Zlaté zuby petrokracie

12. srpna 2009, 12:58 - Jefim Fištejn
12. srpna 2009, 12:58

Jedním z hlavních rysů politiky dnešního Kremlu je cynický pragmatismus

Kdo déle nenavštívil Moskvu, často slýchával o neuvěřitelné proměně, která se tam odehrála. Na březích řeky Moskvy prý vyrostla zcela nová metropole – moderní, výstavní, čistá. Představivost nabízela srovnání s Šanghají nebo Dubají plnými pomníků soudobé architektury. Zkušenost napovídala, že by tomu tak mohlo být. Ruská minulost zná příklady překotné modernizace – výstavbu Petrohradu na zelené louce nebo poválečnou přestavbu Moskvy ve slohu „Stalinova empíru“. Nebyla modernizace nakonec kýženým cílem ospravedlňujícím okleštění práv a svobod v posledních deseti letech?
Setkání s realitou zchladí horečnaté fantazie. Nové domy uprostřed staré zástavby působí jako pěst na oko. Žádná stavba nepřekvapuje architektonickým nápadem, použitým materiálem ani provedením. U žádného díla pozorovatele nepřepadne chuť zeptat se na autorovo jméno. Obytné domy, jejichž čtvereční metr je dvakrát dražší než na Manhattanu, sice mají vlastní ochranku, ale zaostávají za sociálním bydlením v Německu. Úřední budovy vykazují odvěké nedostatky – nedbalost, nefunkčnost, netrvanlivost a estetickou neslučitelnost nesourodých prvků. Chodníky ve středu města jsou skutečně čisté – na každém rohu je Tádžik nebo Turkmen s metlou. Přistěhovalec je rád, že může v Moskvě aspoň zametat. Dočista však zametá staré chodníky – popraskané, hrbolaté, tisíckrát zalátané a plné zákeřných výmolů. Okolo nich proudí v šesti pruzích staré moskviče a luxusní maybachy, již druhý den po nákupu stejně špinavé a promáčklé. Průchozí dvory vedle hlavních tepen jsou plné předrevolučních činžáků s veškerou infrastrukturou taženou ve velkých rezavých rourách po povrchu a s vchody natřenými brčálovým záchodovým latexem. Jen těžké obrněné dveře bytů schopné odolat nárazu protitankové střely upomínají na hlavní rys ruské modernizace – všudypřítomnou zločinnost. Ve vzdálenějších obytných čtvrtích, jimž se trefně říká „spací sídliště“, neboť se tam obyvatelé vracejí jen na noc, krajině i společenskému životu nadále vévodí pivní stánky. Nepěnící žigulovské se tam čepuje za desetinu ceny, kterou za plechovku požadují v centrálních supermarketech. Ani po deseti letech z nebe spadlého blahobytu se Moskva nestala přepychovým městem. Novostavby, které tato hojnost po sobě zanechala, se tyčí uprostřed městské šedi nepřirozeně a osaměle – jako zlatý zub uprostřed shnilého chrupu cikánského barona. On se možná cítí bohatý, ale většina současníků pod bohatstvím rozumí přece jen něco jiného.
To však neznamená, že se v Rusku nic nezměnilo. Zgruntu se změnil systém moci. Někdejší komunistickou partokracii nahradila petrokracie – systém vládnutí, v němž se politická moc prolíná s vlastnictvím ropy a plynu. Takový systém je přesvědčen, že kdo ovládá zdroje uhlovodanů, může hravě vyřešit všechny vnitřní i zahraniční politické problémy země. Vladimir Putin nemá patent na tento vynález – Sovětský svaz s oblibou používal suroviny jako nástroj politiky. Kreml nepochybně zevrubně analyzoval důvody zániku SSSR a snaží se nešlápnout podruhé na stejné hrábě. Sovětská říše padla zčásti proto, že se nekřesťanské ropné peníze nenávratně utápěly ve špičkových technologiích. Poučený Kreml sice cosi nezřetelně mumlá o nanotechnologiích a budoucích cestách na Mars, ale ve skutečnosti do nových technologií nevkládá ani zlámanou kopějku. Investuje do nemovitostí, motorových jachet a lukulské zábavy – především v cizině. Z toho vyplývá perverzní užitek. V zemi, kde nejsou špičkové technologie, není ani technická inteligence, která, jak dosvědčují stará sovětská nebo nová íránská zkušenost, je ochotná jako první vyjít do ulic s protestem proti diktatuře.
Žel, cynický pragmatismus není jediným rysem politiky dnešního Kremlu. Nehodlá se spokojit s tučnými tajnými konty ve švýcarských bankách. Chce být i respektován, tedy obáván a obdivován pro své pohanské bohatství. Plynová roura se v jeho horečnatých fantaziích stává jakýmsi falickým symbolem, kterým chce zaujmout užaslou Evropu. Kreml nenapadá, že se plyn jako zbraň liší od tanků tím, že jej snadno zneškodníte, když jej přestanete kupovat. Jen za letošní první čtvrtletí poklesl podíl Gazpromu v evropském dovozu na polovinu – z 32 na šestnáct procent.
V ruských dějinách najdeme režimy podstatně hrůznější než ten Putinův. Mozky sice opouštějí Rusko jako nikdy dříve, ale současní vládcové nad tím dvakrát nenaříkají. K čemu jsou jim mozky? S mozky je vždy potíž. Putin na rozdíl od Stalina neusiluje o vládu nad světem. Kdyby vládl světu, komu by pak prodával plyn? A odkud by dovážel mercedesy? Bez intelektuálního potenciálu se bude Rusko řídit mnohem lépe, i když se jeho celkové zaostávání zrychlí. Chrup cikánského barona bude vesele zahnívat dál, ale v ústech se možná objeví další zlatý zub, kterým se bude okázale pyšnit.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče