Zrádný zpěv palestinských sirén

12. května 2011, 14:36 - Jefim Fištejn
12. května 2011, 14:36

Izraelsko-palestinské vztahy se začínají narovnávat

Usmíření znepřátelených palestinských frakcí přichází znenadání. Ještě nedávno měli velitelé Hamasu pro zajaté ozbrojence Fatahu jediný pádný argument – kulku do týla. Dnes si ti z nich, kdo přežili bratrovražednou řež, padají do náruče. Pro pochopení úkazu je třeba zajet rýčem hlouběji než na jeden palec. Letošní jaro na arabské ulici totiž vážně ohrozilo výsadní postavení palestinského problému v žebříčku regionálních priorit. Důležití lokální hráči na prstech jedné ruky spočítali a palestinským vůdcům vzkázali, že bez ukončení vnitřních rozbrojů mýtus o palestinské otázce coby jádru veškerého blízkovýchodního konfliktu nebude nadále udržitelný. Mezi mnoha dalšími scestnými teoriemi tento mýtus patří k nejstarším a nejvymazlenějším. Až nynější pozdvižení na arabské ulici poukázalo na příčinu neutěšených poměrů v regionu: nebyla to izraelskou agresí způsobená nesvoboda palestinského lidu, nýbrž nesvoboda okolních arabských národů po generace udržovaná zdejšími despotickými režimy. Dodělávající mýtus bylo třeba narychlo resuscitovat. „Utrpení Palestinců je skutečným důvodem všech nepokojů v regionu,“ prohlásil turecký prezident Abdulláh Gül v deníku The New York Times. „Zdali povstání povedou k demokracii a míru, anebo k tyranii a válce, bude záležet výlučně na vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.“ Za nezdar pokusu ponesou finální odpovědnost kdo jiný než Spojené státy, v případě zdaru se Turecko přihlásí o zásluhy. Podsouvaná myšlenka, že osud demokracie v regionu je zcela v rukou Izraele či Ameriky, je průhledným intelektuálním podvodem. Usiluje Teherán o atomovou bombu opravdu kvůli Palestincům, nebo přece jen kvůli soupeření se Saudy? Vyvražďuje snad Bashir Assad vlastní lidi ze soucitu s Palestinci, nebo ve snaze udržet osobní moc? Posílá Saúdská Arábie vojáky do Bahrainu v úmyslu vpochodovat přes Manamu do Jeruzaléma? Zrůdné teorie mají tuhý kořínek právě proto, že jsou imunní vůči faktům. Základním rysem letošních arabských revolucí byla zjevná nepřítomnost protiamerických nebo protiizraelských nálad. Spíše než figuríny Netanjahua se na náměstích pálily figuríny Mubaraka, Ben Alího, Kaddáfího a dalších. Lidé na arabské ulici neobětovali své životy po stovkách kvůli údajnému palestinskému „jádru věci“, nýbrž pokládali je za svobodu Egypta, Tunisu, Libye, Jemenu a Sýrie. Kvůli vlastní věci umírali odvážlivci také v Teheránu v roce 2009. Záludná doktrína „Palestina na prvním místě“ dobře posloužila diktátorům, kteří se tvářili tak, jako kdyby nás jen jejich přítomnost chránila před armagedonem. Tato doktrína ve skutečnosti chránila jejich osobní moc tím, že upoutáním pozornosti k vnějšímu nepříteli odváděla zraky od žalostných poměrů doma – nebo snad kvůli Izraelcům byl po čtyři desetiletí udržován v těchto zemích výjimečný stav, zakazována činnost politických stran a svobodné volby prohlašovány za nemožné, „dokud nepřítel pošlapává posvátnou islámskou půdu“? Doktrína „Palestina na prvním místě“ záměrně zaměňuje příčiny a důsledky: nikoli „jádro“ konfliktu přiživuje despotismus, ale despotové ono „jádro“ zištně udržují při životě, přestože někteří z nich nakupují americké stíhačky anebo tiše spolupracují s Izraelem. Jejich poddaní nejsou strůjci, nýbrž obětí tohoto mocenského spiknutí. Právě to vzkázali demonstrující z arabské ulice svým zarytým mlčením k palestinské otázce. Vzkázali, že nikoli tento dílčí konflikt, ale zkostnatělé nedemokratické poměry jsou onou rozbuškou, která způsobuje řetězové exploze v regionu. Svoboda nepotřebuje mít stále nepřítele před branami, diktátoři však ano – a to je důvod, proč se jim umělé udržování palestinské utečenecké mizérie tak hodí do krámu. Také pro Izrael není žádný diktátor, byť by byl sebeosvícenějším, spolehlivým partnerem pro trvalý mír, leda tak pro vratké příměří. Není náhoda, že syrský dědičný despota Bashir Assad trvale odmítal jednání s Izraelem ohledně podmínek navrácení Golanských výšin. To dá rozum: Assad, jenž ovládá většinu syrského obyvatelstva z pozice vůdce titěrné alavitské menšiny, nepotřebuje Golanské výšiny, a už vůbec ne mír s Izraelem – potřebuje konflikt, který ho udržuje u moci. Dnes, když mu zbývá už jen kariéra sériového vraha, zoufale potřebuje vrátit palestinský problém tam, odkud ho vytlačily události posledních měsíců – do středu blízkovýchodního dění. A jelikož vůdcové radikálního hnutí Hamas sídlí v Damašku, nebylo je těžké přesvědčit, že košile je bližší než kabát a že je třeba přilít olej do ohně, neboť zájem místních diktátorů je i jejich zájmem.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče