Zmatky v arbitráži trvají, situaci dlužníků využívají spekulanti

25. února 2011, 15:14 - Petr Vašíček
25. února 2011, 15:14

Jde o zákeřnou zbraň, s jejíž pomocí tlačí splátkové firmy klienty ke zdi a získávají od nich obří penále nebo naopak užitečný nástroj, který výrazně pomáhá urychlit spory a šetří i státní kasu?

Foto: Profimedia

Řeč je o arbitrážním řízení, kolem jehož používání jsou v posledních měsících velké nejasnosti a zmatky. Takzvané rozhodčí doložky, tedy ustanovení ve smlouvách, na jejichž základě případné spory ze smluv neřeší soud, ale nezávislý arbitr, jsou předmětem zájmu soudců i politiků.

Několik soudních rozhodnutí z letošního roku je možné vyložit v neprospěch rozhodčího řízení a spotřebitelské arbitráže. Dlužníci se tak mohli začít radovat, že nebudou muset platit úroky, které jim vyplývají z rozhodnutí arbitrů. Odborníci však upozorňují, že soudy rozhodovaly vždy o zcela konkrétní situaci, kterou nelze zobecnit a naopak nejvyšší české soudní autority obecně používání arbitráží schvalují.

Napadání rozhodčích nálezů s cílem ochrany spotřebitele je novým jevem, který je dále rozdmýcháván lidmi, kteří z něj mají prospěch – právníci, různí poradci, zprostředkovatelé úvěrů, lichváři apod. kteří „řeší“ dluhy spotřebitelů a dávají jim často planou naději, za kterou však dlužník nakonec zaplatí ještě víc,“ říká Petr Vašíček, jednatel České asociace pro arbitráž.

Rozhodčí doložky mezi sebou často využívají podnikatelé, jejich nejčastější použití je však u firem nabízejících půjčky či nákup zboží na splátky. Ročně je v Česku uzavřeno zhruba milión a půl nebankovních spotřebitelských smluv, přičemž značná část smluv obsahuje rozhodčí doložky. Rozhodčím řízením se řeší ročně zhruba 150 tisíc sporů. Pokud by tyto banální spory měly nově řešit pouze soudy, znamenalo by to buď značné prodloužení délky řízení, nebo potřebu 250 nových soudců. „Každý, kdo zná justiční praxi, si dokáže dokonale představit, co by způsobilo jenom sto tisíc věcí navíc,“ řekl advokát Tomáš Sokol na serveru epravo.cz. Platy soudců a další náklady na jejich činnost by si vyžádaly ročně minimálně 250 miliónů korun, stát by navíc přišel o daně z příjmu u arbitrů.

Podle expertů je navíc angažování soudů ve spotřebitelských sporech zbytečné. Většinou totiž jde o jasné případy. „Odhaduji, že tak v 99 % případů je situace zcela jasná. Spotřebitel v roli dlužníka by u soudu nedopadl jinak, než dopadne u rozhodce, byl by odsouzen k zaplacení dlužné částky, jen by to déle trvalo a stálo všechny více peněz,“ vysvětlil Petr Vašíček.

Arbitrážní firmy uznávají, že rozhodčí řízení jako možnost řešení sporů, může být některými lidmi vnímáno negativně, kvůli křiklavým případům zneužití postavení rozhodce. „Jde však o řádově desítky případů, přičemž sporů se řeší stovky tisíc,“ upřesňuje Vašíček. „Arbitráž rozhodně neznamená automaticky výhru pro žalobce, ojedinělé nejsou ani situace, kdy žalobu rozhodce částečně zamítne, protože firma chce po dlužníkovi nepřiměřené úroky a podobně.“ Podle Vašíčka není problém v používání rozhodčích doložek, ale spíše v tom, aby rozhodnutí sporů byly objektivní a v souladu se zákonem. Navíc soudce může zneužit svou pozici stejně jako rozhodce, o čem svědčí například zmanipulované konkursy soudcem Berkou v Ústí nad Labem.

Komerční rozhodčí centra podle Vašíčka uvítají vymezení pravidel, kterými se budou řídit a samy iniciují vznik jednoznačných zákonných norem pro rozhodčí řízení. Od povinné právní formy rozhodčích center, přes úpravu závaznosti rozhodčích řádů, seznamů rozhodců a jejich kvalifikaci.

Zmatky kolem rozdílného výkladu na oprávněnost arbitráží začaly usnesením Vrchního soudu, který rozhodl o tom, že rozhodčí doložka, která odkazuje na rozhodčí řád právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem (v tuzemsku jen rozhodčí soud při Hospodářské komoře), obchází zákon a je tak neplatná. Rozhodnutí týkající se rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě pak svým rozhodnutím vyloučil Krajský soud v Ostravě, když soudce odkázal na to, že sjednání rozhodčí doložky je zneužitím postavení podnikatele proti spotřebiteli, který se tak vzdává svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces před nezávislým soudem a to s odvoláním na rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku.

Proti tomu stojí závěry Nejvyššího soudu, který zcela jasně uvedl a jeho závěr byl podpořen i usnesením Ústavního soudu, že obchodní společnosti jsou oprávněny vést seznam rozhodců a vydávat vlastní pravidla a že smluvní strany, které sjednají rozhodčí doložku, jsou pak těmito pravidly vázány a rozhodce je oprávněn věc projednat a rozhodnout.

Obsah rozhodnutí:

1) Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008: Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, nebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.

2) Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cm 18/2001, který je citován v publi
kaci Bělohlávek, A.: „Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 77 (s poznámkou, že toto rozhodnutí bylo „potvrzeno usnesením VS v Olomouci ze dne 10.10. 2001“) s následující právní větou: “Strany si mohou dohodnout určit okruh rozhodců, způsob jejich jmenování stranami, či postup, jímž mají rozhodci vést řízení. I soukromé subjekty mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí.

3) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008: „že strany si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.“

4) Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 6.11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08: „Odepření přístupu k obecným soudům, které stěžovatel považuje za porušení svého ústavně zaručeného základního práva, tudíž nebylo ze strany obecných soudů svévolné, ale naopak odůvodněné, neboť odpovídalo projevu vůle obou smluvních stran leasingové smlouvy, resp. v ní obsažené rozhodčí doložky. Ústavní soud k tomu poznamenává, že tyto závěry jsou naopak zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání (srov. například nález I.ÚS 546/03), kterou Ústavní soud formuloval v případech, kdy obecný soud svévolně a formalisticky interpretoval smluvní doložky o volbě místní příslušnosti soudu.“ 5) Věc C-168/05 Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL: „22) V tomto ohledu je namístě připomenout, že se Soudní dvůr nemůže vyjadřovat k použití obecných kritérií používaných zákonodárcem Společenství pro vymezení pojmu „zneužívající klauzule“ na konkrétní klauzuli, která musí být přezkoumána v závislosti na okolnostech vlastních konkrétnímu případu.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče