Zlata Pražanová: Vydržela jsem, protože jsem nic neočekávala

25. července 2014, 06:36 - Jaroslav Matějka
25. července 2014, 06:36

Do Saúdské Arábie se lze dostat opravdu rychle. Stačí zareagovat na inzerát, jako to učinila zdravotní sestra Zlata Pražanová. „Řekla jsem si teď, anebo nikdy a odpověděla jsem na výzvu uveřejněnou v časopisu Sestra. Na tu jsem narazila čirou náhodou. Vyplnila jsem na internetu přiložený dotazník a z náborové agentury se mi ozvali během deseti minut. Nabídli mi práci.“

E15: V Saúdské Arábii jste již podruhé. Poprvé jste v této zemi pracovala tři roky, nyní jste v ní na rok. Co vás do Rijádu znovu přitáhlo? Dobrodružství? Peníze?

Peníze? Tuhle otázku opravdu nemám ráda. Zaprvé proto, že ve slušné společnosti je otázka na plat kohokoli považována za naprosto nepřípustnou, a zadruhé proto, že mi smlouva ani nedovoluje na ni odpovědět.

Anketa

Lákala by vás nabídka pracovat v některé z arabských zemí?

Ano   30% Ne   70%

V anketě hlasovalo 278 čtenářů.
Hlasování bylo ukončeno.

E15: Ale peníze přece motivují. Třeba v Dubaji pracuje na sto tisíc lidí z Velké Británie. A mnozí ve zdravotnictví, kde vysoce kvalifikované zdravotní sestry berou podle allnurses.com zhruba 68 tisíc dolarů ročně…

Jistěže jsou platové podmínky velmi zajímavé. Ale pokud vezmu špatné ohodnocení českých sester, jsou pro nás zajímavé platové podmínky téměř všude na světě. Nepočítám-li tedy rozvojový svět.

E15: V čem se odlišuje saúdskoarabské zdravotnictví od českého?

Mohu ho hodnotit jen ze své zkušenosti. Je opravdu na úžasné úrovni. Pracuji v jedné rijádské nemocnici na pediatrické jednotce intenzivní péče. Zde jsou soustředěni všichni kriticky nemocní dětští pacienti ve věku od 28 dnů do čtrnácti let. Oddělení má dvacet lůžek a ve směně je průměrně 23 sester a kolem deseti lékařů plus pomocný personál. Pracujeme systémem jedna ku jedné, tedy jedna sestra na jednoho pacienta, někdy dokonce dvě sestry na jednoho pacienta.

E15: Čekala jste něco podobného?

To byl pro mne jeden ze šoků, protože tak velká oddělení intenzivní péče v Česku opravdu nemáme. Interiér oddělení vypadá jako malá nádražní hala. Někdy se tam pohybuje dohromady až čtyřicet lidí. Devadesát procent dětí je na řízené ventilaci. Pro člověka neznalého podobného prostředí je to velmi stresující zážitek. A každému je jasné, že tady jde opravdu o život.

Občas se přistihnu, jak na ulici s potěšením pozoruji řádění zdravých dětí, protože mám někdy dojem, že snad už žádné ani nejsou

E15: Jaká onemocnění převažují?

Za svou třicetiletou kariéru jsem nezažila tak nemocné děti. Mají tady hodně genetické vady, metabolické vady. Příčinou jsou tradiční zvyky. To, že jsou tady běžné příbuzenské sňatky. Ty vady se pak koncentrují. Je pravda, že můj dojem je trošku ovlivněn tím, že pracuji v jedné z nejlepších nemocnic, takže jsou k nám sváženy děti z velkého regionu, což ten dojem velkého počtu vážných nemocí umocňuje. Hodně takto postižených dětí by bez skvělé zdravotnické techniky, kterou máme k dispozici, nepřežilo. Děláme, co je v našich silách, ale dost často to nestačí. Občas se přistihnu, jak na ulici s potěšením pozoruji řádění zdravých dětí, protože mám někdy dojem, že snad už žádné ani nejsou.

E15: Když jste odpověděla na inzerát v časopisu Sestra, ozvala se vám náborová agentura během deseti minut. Stejně rychle jste se tehdy dostala do Saúdské Arábie?

Tak to zase ne. Příprava na výjezd trvala rok.

E15: Co to obnášelo?

Lékařská vyšetření, očkování, odbornou a jazykovou přípravu a tak dále. Ze Saúdské Arábie si nás přijela vybrat osobně manažerka nemocnice, kam jsem měla nastoupit. Přijali mne až po osobním pohovoru. Díky vysoké škole jsem musela absolvovat pouze jednoroční praxi na příslušném oddělení v Česku, abych splnila délku praxe.

E15: Co kolegové v Česku, jak vaše rozhodnutí přijali? Přece jen vyrazit na prahu padesátky do světa, navíc arabského, není příliš obvyklé…

Koukali na mne trochu ve stylu, co si ta „stará bába“ vymyslela. U nás je pohled na člověka v tomhle věku velmi zkreslený. Jsem ráda, že mám tvrdou hlavu, a když se pro něco rozhodnu, stojím si za tím, vytrvám. Ale také mi hodně pomohlo, že jsme kdysi dávno ve školách u nás doma dostali zabrat. To se mi teď vyplácí. Tady mě berou jako člověka, který ví, a na věk nehledí. Důležité je pracovní nasazení, zdravotní stav a odborné znalosti. To je moje zkušenost.

E15: Takže jiný přístup než doma?

Rozhodně, tady nikoho nezajímá, kolik je vám let. Ten problém byl v Česku. Doma na mne všichni koukali, zda jsem se nezbláznila. Tady jsem se potkala s holkami z Anglie, Ameriky, které posledních dvacet let pracují a cestují všude možně a je jim šedesát. Nikdo to neřeší. Dokud jste na tom zdravotně dobře a stíháte své povinnosti, nikdo se ani neodváží zeptat, kolik vám je let. A nezačne nic řešit, což je fajn. Dokonce můj věk byl pro mne plus i v mé práci.

E15: Jak to?

U nás na oddělení se odehrává spousta dramat, když rodičům umírá před očima dítě. Když už jsem si s nimi nevěděla rady, jsem jim říkala: Já jsem taky máma. Mám dvě dospělé děti, dospělého syna. To je vždycky dostalo. Protože mít dospělého syna, který má vysokou školu – taková ženská tady má vyšší hodnotu. A brali mne jako mámu, jako svého člověka. Někdy se dokonce stalo, že mě kvůli věku vedení oddělení vyměnilo za mladší kolegyni s tím, že na trpící rodinu budu lépe působit.

E15: Zdravotnický personál nemocnice je ze zahraničí?

Teď tady probíhá proces, který se nazývá „saudizace“. Postupně se snaží nahradit personál ze Západu místními odborníky. A to nejen kvůli tomu, že lidé ze Západu pro ně začínají být drazí, ale i proto, že chtějí více svých odborníků. Ale jde to pomalu a s obtížemi. Jednou z příčin je to, že nejsou zvyklí na tak vysoké pracovní nasazení – tedy neříkám, že jsou takoví všichni. A dalším problémem je to, že nemocnice zde stavěli Američané a Britové, i management byl z těchto zemí. Jenže teď už je to převážně jinak, mění se to. Původní management odešel a v mnoha zařízeních začínají problémy. Kvůli penězům také stále více hledají zdravotnický personál v zemích, jako jsou Filipíny nebo Malajsie. My sestry jsme tu ze Západu už jen tři – já, Finka a Španělka – přitom na oddělení je sto lidí.

E15: A co vaše saúdskoarabské kolegyně?

Ty, co nastoupí do práce, jsou z našeho pohledu ty modernější, otevřenější, první vlaštovky. Pomáhají jim jejich rodiny, ty je podporují. Tyhle holky jsou tu ale pořád výjimečné, a když už nastoupí, tak jen na velmi krátkou dobu. Protože se vdávají mladé, mají děti a pak už zůstávají doma. Muži jim většinou nedovolí, aby začaly zase pracovat. Anebo ony samy už nechtějí, jsou zajištěné manžely a jejich role je pečovat o početné rodiny. Ale některé se vracejí a já je uznávám, jsou dobré. Nicméně výhledově je jasné, že proces saudizace bude ještě trvat.

E15: Byl to pro vás zvrat začít pracovat v Saúdské Arábii?

Až tady jsem pochopila, co znamená obrat „kulturní šok“. Jazyková bariéra, úplně jiné zvyky, odlišný systém práce. Oddělený svět mužů a žen, žádný fyzický kontakt s kolegy muži, i potřesení rukou je nevhodné. Víra tady nejen prostupuje, ale doslova řídí život každého jednotlivce a celé země.

E15: V nemocnicích je to stejné?

Ne tak docela. V něčem je území nemocnic přece jen odlišné, hodně věcí je ovlivněno západní kulturou a zvyky. Takže tu máme například klasické uniformy západního střihu, zatímco arabské sestry – muslimky – pracují ve dvanáctihodinových směnách kompletně zahalené. Musím ale vyzdvihnout podporu, úctu ke vzdělání a zkušenostem ze strany místních lidí. Management nemocnice se také snaží maximálně usnadnit život lidem ze západních zemí a co nejvíce uvolnit pravidla. Ale má to samozřejmě své limity.

E15: Přijela jste do Saúdské Arábie s více českými sestrami?

Ano, při prvním tříletém kontraktu nás bylo pět. Ale žádná nevydržela do konce. První to vzdala už po devíti měsících, další krátce po ní.

E15: Proč? Co se stalo?

Vadila jim obtížná práce, cizí prostředí, vypjatá atmosféra. Bylo jim smutno a navíc tady neměly ani vyžití, které mladé holky potřebují a na které byly u nás zvyklé. Žádné kino, divadlo. V restauracích jen oddělené prostory pro svobodné muže a pro rodiny.

E15: A jak jste to překonala vy?

Já jsem to všechno vydržela jen proto, že jsem prostě nic neočekávala. Myslela jsem si, že se tady stejně ani neudržím. V prvních třech měsících jsme totiž musely projít obrovským množstvím různých školení, zkoušek, testů. To byl hrozný nápor. Mne tehdy zachránila moje znalost latiny, protože moje angličtina nebyla zpočátku na úrovni. A pak také to, že nejsem zvyklá nic vzdávat. Hodně mi pomáhala i podpora kolegů, všichni mne povzbuzovali.

E15: Poznala jste za ty skoro čtyři roky v Saúdské Arábii kromě nemocnice blíže i život místních lidí?

Ani moc ne. Není příležitost. Ta práce je natolik namáhavá, že prostě už na moc jiných věcí nezbývá energie. A také jsem nyní ubytovaná v „compoundu“ v poušti, stranou od Rijádu. Je to takový uzavřený areál, tady máme všechno, luxusní bydlení, bazén, odsud nás vozí do práce.

E15: Taková zlatá klec?

Tak nějak. Při mém prvním pobytu to bylo lepší. Nemocnice, ve které jsem tehdy pracovala, i ubytování bylo v centru Rijádu. Ale já si to kompenzuji jinak. Především během dovolené, máme volno padesát šest dní, hodně cestuji. Byla jsem například v Jordánsku, Ománu, Thajsku. Mezi dvěma pobyty v Saúdské Arábii jsem vyrazila na několikaměsíční jazykový kurz do Austrálie. A tohle bych si opravdu z platu zdravotní sestry v Česku dovolit nemohla.

E15: Už brzy vám skončí druhý pobyt v Rijádu, přijedete potřetí?

Tak teď opravdu nevím… Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Tímhle se řídím i já.

Zlata Pražanová (52)
Pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici NGHA v Rijádu v Saúdské Arábii. Je to její druhý pobyt v zemi. Poprvé působila v rijádské nemocnici KFSH v letech 2009 až 2012. Předtím pracovala na JIP dětské kliniky Fakultní nemocnice v Olomouci. Je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, obor učitelství pro střední zdravotnické školy – pedagogika. Zde získala titul PhDr. Je rozvedená, má dvě děti.

Čtěte také:

Burza v Rijádu se otevírá cizině

Arabské jaro obere ekonomiky regionu o 35 procent

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče