Žonglér na chemické hraně

01. prosince 2011, 16:09 - Blanka Růžičková Euronews a.s.
01. prosince 2011, 16:09

Prohrál bitvu o Unipetrol, ale jinak je velmi úspěšný. Babišovy výrobní podniky dnes mají větší zisky než petrochemický gigant

Začínal sice s chemií, ale po neúspěšné privatizaci společnosti Unipetrol ji překryly aktivity v zemědělské a potravinářské výrobě. Přesto je Andrej Babiš v České republice jediným nebo majoritním vlastníkem sedmi výrobních podniků, vesměs středně velkých chemických firem. Ty mu například vloni vydělaly více než celý Unipetrol. Při celkovém obratu přes dvacet miliard korun vykázaly dohromady téměř třímiliardový čistý zisk. Skupina Unipetrol dosáhla vloni při více než čtyřnásobných tržbách zisku ve výši 928 milionů korun.
Zdaleka nejúspěšnější chemičkou skupiny Agrofert je německá firma SKW Piesteritz. Ta vloni podle serveru Motejlek.com vykázala hrubý zisk 95 milionů eur, slušně prosperuje rovněž slovenské Duslo Šala. Ke svým úspěchům si může Babiš přičíst také vstup na trh s motorovými palivy. Jeho Preol, výrobce bionafty, konkrétně metylesteru řepkového oleje (MEŘO), mu vloni vydělal přes 700 milionů korun.

Do posledního dechu

Nic z toho však zřejmě zatím u podnikatele nedokázalo překrýt pachuť z toho, že nezískal pod svá křídla také petrochemickou část Unipetrolu. A Babiš sám ještě nedávno v několika rozhovorech označil tento svůj neuskutečněný sen za svou největší prohru. Jeho Agrofert se o Unipetrol ucházel v první i druhé privatizaci. Vítězem se stal v roce 2001 a svým způsobem i v roce 2005. Jenže zatímco poprvé to vzdal po neúspěšném vyjednávání o snížení ceny, podruhé ho vyšachoval jeho tehdejší partner, nynější vlastník holdingu Unipetrol, polský PKN Orlen. Na něm sice vloni Babiš vysoudil zhruba 2,5 miliardy korun, byla to však jen jedna z celkem čtyř arbitráží, v nichž žádal o náhradu toho, že Poláci nedodrželi smlouvu a slíbené firmy mu neprodali. V poslední, čtvrté arbitráži si Babiš vzniklou škodu vyčíslil na téměř 20 miliard korun. A ač ji letos na začátku roku prohrál, ještě to nevzdal. Nedávno oznámil, že jeho právníci napadli rozhodnutí arbitra žalobou. Babiš se na převzetí petrochemických firem Unipetrolu připravoval v podstatě od roku 1999, kdy se mu podařilo do vedení polostátního holdingu protlačit své lidi. To byl sice vpravdě husarský kousek, ale nic, co by zavánělo korupcí. Dokázal využít příležitost – nová Zemanova vláda tehdy čelila kritice poté, co největší polostátní podnik, elektrárenskou společnost ČEZ, obsadila politiky. Stejnou chybu a nařčení z přidělování trafik nechtěla v Unipetrolu opakovat. Zřejmě proto tehdejší ministr průmyslu Miroslav Grégr s povděkem přijal Babišovo doporučení, kde hledat osvědčené odborníky s praxí v oboru.
Do křesla generálního ředitele polostátního Unipetrolu tak nově usedl Pavel Švarc, předtím „Babišův“ ředitel z Lovochemie. Ze stejného podniku, který měl tehdy Agrofert už plně pod kontrolou, přišli také Jan Landa na post finančního ředitele nebo Ivan Souček. V personálním zemětřesení, které následovalo, dosadil Švarc své lidi i do vedení dceřiných společností. Jeho bývalý kolega z Čížkovických cementáren Miroslav Kuliha se stal ředitelem Chemopetrolu, do Benziny přišli Svatopluk Sýkora (pozdější ředitel Lesů ČR) a ředitel Mrazíren Praha David Thoma. V Unipetrolu se dodnes traduje, že Babiš po této rošádě získal nejen přístup k interním informacím, ale také zastání, pokud šlo o jeho zájmy.
Naplno se to projevilo ve sporu dvou dceřiných společností – Chemopetrolu a České rafinérské – o předávací ceny, v němž se Švarc angažoval ve prospěch Babišova dodavatele, litvínovské chemičky Chemopetrol. Vyostřený boj se zahraničními akcionáři České rafinérské řešili i ministři Grégr a Jiří Rusnok a přerušením výroby, ke kterému tehdy došlo, se zabýval také antimonopolní úřad. Obě znepřátelené dcery tehdy argumentovaly tím, že jim nevýhodné předávací ceny snižují zisky. Podstatné však bylo, že se v té době už rozjela privatizace a Babiš měl zájem pouze o Chemopetrol.

Miláček špiček ČSSD

Období vlády sociální demokracie bylo pro Babiše štastným obdobím. Grégrovou zásluhou dostal Aliachem, který chtěla v konkurzu po pádu impéria Chemapol podnikatele Václava Junka převzít i Konsolidační banka. Za předlužený podnik, jehož součástí byly nynější Babišovy firmy Synthesia a Fatra, v roce 2001 zaplatil 815 milionů korun. Brzy nato však s podporou ministra obrany Jaroslava Tvrdíka přesvědčil ostatní členy vlády o strategickém významu jedné z jeho částí, závodu na výrobu výbušnin Explosia, kterou pak předal do rukou státu, a zajistil si tak snížení dluhu o 700 milionů korun. Plně tak využil příležitost, která se sama nabízela – otázky obrany a bezpečnosti měly po teroristickém útoku z 11. září 2001 absolutní prioritu. Protože pak kvůli chybě v ocenění Explosie od státu inkasoval dalších 181 milionů korun, Aliachem dostal v podstatě zadarmo. Přesně spočítáno, na transakci vydělal 66 milionů korun. Babiš blízké vztahy s politiky sociální demokracie nepopírá, tvrdí však, že mu k vítězství v tendrech nijak nepomohly. Kolem privatizace Unipetrolu proběhla řada šetření, z nichž možná vyplývá, že Babiš dokázal Grosse, Zemana či Paroubka ovlivnit, žádnou korupci mu však neprokázala. Kabinety ČSSD se v každém případě poprvé jen málo zajímaly o tehdejší vlastnickou strukturu Agrofertu i o to, kdo privatizaci zaplatí. A to, že Babiš de facto ovládal Unipetrol v době před jeho privatizací a během ní, zřejmě nikdo za nějaký konflikt zájmů nepovažoval.

Odklonění dluhů

Hodně nejasností dosud panuje kolem dřívějších Babišových aktivit. Ve složité struktuře Agrofertu neustále docházelo k přeskupování majetku, vlastníci jednotlivých výrobních podniků skupiny se několikrát měnili. Vůbec první firmu Babišova chemického impéria, lovosickou Lovochemii, například privatizovala společnost Proferta, jež se později změnila na akciovku vlastněnou Agrobohemií, která Lovochemii postupně ovládla a poté sama zanikla fúzí se společností Deza. Andrej Babiš ve svém podrobném životopise na stránkách ANO 2011 uvádí, že Lovochemie byla jedinou problematickou kauzou v jeho životě. Způsob, jakým tuto firmu ovládl, skutečně vyšetřovala policie, kauzu však již podle Babiše uzavřela. Jeho partneři z původní společnosti Proferta ho obvinili, že se zasadil o to, aby se jejich firma nezúčastnila navyšování kapitálu v Lovochemii, a pak Profertu poslal do likvidace. Naplnění skutkové podstaty zneužití informací v obchodním styku a porušení práv při správě cizího majetku se měl dopustit tím, že byl v době transakce předsedou představenstva všech tří dotčených podniků (Proferty, Agrobohemie a Lovochemie).
Babiš v jednom rozhovoru toto obvinění odmítl s tím, že Profertu získal oklikou a že to nebyl on, kdo ji zatížil dluhy. Podle obchodního rejstříku do firmy skutečně vstoupil až v roce 1997, tedy zhruba dva roky poté, co si za víc než půl miliardy korun koupila 51 procent akcií Lovochemie od Fondu národního majetku. Předluženou firmu ovládl přes kapitalizaci jejích dluhů. Ale v době, kdy se rozhodovalo o navýšení majetku Lovochemie, Profertu skutečně řídil, i když nebyl jejím jediným vlastníkem. Tou byla Agrobohemia – společný podnik Agrofertu a Unipetrolu založený v roce 1995.

S Unipetrolem v zádech

Agrobohemie sehrála v Babišových chemických akvizicích důležitou roli. Přes ni získal nejen Lovochemii, ale také Aliachem. To vše v podstatě s pomocí Unipetrolu. I když Babiš na své stránce uvádí, že Agrobohemii založil v roce 1995 spolu s manažery Lovochemie, od začátku ji v médiích prezentoval jako společný podnik Agrofertu s Unipetrolem. Jisté je, že šlo – minimálně z Babišovy strany – o velmi pragmatické spojení. Odvolával se na ně například, když Lovochemie potřebovala úvěr na výstavbu závodu pro výrobu kyseliny dusičné. A protože ho nedostala, přistoupila nakonec k výše zmíněnému problematickému navýšení základního jmění. Z mediální prezentace jednotlivých kroků Agrobohemie lze usuzovat, že Unipetrol hrál ve svazku spíše roli finančního investora. Za firmu vždy mluvil pouze Babiš a ani takovou transakci, jako bylo převzetí Aliachemu, Unipetrol nijak nekomentoval. Za svou dlouholetou podporu – ta skončila prakticky až s příchodem PKN Orlen v roce 2005, dostal Unipetrol o dva roky později při vypořádání svého podílu v Agrobohemii 503 milionů korun.
Manažerská privatizace, s jejíž pomocí Babiš získal Lovochemii i Prechezu a která se ve druhé polovině devadesátých let a na přelomu století uplatnila v řadě jiných českých podniků, nebyla protizákonným aktem. Z morálního hlediska byla zejména u později nesplácených půjček určitě na hraně, to však nebyl Babišův případ. Pravidla, jež nedokázala ochránit drobné akcionáře, nenastavoval on. Ke svému prospěchu je však dokázal využít. Například ve valašskomeziříčské Deze, kde po nákupu majority okamžitě snížil podíl pod 50 procent, aby se vyhnul povinnému odkupu ostatních akcií, což by ho stálo nejméně 300 milionů korun.
Drobných akcionářů se mimochodem později zbavoval hned, jakmile to bylo možné. Vytěsnění minoritních akcionářů schválila valná hromada Dezy v červenci 2005, tedy bezprostředně poté, co příslušný zákon vstoupil v platnost.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče