Zpomalit modernizaci

03. října 2011, 17:59 - Jefim Fištejn
03. října 2011, 17:59

Komentář

Ukázalo se, že jak zaostalost, tak překotný pokrok jsou životu nebezpečné

Tázán na to, co pokládám za hlavní událost letošního léta, asi bych neukázal prstem na tahanice kolem americké zadluženosti ani na šarvátky v Británii, nýbrž na to, co se odehrálo v Číně po srážce dvou rychlovlaků, ke které došlo už koncem července. Samotná dopravní nehoda není v současném světě nic neobvyklého. Něco nezafungovalo, jak mělo, blesk prý vyřadil z provozu jakési signální zařízení. Poblíž města Wen-čou v severovýchodní provincii Ťiang-si na trať, kde stál vysokorychlostní vlak, vjela další souprava. Došlo ke srážce, po níž se několik vagonů zřítilo z 30metrového mostu. Čtyři desítky cestujících zahynuly a kolem dvou stovek lidí utrpělo zranění. Jak už to v Číně chodí, pár vysokých úředníků bylo propuštěno ze zaměstnání a po výslechu učinili veřejné pokání. Zkrátka jak se praví v jednom vtipu: je to katastrofa, ale žádná tragédie to není. Všude ve světě v důsledku technogenních havárií umírají lidé, vybuchují elektrárny a klesají ke dnu výletní parníky, jak se to stalo nedávno na Volze. Avšak to, co se odehrálo po této nehodě, svědčí o pozoruhodných posunech v čínském veřejném vědomí. Zkraje se úřady pokusily událost ututlat a spadlé vagony přímo na místě zahrnout zeminou. Zabránilo jim v tom velké srocení místních obyvatel, kteří zablokovali přístup těžkým strojům. V čínském tisku případ vyvolal odezvu, pročež v dalších dnech vláda schválila usnesení zakazující „hysterii ve sdělovacích prostředcích“. Až sem je to všeobecně známo. Méně známo je to, že úřady technicky nedokázaly zastavit živou komunikaci prostřednictvím Twitteru a mikroblogů ze sítě Sina Weibo. Pokračující kritika vyvolala rozepře v nejvyšším státním vedení. Jak se dalo očekávat, lidem milovaný premiér Wen Ťia-pao (to je ten, který prohlásil, že „pravou cenu čínského zázraku poznají až další generace“) byl pro snazší přístup obyvatelstva k informacím, stranická nomenklatura trvala na cenzurních zásazích. Na 400 milionů uživatelů internetu sledovalo a komentovalo diskusi v reálném čase. V průběhu této celonárodní výměny názorů se vyjevila do té doby zcela neznámá okolnost. Vějíř skeptických názorů se dá stáhnout do tázací větičky: „Kam tak spěcháme?“ Tato myšlenka se opakovala ve všech podobách a variantách. Uživatelé internetu uváděli desítky nedávných tragédií: protržené hráze, pády veřejných budov a teprve nedávno zkolaudovaných obytných domů, výrobu otráveného mléka a život ohrožujícího spotřebního zboží. Najednou bylo zřejmé, že srovnání čínské dopravní nehody s potopením ruského výletního parníku neobstojí. Tak jako jiné, jde i toto lodní neštěstí na vrub nesmírně zastaralé ruské infrastruktury, jež zoufale potřebuje modernizaci. Naopak čínské rychlovlaky se srazily, protože byly příliš nové. Modernizace v Číně je zkrátka unáhlená, nezažitá. Ukázalo se, že jak zaostalost, tak překotný pokrok jsou životu nebezpečné, i když příčiny nehod se různí. Číňané dnes nejsou unaveni ze zaostalosti, nýbrž z prudké a bezohledné modernizace, s níž psychologie lidí není schopna držet krok.
S žádnou zemí světa se neodehrálo v posledních třiceti letech to, co s Čínou. HDP se za tu dobu ztrojnásobil, místo jednopatrových chýší Hutongu se ve městech tyčí mrakodrapy, všude složitá dálniční rozuzlení, futuristická letiště a jako apoteóza rozvoje rychlovlaky vlastní výroby. Copak to někoho může unavit, natož vyvolat odpor? A přece už to tu jednou bylo. V 80. a 90. letech minulého století se do informačně industriálního světa proboxovala Malajsie, která dodnes drží rekordy v procentních přírůstcích HDP. Malajsie měla všechno: vlastní auta, mrakodrapy, závěsné jednokolejné vlaky, nová města. V roce 2003 kormidlo opustil premiér Mahathir Mohamad, který 24 let doslova vybičovával národ k modernizaci. A byl konec. Z prostého důvodu: Malajci, tak jako Číňané nyní, si řekli: „Kam tak spěcháme? Není lepší se pozastavit, rozhlédnout se a pochopit, kde jsme a kde chceme být?“ Modernizace, a to i ekonomická, toť především lidé a jejich psychologie. Asiatům se podařilo překonat svou minulost: hrůzy a útrapy válek, hladomorů a sociálních experimentů. Avšak úplná změna způsobu života během jedné generace je neméně velkou zátěží pro lidskou psychiku, byť je to změna k lepšímu. Co když tento jev není nahodilost, nýbrž zákonitost? Podle všech propočtů má čínské hospodářství předstihnout americké do deseti let, nejpozději do roku 2050. Jenže co když Číňané mají plné zuby těch závodů s časem, který jim bere samotnou možnost užít si života? Jaký potom bude svět, do něhož spějeme?

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče