Zrada

11. prosince 2007, 16:46 - Petr Bušta
11. prosince 2007, 16:46

Týdeník EURO pátral po původu novely nalezené v Jiráskově pomníku

perex
Když začátkem října obehnali pracovníci firmy All Marketing Allmar pražský pomník Aloise Jiráska lešením a začali ho připravovat k rekonstrukci pro akademické sochaře Antonína Kašpara a Pavla Filipa, učinili nečekaný nález. Pod bronzovou sochou, která je dílem Karla Pokorného, objevili v kamenném podstavci (jeho autorem je architekt Jaroslav Fragner) obkladovou deskou překrytou výduť a v ní kovovou schránku. Po jejím otevření bylo překvapení ještě větší. Místo obvyklých připomínek na dobu, kdy bylo dílo dokončeno (například novin, bankovek či mincí, s dílem souvisejících dokumentů) vyplňoval téměř celou čtyři centimetry vysokou schránku štos hustě popsaných papírů formátu A4. Na horním listu bylo ozdobným, téměř kaligrafickým písmem nadepsáno Zrada aneb Číměřský helvít. Bylo zřejmé, že v pomníku bylo téměř půl století ukryto literární dílo. Samozřejmě se nabízela myšlenka, že jeho autorem je Alois Jirásek.

Tak se k nálezu v Jiráskově pomníku dostal přední jiráskolog docent Kamil Mácha. Podrobil ho téměř dvouměsíčnímu zkoumání, při němž dospěl k závěru, že v pomníku skutečně čekala na objevení dosud neznámá novela Aloise Jiráska.

„Dnes si jsem už jist, že Zrada je Jiráskovo dosud neznámé dílo,“ uvedl docent Mácha v rozhovoru pro EURO light. Proč jste zkoumal nález tak dlouho, než jste dospěl k závěru, který se od začátku vlastně nabízel?
Věc zdaleka nebyla tak jasná. Novela je kompletní, až na jednu podstatnou věc. Chybí podpis. A u rukopisů musí být vědec v Česku od jisté doby opatrný. Byl bych nerad, aby mě kolegové na chodbách Památníku písemnictví škodolibě zdravili: „Nazdar, Hanko.“

Bylo ale přece možné porovnat Jiráskův rukopis s rukopisem osoby, která napsala Zradu.
Samozřejmě, stejně jako kompozici a jazyk objevené novely s věhlasnými Jiráskovými romány. Přední grafolog doktor Vzpurný nevyloučil, že rukopis je do značné míry shodný s písmem Mistra Jiráska. Připomněl ovšem, že detaily písma jakékoli osoby se časem mění. Pokud jde o námět, styl i stavbu novely, posoudil jsem, že jde o Jiráskovo dílo, nanejvýš o jeho geniální nápodobu.

Zrada se odehrává v době po třicetileté válce v jižních Čechách, jedním z hrdinů novely je historická postava hraběte Adama Paula Slavaty, syna onoho známého Viléma Slavaty, defenestrovaného v roce 1618 na Pražském hradě. To vše je, myslím, velmi jiráskovské.
Jistě. Zatímco samotné třicetileté válce se Mistr Jirásek věnoval jen v několika povídkách, její následky pro Čechy a českou státnost popisoval evidentně cílevědomě. Postupujeme-li chronologicky, pak prvním románem z tohoto období jsou Psohlavci, následuje Temno a pak Skály, Skaláci, Poklad. Pak již následují Mistrovy spisy z doby obrozenecké. Děj Zrady je zasazen do roku 1656, šlo by tedy o dílo časově zařazené ještě před Psohlavce.

Ovšem většina „těchto“ prací, s výjimkou Temna, vznikla již v devatenáctém století. Není divné, že by se Jirásek vrátil k pobělohorské tematice? Zrada je na posledním listu datována rokem 1926, Jirásek by ji tedy napsal v době, kdy pracoval na rozsáhlém eposu Husitský král o Jiřím z Poděbrad, který zůstal nedokončen. V porovnání s ním je Zrada malé dílko, ke kterému si Mistr mohl, jak se říká, odskočit. Jen ještě připomenu, že Temno profesor Jirásek dokončil v roce 1915, k následkům Bílé hory by se tedy vrátil po pouhých jedenácti letech.

Vše tedy nasvědčuje Jiráskovu autorství Zrady. Co vás o něm nakonec definitivně přesvědčilo? Stále mi bylo divné, že se Mistr o novele nezmínil v žádném dopise, že žádný z jeho přátel o ní nic nevěděl. Stejnou záhadou bylo také to, že ji nevydal. Víme totiž, že prakticky vše, co napsal, šlo okamžitě do tisku. Až jsem si vzpomněl na jednu pasáž ze třetího dílu vzpomínkové knihy legendárního profesora Václava Viléma Štecha V zamlženém zrcadle. Záhy jsem se přesvědčil, že se nemýlím. Štech píše: „Mému neklidnému pátrání v oblasti současné české tvorby dostalo se vzpruhy na samém počátku roku 1926. Alois Jirásek, s nímž jsem se seznámil již v časech, kdy bydlel v Čelakovského ulici proti hasičské centrále, přislíbil mi čtení ze svého ještě nehotového rukopisu. Vzpomínám, že příběh měl být zasazen do doby pobělohorské, více však o něm již netuším. V mé paměti ani není, proč Jirásek od svého záměru upustil. Snad že ho cele pohltila olbřímí mozaika ze života krále Jiříka.“ Nepochybuji, že ona Jiráskem Štechovi přislíbená ukázka měla být právě částí Zrady.

Zbývá ovšem otázka, proč a jak se rukopis Jiráskova díla z roku 1926 ocitl ve schránce v podstavci pomníku, který vznikl v roce 1960. Samozřejmě mám vysvětlení, ale podotýkám, že je zcela hypotetické. Proto bych ho nerad zveřejňoval. Týdeník EURO si však dle vlastního posouzení může zvážit pravděpodobnost této hypotézy a vydat ji jako vlastní názor. Základním motivem je, že Mistr Jirásek očísloval 156 listů své novely, ale ve schráně jich bylo jen 155. Chyběla stránka číslo dvě, na které byl zřejmě i Jiráskův podpis. Vysvětlíte-li proč, odvine se vám celý osud novely Zrada.

Jak se dostal rukopis do Jiráskova pomníku?
Hypotéza měnící se v jistotu
Zrekonstruovat osud Jiráskova nově objeveného díla zdaleka nebylo tak jednoduché, jak docent Mácha naznačoval. Za jeho významné pomoci, kdy naváděl, kterým směrem v pátrání pokračovat, se to však podařilo.
Příběh začíná v roce 1909, kdy středoškolský profesor klasického gymnázia v Žitné ulici Alois Jirásek dokončil třídílný román Bratrstvo a odešel v 58 letech do penze. Začal se plně věnovat literatuře, což mu samozřejmě nebránilo v tom, aby často nenavštěvoval ústav, ve kterém dvacet let vyučoval dějepis a zeměpis. Ostatně z činžovního domu na rohu Resslovy ulice a tehdejšího Riegerova náměstí (dnešní Jiráskovo náměstí s inkriminovaným pomníkem), kde tehdy bydlel, to neměl do Žitné příliš daleko. Jak dokládají dobová písemná svědectví (ročenky gymnázia i jeho kronika, v jejímž vedení právě Jiráska vystřídal v roce 1909 profesor němčiny Vendelín Gruntorád), rád si popovídal jak s bývalými kolegy, tak i se školníkem Antonínem Kandertem, kterého si cenil především jako nadšeného a výkonného člena Sokola. „Je s podivem, jak mnoho a důkladně se mistr Jirásek při rozpravě se správcem budovy Kandertem o veletoče, úkroky, shyby, či jak se nazývají všechny ony úkony tělocvičné, zajímá,“ napsal Gruntorád do kroniky například v roce 1912. Jiráskovy besedy s Kandertem byly zřejmě ještě častější a delší po roce 1910, kdy školníkovi zemřela při porodu manželka Marie. Dítě se však podařilo zachránit a dcera, která dostala jméno po nebohé matce, vyrůstala Jiráskovi doslova před očima. Je pravděpodobné, že za Jiráskova značného praktického přispění přežil vdovec Kandert s malou dcerou bídu první světové války. Mezi lidmi přetrvává (zřejmě i vinou školní výuky) představa Aloise Jiráska jako přísného, pedantického a odměřeného profesora, který když právě neučil, psal a psal. Tento názor možná poopraví připomenutí faktu, že odměřený pan profesor zplodil se svou manželkou Marií sedm dětí. Z toho šest dcer. V roce 1926, kdy napsal Zradu, mu bylo 75 let. Marii Kandertové šestnáct. Byla o třicet let mladší než Jiráskova nejstarší dcera. Myšlenka na velice hluboký citový vztah mezi polovičním sirotkem a slavným spisovatelem je sice jen hypotézou, kdo si však pozorně prohlédne fotografii Marie Kandertové z té doby a porovná ji s popisem farářovy schovanky Máří, asi ji nevyloučí. Stejně tak si můžeme jen domýšlet, co Jirásek napsal na onu chybějící druhou stránku Zrady. Mimo svého jména patrně i vřelé věnování Marii Kandertové. Tím ovšem shoda s příběhem Johanna Wolfganga von Goetha a Ulriky von Levetzow končí. Pan císařský rada totiž nebyl na rozdíl od Jiráska ženatý. Je pravděpodobné, že v té době již vážně nemocná Marie Jirásková (rozená Podhajská) o vztahu svého manžela k Marii Kandertové věděla, stejně jako o dárku, který svému šestnáctiletému idolu mistr věnoval v podobě Zrady. Možná právě ona si přála, aby tato novela nikdy nevyšla, a mistr ji přinejmenším ohleduplně poslechl… Události pak vzaly poměrně rychlý spád. V roce 1927 zemřela Marie Jirásková, o tři roky později i Alois Jirásek a za další dva roky se Marie Kandertová vdala za písmomalíře Františka Laudu. V roce 1960 byl na Jiráskově náměstí odhalen mistrův pomník. Jeho instalaci stejně jako sousední malé kašny dostala na starost stavební četa Obvodního národního výboru Praha 2. Jejím vedoucím byl osmadvacetiletý Alois Lauda, syn Marie Laudové. Proč si Jiráskova „schovanka Máří“ uschovala na památku jen druhou stranu věnovaného rukopisu a dílo nechala synem ukrýt v pomníku milovaného spisovatele, se již nedovíme. Zemřela jako vdova v roce 1982 v Domově důchodců Zálesí, v Praze-Krči. V té době již nežil ani její syn, Alois Lauda zahynul dva roky po instalaci Jiráskova pomníku při autonehodě u Jarošova nad Nežárkou. Shodou okolností přibližně patnáct kilometrů od Číměře…

box
Stručný obsah novely Zrada
Sevřené vyprávění reprezentuje řadu postupů pro Jiráska příznačných. Věrnost historickým faktům a jejich interpretace v národním a sociálním duchu je doplňována četnými propracovanými popisy. Jazyk usiluje o přiblížení dobovým úzúm, to vše dovršuje přesné rozvržení postav, jakož i značná obezřetnost v zachycování násilí a cudnost v milostných scénách.
Děj se odehrává od srpna do října roku 1656 na bystřickém panství rodu Slavatů. Zboží slavatovské je zbědované následky třicetileté války. Přímo přes Číměř například táhl dvakrát generalissimus Valdštejn a jednou maršálek Tilly, jak hned v úvodní kapitole připomíná čímeřský farář Václav Vlk.
Více než poloviční úbytek obyvatelstva je příčinou až zoufalé bídy poddaného lidu, ztrpčované ještě rostoucími nároky na robotní povinnosti i vrcholící rekatolizací. Vládnoucím pánem je Adam Paul hrabě Slavata. Jeho otec Vilém krátce po porážce povstání českých stavů povolal na panství jezuity, kteří měli usilovat o vymýcení víry utrakvistické a zvlášť lutriánské a helvítské.
Dlužno však říci (a ústy faráře Vlka tak činí i autor), že Slavatové byli sice spolehlivými a horlivými rekatolizátory, nikoli však krutými. Adam Paul dokonce jezuity odvolal a úkolem pověřil příslušné duchovní a hraběcí úředníky.
Hrabě má ostatně docela jiné starosti zejména rázu hospodářského. Všeobecná nouze a poválečný chaos jej právě roku 1656 vedly k vyhlášení Selské instrukce Slavatovské o povinnostech a právech poddaných. A právě v tomto bodě se zauzlí příběh Jakuba Hromase.
Čímeřský mlynář, muž, který “statně vyhlížel, výrazné tváře byv, vlasů hustých a tmavých, jen knír počínal již dílem šedivěti”, byl jedním z nemnoha na bystřickém panství, které postihly majetkové kontribuce namířené proti evangelíkům. Hromasův otec přišel o právo hospodařit na rybníce Vartovci rozloženém nad mlýnem, tento druhotný zdroj obživy propadl vrchnosti. A kdyby mlýn za válek zpola nevyhořel, pozbyl by snad Hromas i toho. Mlýnské práce však je poskrovnu a Hromasova rodina strádá.
Odtud se rozehrává úvodní zápletka, která je předmětem ukázky ze třetí kapitoly.
Pro pochopení děje na tomto místě postačí, uvedeme-li, že sám hrabě Slavata mlynáři odpustí krutý trest za rybniční pytláctví pod tou podmínkou, že Hromas nejdéle do adventu přestoupí ke katolické víře.
Zámeckému hejtmanovi Fridrichu Majerovi je uloženo povzbudit obrácení Hromasovo a vypraví se do mlýna se zakázkou. Setká se jen s mlynářkou Mandalénou, která v naději na lepší obživu slibuje vděčnost a poslušnost. Hejtman je ovšem člověk, který “k dílu se dobře měl, sčetlý byl až až, ale krkoun”, a tak mu v mysli počne uzrávat pomyšlení na mlýn, skýtající do budoucna tučné prebendy.
Tím druhým, kdo má Hromase povzbuzovat, je číměřský farář Vlk. Ač s mlynářem hovořil už kolikrát a míní, že “malou naději dává, že by se polepšiti chtěl”, pošle do mlýna vzkaz po své mladičké schovance panně Máří. Ta je ostatně zvědava, jak takový neznaboh vyhlíží, a tak se na cestu vypraví ochotně. Jejich první rozhovor je jistě jedním z vypravěčských vrcholů novely.
Hromas se ukáže jako čestný a zbožný muž, navíc vzdělán ve věcech víry, a panně Máří, obdařené laskavostí i půvabem, nejde na rozum, jak mohl uváznout v tenatech hned několika hříchů. Když Máří sdělí své úvahy faráři Vlkovi, tomu přijde na mysl, aby s Hromasem častěji promlouvala, a dá-li Bůh, do kostela jej nakonec dovedla a ke svaté zpovědi.
Hrdý pan Jakub se ocitá mezi mlýnskými kameny. Z jedné strany mu žena Mandaléna dělá kázání, aby povolil a myslel na obživu a štěstí své rodiny. Tehdy Hromas jen bručí cosi o panské lásce. Když raději vyráží z mlýna na dlouhé obchůzky nebo z povinnosti na faru, do cesty mu zase přichází panna Máří. Ani zbožnost a tvrdohlavost pana Jakuba nemůže zadržet proud citů, a tak se nakonec stane, že “rozevřev náruč svou, jeho ret na jejím zahořel, a když svěží ňadra ucítil, rázem zapomněl na všecko”. Je třeba dodat, že i na potřebnou opatrnost. Neví totiž, že hejtman Majer mladičké schovance všelijak nadbíhá a ta, ač jeho úmysly v nejmenším neopětuje, mnohokrát s ním rozpráví a bezděky ho zpravuje o novinkách v Číměři.
Dávno je po žních, a tehdy se roznese zpráva, že v Bystřici přenocuje legát Jeho císařského Veličenstva, hrabě Paar na cestě z Prahy do Vídně. Konají se velké přípravy a mezi nimi se pospíchá i s výlovem rybníka Vartovce. Jakub Hromas - jako už několikátý rok - ze vzdoru považuje za spravedlivé, aby si ze “svého nájem, byť nehrubý, vylovil a do soli vložil”. K nemalé zlosti paní Mandalény, která se s hejtmanem umí dobře dohovořit a přeje si, aby ani její muž nebyl s vrchností v křížku.
Hromas si vylije srdce na schůzce s pannou Máří, a ta se naneštěstí nepřímo podřekne před farářem a dotírajícím hejtmanem v důvěře, že také oni vlastně chtějí Hromasovi prospět. Přijíždí legát císařův a v jeho komonstvu je též několik vysoko postavených jezuitů. Na druhý den je hejtman vyzve, aby spolu navštívili Hromase, posledního čímeřského helvíta, a posoudili, zda je naděje na jeho prozření.
Kdo hledá, najde, a tak hejtman nakonec objeví a před zraky kněží vytáhne na světlo upytlačené ryby. Takové odhalení před zraky úředníků císařského legáta ovšem už nemůže Adam Paul Slavata tolerovat, a tak je Hromas odsouzen k těžkému trestu podle Selské instrukce Slavatovské a ke ztrátě veškerého majetku.
V pochmurném dovětku se už jen dovíme, že o rok později umírá hrabě Slavata a své vnitřnosti káže uložit v kryptě bystřického kostela. Mlýn je svěřen hejtmanu Majerovi, ale ani ten si ho dlouho neužije. Stihne ho v lesích nehoda a ochromí. Panna Máří se stane farskou hospodyní a modlívá se za milost pro hříšnou duši Jakuba Hromase. Paní Mandaléna s dětmi slouží ve mlýně a věrně setrvává ve víře helvítské.

box
Ukázka z kapitoly třetí
Pomalu šíralo, když se polní cestou od rybníku Vartovce rázně brala hřmotná postava, na bandaléru hrubou mošnu uvázanou, stále si pod kozí bradu cosi mrmlaje. Šedé oko pod hustým siným obočím přísně a zamračeně před se hledělo. Pan Jan Kamír chvátal k zámku bystřickému svědomí maje čisté, a přec se celý chvěl. Co paměť jeho rodu sahá, nenašlo by se hrázného z Kamírova rodu, který by musil souseda vrchnostenskému soudu a kolikerým ukrutnostem vydati.
Než na bíledni bylo, jak cestou mudroval, že ni jeho otec, ni děd, jsouce jak on v úřadu hrázném, nečinili by jináče.
Co platno, Selská instrukcí Slavatovská, ačli prostředky nelahodnými přestupníky dostihuje, panskou vůlí jest, církvi svaté a Bohu všemohoucímu ku potěše. V punktu desátém se ordinuje: Co se rybníkův, potokův, lesův, gruntův vrchnosti naší dotejče, ty se všem skutečně zapovídají, aby v nich žádnej žádné škody nečinil. Pakliby který v rybnících a potocích postižen a usvědčen byl, ten má oči ztratiti, a v lese sekal-li by kdo bez povolení a jaké včely v lesích panských by vyloupal, ten na hrdle trestán býti má.
Arci že se vyprávělo, jak v časech dávnějších, který by býval zmarnil rybu, hnedle mu na hrázi tipec na provaze utáhnut byl a pro posměch mu šupináč na prsa zavěšen. Tak ale nakládali s darebníky za časů lapkovských, kdy se všelijaká čeleď dobrovolně s napomínáním srozuměti nechtěla.
A teď ten Hromas! Z lože zlého zplozený a bludem helvítským vycepovaný, ach, na zboží slavatovském, co lidé pamatují, přestupníkův takových nebývalo… Tak rozumuje, prošed hájem, v němž rozkládaly bujné své koruny javory, lípy a boučky, kdež černaly se vysoké jedle, spatřil již buclatou vížku bystřického zámku, jež z malého vnitřního nádvoří vysoko nad četné budovy zámecké se vypínala.
Jaký ďas toho Hromase tejrá, pomyslel staroch. Jaký ďas a jaká bída!
Na pavlánu v prvním nádvoří přecházel jako z udělání hejtman zámecký Fridrich Majer. Na vysokých jezdeckých botách mocné ostruhy řinčely, v spodky široké a tmavé an byl oděn, v kabátec soukený, přepásaný, podobné barvy. Široký bílý krejzl objímal hrdlo hejtmanovo. Starý hrázný zachvěl se před ním co strom za sloty zkoušený. “Jak milostivý pán kázal…” osmělil se přece vposledku, než hejtman mu ani dopověděti nesvolil. “No, však už načas nevidím, Kamíre,” křikl shora. “Zdaliž neseš, co uloženo?”
“Jak milostivý pán poručit ráčil. Po půltuctu štik a ouhořů z rybníka kačležského, lipanů dvé a též karasy, jen samou mlsnou rybu.”
“Pacholek od kuchyně ať vezme a ty bez meškání k meldu pokročiž,” poručil hejtman úsečně, jak těch časů na nobilitovaného korneta pasovalo.
Věru ouzko bylo čeládce na zboží bystřickém, když Fridrich Majer rozkazoval a rumor i pro nevalnou nezdobu tropil. Za vojny plezírován byv, letory ostal chmurné, všecek v pláštích tmavých nebo tisovaných zachumlán přecházel, a byloť v mysli jeho tak pošmourno jako v zemích českých tenkráte.
Leč o dni, kdy hrázný Kamír v ouřední komnatě hejtmanské stanul, přec špetička milosti v oku Majerově zablejskala.
“Však vrátku poručím tolik ryby, že všeckaž čeleď tvoje ji na hrb nepojme, Kamíre,” pravil usazen ve vysokou měkkou lenošku.
“Jeho Milost ať odpustí, dovedu ostříhati svou chasu, aby k úplné spokojenosti přihotovila traktaci libou panstvu každému,” troufl si Kamír.
“Nekráčí o traktaci než o deputát našim paulánům,” zaškaredil se hejtman. “Není ti snad známo, že milostivý pán přiřkl jim dekretem na pět centův kaprů a pět centův štik? Darmožrouti obdrží item sedmasedmdesát beček piva a dvacet beček vína, korcův hrachu pět a půldruhého sta loket plátna na kutny. A třicet párův škrpálí každého poléta návdavkem. Nač půltucet mníškův užije tak hrubě škrpálův, to věru povědomo býti může toliko u rohatce. Než jakému to nehoví a zpíčovati by se odvážil, zajisté mu kázeň vymíněna budiž.”
Při tom žalování hejtman se celý zlostí zpejřil a žíly na lebce jen řídce obrostlé ryšavými vlasy mu naběhly. A ježto čelo jeho po straně nehezkou promáčklinou zohaveno byloť a tváří hrubě nesouměrných byl, nelibého se vejhledu Janu Kamírovi dostalo. Než hejtman dosud nebyl svých láter syt.
“A fiskus jako beze dna aby byl, ještě traktaci večerní kázala hraběcí Milost uchystati. Jelenem z láku se bude mníškům podstrojovati, černý hoštěk naň, anebo jícha z vína tureckého a krve kuří, pepřem, šafránem a onakým kondimentem šteflovaná a svrchu jablky pretovanými vystrojená,” tak stýskal si hejtman, kterýžto z letory své se k dílu dobře měl, sčetlý byl až až, ale krkoun.
“Panstvu nikdá nepohovíš,” povzdychl starý hrázný.
“Nešť,” křikl hejtman. “A ty mlč, neutrhuj svým pánům. A hleď meldovat, kterak ryba tobě svěřená prospívá a zdaliž oněch kaprův a štičího paulánským vbrzku nákladem přivezeš.”
I hrázný, ve svých konečně škorňatech se ocitnuv, počal o vizataci rybniční hovořit, kolikžto kop násadku v živobytí posazeno, kterak lze doufati v hojnost ryby kapří a ryby mlsné, kterak se teplé slunko nad vodami slavatovskými proskočilo a všecken tvor obveselilo, tak meldoval, sem tam si bezděky přihladiv šedavý pramen na nemálo již lysém čele.
“V konci si ještě naříkati musím,” zarazil se pak v půli dechu; tu hejtman vstal a jal se jizbou přecházeti, zrak jeho utkvěv na retu starochově.
“Že naříkati musíš?”
“Musím. Na spuštění číměřského mlynáře, an ryby kapří dvé kusův zmarnil bez svolení.” “Ech, maňase, neníliž to onen zatvrzelec, milostivého napomínání nedbalý, aniž se obává, že bude příčinou neštěstí svého a pána ponoukne, jak by s ním dále nakládati měl…”
Hejtman nedořekl. Koltra se rozhrnula a do komnaty vstoupil sluha a jemu v patách samotný Adam Paul, hrabě Slavata z Chlumu a Košumberka, dosud statný, ač dlouho již ne mlád. Řasný plášť jemu s širokých ramenou visel, vráskovité a přisnědlé tváře výtečně ozdobené orličím nosem a širokou bradou v úsměv rozevřel.
“Je dobře,” pravil, jakmile oba služebníci své hřbety sklonili. Pokročil k almaře a sluha jemu z knih gruntovních počal svazky vyjímati.
“Je dobře,” pravil hlasem mocnějším, vida, že oba páni v hovoru načatém za jeho přítomnosti uctivě ustali.
“Nuže, nešanuj nikoho,” vybídl hejtman starocha.
“Ano, tenť to jest.”
“Na mlejně přec on dobře si hoví,” podivil se hejtman. “Nač rybu musí marnit?”
“Jeho milost promine, mlynář Hromas po těch vojnách velmi skrovně živnosti má a dosti chudě sedí. Sedláci málo díla u něho zadávají, raději se od mlejna hodný kus cesty přidržují. Neboť tentoť Hromas, třas jim do kostí vhání, jsa zarputilým…”
“Dosti,” zabouřil komnatou, aniž očekáván, hlas pána ze Slavatů a Kamírovy líce jeho okem probodeny. “Poroučím ti, bez okolků se vyslov, což to za lumpenvolk onen mlynář.”
“Jest, bože tresceš mě, helvítem,” hlesl hrázný a jak by hučení z oulů lebku jeho opanovalo, jen zpovzdálí znamenal hněv pánův: “Tedy přec ještě jeden. Elendes Ketzervolk, giftige Schlangenbrut!”

Popisky:
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka.
Otec Adama Paula zobrazeného v novele Zrada se roku 1597 kvůli bohaté nevěstě Lucii Otýlii z Hradce stal katolíkem a tím si vytvořil podmínky pro pozdější společenský vzestup. Roku 1618 byl při pražské defenestraci vyhozen z okna hradní kanceláře spolu s Bořitou Martinicem a písařem Fabriciem, všichni tři však pád přežili. Po porážce českých stavů na Bílé hoře, obrdžel za věrnost císaři část konfiskovaného majetku poražené šlechty a na svá panství bezodkladně povolal jezuity.

Marie Kandertová v polovině 20. let minulého století.
Fotografie koresponduje s popisem, kterým Jirásek v první kapitole novely Zrada obdařil pannu Máří, schovanku číměřského faráře Vlka.
„Děvče líbezné patřilo zaníceným okem v tvář knězovu. Stvoření to bylo tmavovlasé, ztepilé postavy, sličných a veselých lící. Modré její oči hleděly nevinně před se, když opatrovník její dořeknul. Ó, té záře, toho úsměvu! Jak kvítí rozmanité voněla, jak louka o senosečích, jen jen přižehnout takého anděla k srdci svému.“

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče