsledku detailnější analýzy v prach a popel. Zlaté časy míru – monarchie – na nás, přistoupíme-li k nim blíže a po způsobu doktora jim proklepeme záda, tuberkulózně zakašlou. A přece. Vždyť pohlednice nelžou. Co je to zlatý věk, se vědělo už za císaře Augusta. Proč to vlastně bylo někdy lepší než teď? A bylo to doopravdy lepší? Vždyť je to stejné jako ta „dnešní mládež“. Svatý Augustin ve svých Vyznáních už jednou popsal, jaká ta dnešní mládež je. Arogantní, drzá, agresivní a nemyslí na nic jiného než na gladiátorské zápasy. Nebo si půjčí z videopůjčovny nějaký dobrý akční film – ta dnešní mládež.

Zarputilá snaha

Zarputile se snažíme dokázat, že to kdysi bylo doopravdy lepší, a dnes je to doopravdy horší. Stejně jako je to na první pohled jednoduché, je to však na druhý složité. Můžeme snad prohlásit, že poslední rukopis z knihovny Matyáše Korvína byl ještě dobrý, kdežto Gutenbergova bible už je špatná? Proč ne, není to přece ruční práce. Už nastoupila mechanizace. Viditelný obraz lidského písma, kaligrafie, se po desetiletí neustále zhoršuje. Písmenka vytvářená člověkem jsou stále hloupější. Tento proces byl evidentní už mnohem dříve než před všeobecným rozšířením počítače. Od doby, co děti umějí dříve ťukat do klávesnice než psát, se však ještě zrychluje. Ale kdo říká, že je lidstvo krasopisná práce? A že si je třeba krasopis uchovat? Stejně jako třeba lidové písně? K čemu je uchovávat, když je onen požehnaný lid sám zahodil a vyměnil v horším případě za disko?
Z bažiny modernizace, pozbytí vlastní identity a sebezapomnění se nikdy žádný národ nevyhrabal sám. K tomu byli vždycky třeba lidé, jako je Béla Bartók, Zoltán Kodály nebo Claude Lévi-Strauss. A propos, ani příroda se sama nespasí. A pak jako by nad svou ztrátou ani nenaříkala. Jako kdyby ji jen pokojně přijala. Jako by ta „nevyslovitelná prázdnota“, co po ní zbývá, bolela víc nás.

Duchovní libůstka

Nenahraditelná ztráta je dost možná jen duchovní libůstkou. Nás bolí, jinému pomáhá. Se svým vědomím ztráty bychom mohli zůstat uprostřed velké moudrosti a divokého progresu také pěkně sami. Za našich babiček to však ještě byla jiná pšenice a jiný chleba. No ano, jenže každá doba, po které si člověk stýská, má také svá rizika a vedlejší účinky.
Například před sto lety byl těžký průmysl mnohem brutálnější, drsnější, škodlivější a nehospodárnější. Stará lokomotiva sice zahřeje u srdce milovníky historických vlaků, ochránci životního prostředí však jistě přivítají, že parní lokomotivy už odvál čas a železniční doprava je dnes o poznání šetrnější. Renesance není bez hořících hranic inkvizice. I spousta období, o nichž si myslíme, jak byla ohleduplná k životnímu prostředí, je pouhou iluzí. Staří Řekové a Féničané poslali na moře ve formě materiálu na stavbu lodí starověké lesy. Na základě čeho říkáme, že dávné vykořisťování bylo dobré a to dnešní špatné? Jen proto, že to současné je větší? Otázka pátrající po zlatém věku se neustále vrací. A proto je věčná. Charakter věčnosti pak občas může zastřít, že něco doopravdy nenávratně zmizelo. Zmar není pouze sebeobnovující alegorie, ale i sebenaplňující předpověď.

Nové věci

Přece jen jsou nové věci pod sluncem. Historie, jež se údajně neustále opakuje, vykazuje v řeči statistiků nejen eliadovský věčný návrat, ale i jednoznačné a jednosměrné procesy. Nikdy na zemi nežilo tolik lidí najednou. Nikdy nevymřelo v důsledku lidské činnosti tolik druhů. Nikdy nezmizelo kvůli civilizaci tolik lesů. Statistiky mluví samy za sebe a obracejí se samy k sobě, nikoli k nám. Řeč čísel srdce neosloví. Kam jinam patří politicko-marketingová statistika vhozená do schránky než do koše? Přestat kouřit nebo změnit konzumní způsob života nás nepřimějí ani sebevíc alarmující statistiky. Evokovat nezvratnost a ztrátu, toho čísla nejsou schopna. K tomu je třeba něco víc. Něco jiného. Událost. Nějaké podobenství. Něco, co námi otřese. Něco, po čem člověk překvapeně zvedne hlavu: No ne, tak tomu bych nevěřil.
Například vy na druhé straně novin, věřili byste tomu, že je ohrožena čokoláda? Že není ohrožen jen prales nebo tygr bengálský, ale i čokoláda? Mě to třeba překvapilo. Přímo porazilo. Na to, že ubývají pralesy, jsme si už skoro zvykli. Ale to, že jsou ohroženy i kakaovníky, je novinka. Zrovna dnes jsem se dozvěděl, že agresivní osadníci v Kolumbii kácejí podobně jako pralesy plantáže kakaovníků, založené před dvěma sty lety. Kvůli banánům. Banány totiž rostou rychleji a častěji se sklízejí. Chamtivost, která dosud ohrožovala jen původní přírodu, už ohrožuje i kvalitní čokoládu. Čokoládu nám snědí banány. Tak prosím, tady to máme! A je to! To jsem se pokoušel celou dobu říct. O tom jsem zkoušel koktavě mluvit, jen se mi to nedařilo. Tohle se děje. Teď už to chápete? Je to jasné? Čokoládu nám snědí banány. To je ono. Neboli: už i tu naši čokoládu, naši oblíbenou sladkost, nám snědí banány. Rychlozmrazování pozře chladnou eleganci. Igelitky plechové krabice. A uvolněnost koloniální zboží. Ano, je to tak.

Povrchní svět

Co bylo lepší, to je čokoláda. A co je teď horší, to jsou zas banány. Dokud banánové plantáže ohrožovaly jen džungli, nebylo jasné, proč nás vlastně bolí srdce. Co kvůli globalizaci vzalo za své, nadobro a úplně? Co? No přece kvalita, brácho. Řemeslný um. Ty potkal osud přírody, dostaly na frak, a to pořádně. Kdysi se vraždilo mistrně kovaným mečem z damascenské oceli. Dnes si s vámi panenka Barbie vykouří dýmku míru nacpanou marihuanou. Svět byl kdysi hluboký a bolel. Dnes je povrchní a nikdy nezakřičí. Čokoládu nám pomalu, ale jistě snědí banány.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče