Zpět do nepružné Evropy

11. října 2007, 12:01 - Luděk Bednář
11. října 2007, 12:01

Jen těsná většina manažerů se domnívá, že jejich pracovní zátěž roste

Pozorujete, že rok od roku více pracujete?

  • Ano 51,1 %
  • Ne 46 %
  • Nevím 2,9 %

V Japonsku je známý jev, jemuž se říká karóši, tedy smrt nebo sebevražda z přepracování. Ročně je takových případů asi deset tisíc. V USA lidé také hodně pracují, a proto vedení firem občas nařizuje zaměstnancům, aby si kvůli odpočinku vzali dovolenou. V Evropě se sice tolik nepracuje, ale čeští manažeři jako by se snažili dostihnout japonské. Není však známo, že by některý z nich zemřel, neřkuli spáchal sebevraždu z přepracování. Počet kladných a záporných odpovědí manažerů byl v podstatě stejný - 51,1 procenta se domnívá, že pracuje stále více, 46 procent je opačného názoru.
V některých případech se jejich odpovědi mimořádně zdařile doplňují. Na tuto kladnou odpověď: „Mám pocit, že doba, kdy si člověk odpočinul během prázdnin, je pryč. Turbulence prostředí má za následek nasazení 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a 365 v roce,“ jako by přímo zareagoval respondent: „Když má někdo tento pocit, měl by se nad sebou zamyslet - stačí být přiměřeně asertivní, lépe řídit svůj čas, dávat si reálné cíle a zejména pracovat efektivně.“
Oponuje mu však manažer: „Jednoznačně ano, přičemž si (bohužel) vůbec nejsem jistý, zda toto více práce přináší také více užitku - spíše tomu tak (žel bohu) není. K této úvaze mě vedou dvě skutečnosti, respektive poznatky. Za prvé celý svět se neuvěřitelně 'zrychlil'. Moderní komunikační prostředky nastolily a nastavily atmosféru neustálého napětí a stálé honby za nejnovějšími informacemi a za co nejrychlejším vyřizování všech věcí a záležitostí. Velká většina zúčastněných však přitom propadá naprosté akčnosti, tedy snaze rychle něco udělat, ať všechno běží, a to bez ohledu na obsah a kvalitu. Naopak kvalita tím jednoznačně trpí a my se stále více přibližujeme (z mého pohledu nebezpečnému) 80procentnímu řešení, kdy se mnoho věcí začne zpracovávat (aby ostatní viděli, jak jsme aktivní), ale málo je jich dotaženo do konce. Ti, kdo takto nechtějí pracovat, jsou přesto vtaženi do uvedeného procesu - ať už proto, že se jím musejí zabývat, nebo z toho důvodu, že někdo přece věci do konce dotáhnout musí.
Za druhé ve velkých nadnárodních společnostech (ale nejen v nich) k tomu ještě přistupuje další aspekt, a sice 'zneužívání' e-mailové komunikace, kdy každý může jednoduchým a rychlým způsobem komunikovat s kýmkoli. To ústí v obrovských rozdělovnících e-mailů a v jakémsi alibismu při zpracování úkolů podle hesla: 'Dal jsem to přece všem na vědomí a někdo už se o to postará.' Tento přístup pouze zahlcuje komunikační systém a i příjemce samotné.“
Tuto jeho vizi však nesdílí respondent: „Domnívám se, že jsem dříve v práci trávil více času. Nyní máme všichni ve společnosti notebooky, a proto více pracujeme z domova a také o víkendech. Ani naši dnešní efektivitu nelze s tou v devadesátých letech srovnávat. Určitě jsme se hodně naučili a dnes dosahujeme mnohem lepších výsledků. Obecně však lze říct, že stále více lidí, zvlášť mladých, opouští teorii 'live to work' (žít kvůli práci) a spíše se soustřeďuje na 'work to live' (pracovat kvůli životu). Možná nebude dlouho trvat a staneme se stejně nepružní jako západní Evropa.“
To se však netýká manažera: „Musím konstatovat, že práce máme stále víc. Zabýváme se zahraničním obchodem, a protože koruna posílila o 40 procent vůči americkému dolaru a o patnáct vůči euru, i když máme více práce, naše zisky se snižují.“
Tento respondent však má jiné problémy: „Měřeno časem stráveným v kanceláři nebo časem o víkendu, který věnuji práci, pracuji méně. A byl bych sám se sebou nespokojený, kdybych během let nedokázal zvýšit svou efektivitu, dostatečně nedelegoval úkoly nebo si nenašel správné kolegy.“
Vážnou diskusi poněkud zlehčují dvě odpovědi. V první, kladné, se říká: „Pracuji více, ale zřejmě je to tím, že s rostoucím věkem potřebuje člověk méně času na 'víno, ženy a zpěv' a na práci mu zůstane více času. Až se k fyzickému úpadku přidá i psychický útlum, nastane čas vstoupit do politiky a při troše štěstí mi pak ztráta morálních a etických zábran umožní i kandidovat na nějakou funkci.“
Důvody menšího pracovního vytížení manažera jsou následující: „Asi ne, protože kdyby tomu bylo naopak, určitě bych byl úspěšnější a už nepracoval vůbec. Nejspíše to však bude tím, že mě vůbec nebaví hrát golf, a proto 'pracuji' méně.“
Významnou vypovídací hodnotu má stručná odpověď: „Ano! Konečně dobrá otázka.“

Odpovídalo 135 manažerů

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče